ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1233.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1233/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. D., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 72/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 64 Co 178/2004-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 64 Co 178/2004-79, potvrdil rozsudek ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 C 72/2003-50, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 7, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu č. p. 1992, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), zamítl vzájemný návrh žalovaného, že „je oprávněn nadále užívat bytovou jednotku č. 7, I. kategorie, 2+1 s příslušenstvím, ve 2. patře domu č. p. 1992 v P. jako nájemce“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyni byl z majetku h. m. P. svěřen mimo jiné i předmětný dům, že v předmětném bytě žili jako jeho nájemci manželé A. U. (zemřel dne 2. června 1991) a L. D. (matka žalovaného), která zemřela dne 15. května 2000, že matka žalovaného dlouhodobě pobývala v Kanadě, kde také zemřela, a že žalovaný byl v předmětném bytě vídán pouze sporadicky. Dále zjistily, že žalovaný je od roku 1987 ženatý, že z manželství se narodily dvě děti (v roce 1989 a v roce 2003), že přes žalovaným a jeho manželkou tvrzený rozvrat v manželství trvající od roku 1995 je žalovaný uveden jako spolužijící osoba ve smlouvě o nájmu dvou bytů v P., uzavřené dne 15. října 1997 jeho manželkou, a že žalovaný v roce 2003 umožnil užívání předmětného bytu čtyřčlenné rodině V. Na tomto skutkovém základě dovodily, že na žalovaného právo nájmu bytu nepřešlo, neboť nebyl naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu jako jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí Libuše Duškové (dále jen „obč. zák.“). Je tomu tak proto, že žalovanému a jeho manželce svědčí právo společného nájmu bytu v P. Protože za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu, žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm především podrobně rozvedl průběh řízení a obsáhle se vyjádřil k provedeným důkazům. Mimo jiné rovněž uvedl, že podle jeho názoru „splňoval v době smrti paní L. D. jak podmínku příbuzenského vztahu, tak také vedení společné domácnosti“. V této souvislosti poznamenal, že L. D. opakovaně opouštěla Českou republiku, avšak po návratu s ním vždy bydlela v předmětném bytě a vedla s ním společnou domácnost, a že „přes prohlášení svědkyně J. D., manželky žalovaného, že od roku 1995 nevedou společnou domácnost a nebydlí ve společném bytě na P., soud tomuto tvrzení neuvěřil“. Dále namítl, že „soud při svém rozhodování nevyužil všech možností plně objasnit všechny stránky projednávané záležitosti … byli odmítnuti navržení svědci, soud se nezabýval blíže podjatostí svědků…“. Z důvodů uvedených v dovolání zastává názor, že „soud rovněž nevzal v úvahu, že … v bytě bydlel téměř celý svůj život a od roku 1995 spolu se svou matkou“. Za otázku zásadního významu dovolatel pokládá otázku „kdy vedení společné domácnosti mezi synem a matkou je v souladu se zákonem, ale současně nevykazuje standardní přístup, … rovněž tak problém práva společného nájmu bytu manželi v případě, že spolu manželé trvale nežijí“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že – podle jejího názoru – žalovaný v dovolání uplatnil dovolací důvod mířící na zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné „zamítnuto“.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dospěly oba soudy k závěru, že v daném případě nedošlo k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. proto, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nebyl naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu; nezabývaly se již otázkou naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti (neboť k přechodu nájmu bytu podle citovaného ustanovení dochází za současného naplnění obou v něm uvedených předpokladů a jeden z nich – předpoklad neexistence vlastního bytu – naplněn nebyl). Dovolatel však přesto v dovolání brojí zejména proti skutkovým zjištěním právně významným právě pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti. Výtka nesprávného právního posouzení věci je proto založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, navíc právně významných zejména pro posouzení otázky, kterou se soudy – vzhledem ke shora uvedenému – nezabývaly. Bez ohledu na to je zapotřebí zdůraznit, že dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění (navíc právně významných především pro posouzení otázky, kterou se soudy nezabývaly) a dovozuje nesprávnost závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2 krát 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 1 písm. b/ a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. září 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu