ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2063.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2063/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně R., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. R. a 2) M. R., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 50/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2005, č. j. 19 Co 818/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.290,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 9 C 50/2004-56, zamítl žalobu, aby „soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu nacházejícího se v domě č. p. 293 v K. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl též o náhradě nákladů řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. května 2005, č. j. 19 Co 818/2005-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vzal tudíž z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že dne 31. května 2003 byla mezi pronajímatelem označeným jako „R., spol. s. r. o., K. R. – jednatel“ a nájemcem „K. R., K. 293“ uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 31. května 2003“), že šlo o nájemní poměr na dobu neurčitou, že nájemné z bytu bylo dohodnuto částkou 2000,- Kč měsíčně s tím, že žádné zálohy na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu se hradit nebudou a že nedoplatek plynoucí z vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu bude splatný do deseti dnů po uplynutí reklamačního období v něm uvedeného. Vzal rovněž za zjištěno, že podle příjmového pokladního dokladu firmy R., spol. s r. o., datovaného 28. srpnem 2003, byla od prvního žalovaného přijata částka 12.000,- Kč jako úhrada „za nájem bytu“ za období červenec až prosinec 2003, a že podle dokladu G. byla 17. února 2004 přijata hotovost ve výši 2000,- Kč, výstavce R., v popisu je uvedeno R. K. – nájem červen 2003. Dále zjistil, že první žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník rodinného domu č. p. 118 v P., že dne 1. prosince 2000 byla mezi prvním žalovaným jako pronajímatelem a R. V. a M. V. (dcerou prvního žalovaného a jejím manželem) jako společnými nájemci uzavřena smlouva o společném nájmu bytu nacházejícím se v tomto rodinném domě a že šlo o nájemní poměr na dobu určitou v trvání pěti let od podpisu smlouvy. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy, tj. nájemní smlouvy ze dne 31. května 2003. Poté – stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), neboť podle příjmového pokladního dokladu datovaného dnem 28. srpna 2003 bylo žalobkyni z titulu nájemného z bytu za dobu od července 2003 do prosince 2003 uhrazeno 12.000,- Kč a tudíž „v době, kdy dal žalobce žalovaným výpověď z nájmu bytu …, žalovaní nedlužili nájemné za dobu delší než tři měsíce … dlužili pouze nájemné za červen 2003, když toto nájemné bylo dodatečně uhrazeno 17. 2. 2004“. Shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že – z důvodů podrobně rozvedených v napadeném rozhodnutí – není naplněn ani druhý uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Za této situace žalobu (v konečném důsledku) zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zrekapitulovala průběh řízení v projednávané věci a uvedla, že „otázka neplacení nájemného … představuje právní otázku, jež v soudní rozhodovací praxi dosud nebyla jednoznačně vyřešena a zároveň napadené rozhodnutí řeší tuto právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Připomenula, že „k důkazu o zaplacení nájmu za období 31. 5. 2003 do 1. 1. 2004 předložili (žalovaní) prvoinstančnímu soudu listinu označenou jako příjmový pokladní doklad společnosti R., spol. s r. o., datovanou dne 28. 8. 2003, dle které bylo od žalovaného č. 1 přijato nájemné z bytu za období měsíců června až prosince 2003, přičemž výstavcem tohoto dokladu, který měl být součástí účetnictví žalobce, byla žalovaná č. 2“. V této souvislosti však namítla, že „s účinností od 1. 7. 2003 přestal být žalovaný č. 1 jednatelem žalobce, měl předat veškeré účetní podklady novému jednateli společnosti, odevzdat pokladní hotovost a jedině nový jednatel, pan V. R., byl oprávněn za společnost jednat, vystavovat účetní doklady a zajišťovat vedení účetnictví … žalovaní nebyli a nejsou v žádném pracovněprávním ani jiném vztahu k této společnosti, který by jim umožňoval za společnost přijímat plnění, vystavovat účetní doklady atd.“. Podle názoru dovolatelky „předmětný příjmový pokladní doklad není ve skutečnosti stvrzenkou o převzetí peněz řádně vystavenou věřitelem a nemůže tedy být důkazem o splnění povinnosti žalovaných z nájemního vztahu vyplývajících“. Za otázku zásadního významu dovolatelka pokládá proto rovněž otázku, „do jaké míry je společník ve společnosti s ručením omezeným oprávněn za společnost jednat a přijímat plnění od dlužníků společnosti, pokud není ve společnosti v jiném vztahu, než jako společník“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatelkou nastolené právní otázky byly dostatečně právní teorií a praxí vyřešeny, a nejedná se proto o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Zbývá dodat, že odvolací soud se nezabýval otázkou, „do jaké míry je společník ve společnosti s ručením omezeným oprávněn za společnost jednat a přijímat plnění od dlužníků společnosti, pokud není ve společnosti v jiném vztahu, než jako společník“. Za této situace nemůže dovolací soud přezkoumávat správnost takového (neexistujícího) právního závěru odvolacího soudu.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.140,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu