ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2102.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2102/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Bytového družstva T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupeného advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 5 C 308/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2002, č.j. 25 Co 377/2002-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2002, č.j. 25 Co 377/2002-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. ledna 2002, č.j. 5 C 308/98-66, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 1. 2002, č.j. 5 C 308/98-66 (poté, je jeho vyhovující rozsudek ze dne 1. 7. 1999, č.j. 5 C 308/98-14, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2000, č.j. 25 Co 171/2000-37, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 2+1 v druhém podlaží domu č.p. 341 v P., K. 28 (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 12. 2002, č.j. 25 Co 377/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, neboť kupní smlouvou ze dne 23. 2. 1999 nabyl vlastnické právo k předmětnému domu od původního žalobce – městské části P. (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 6. 5. 1999) a vstoupil namísto něho do řízení v důsledku singulární sukcese. Vzaly dále za prokázáno, že podle pracovní smlouvy ze dne 15. 10. 1992 byl žalovaný zaměstnán ve vedlejším pracovním poměru u Bytového podniku P., s.p., že jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, že dne 8. 10. 1992 uzavřel Bytový podnik P., s.p., jako pronajímatel se žalovaným jako s nájemcem dohodu o přenechání předmětného (služebního) bytu do dočasného nájmu, že tato dohoda obsahovala (v bodu 7) ujednání, podle něhož je nájem služebního bytu vázán na trvání pracovního poměru nájemce u pronajímatele, a že nájemce je povinen byt vyklidit do 14 dnů od ukončení pracovního poměru. Odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, že má-li být platně uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou, pak musí obsahovat i ujednání o době, po níž má trvat, a že vymezení doby trvání nájmu bytu k události, o níž není jisto, zda v budoucnu nastane, resp. kdy se tak stane, nelze považovat za určité a nezakládá nájem bytu na dobu určitou. V této souvislosti konstatoval, že právní názor, z něhož soud prvního stupně vycházel, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp.zn. 2 Cdon 1574/96). Byl-li tedy v dané věci sjednán nájem bytu na dobu trvání pracovního poměru žalovaného (nájemce) u pronajímatele, přičemž šlo o pracovní poměr na dobu neurčitou, pak jde o nájem na dobu neurčitou; protože dosud nebylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, nájem žalovaného k předmětnému bytu dosud trvá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že v něm řešená právní otázka je odvolacím soudem a soudem dovolacím rozhodována rozdílně; uplatněný dovolací důvod podřadil ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávnost právního posouzení smlouvy o nájmu předmětného bytu jako smlouvy na dobu neurčitou, opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1574/96, a vyjadřuje přesvědčení, že „není možné vyloučit sjednání časového omezení právního vztahu odkazem na jiný, souběžně existující, či budoucně založený nebo naopak v budoucnu zrušený právní vztah spadající podle povahy do jiného právního odvětví, v tomto případě pracovního práva“, a že „…odkaz na takovou budoucí skutečnost je dostatečně konkrétní …“. Uvádí, že „názor žalobce je totožný s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 28 Cdo 1636/2002“ a cituje argumentaci v něm obsaženou. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 3. 12. 2002, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud usnesením ze dne 31. 7. 2000, č.j. 25 Co 171/2000-37, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z procesních důvodů a nevyslovil žádný závazný právní názor na hmotněprávní posouzení věci, nemohl při novém rozhodování věci právní názor odvolacího soudu mít vliv na její posouzení, dovolání proto není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) shledává dovolací soud dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro řešení otázky, zda smlouvou o nájmu bytu, uzavřenou na dobu trvání pracovního poměru nájemce, který byl sjednán na dobu neurčitou, se zakládá nájem na dobu určitou.
Podle právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1574/96, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod pořadovým číslem 99, na nějž odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud (jakož např. i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2149/98, ze dne 28. 6. 2001, sp.zn. 28 Cdo 1091/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 626, svazek 8), smlouvou o nájmu bytu uzavřenou na dobu trvání pracovního poměru nájemce u pronajímatele, který byl sjednán na dobu neurčitou, se nezakládá nájem na dobu určitou; nelze totiž usoudit, kdy (ke kterému časovému okamžiku) nastane právní skutečnost, s níž je spojován zánik nájemního vztahu.
Z odlišného právního názoru vychází rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp.zn. 28 Cdo 1636/2002, na který poukazuje dovolatel.
Velký senát Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2005, sp.zn. 31 Cdo 513/2003, vyjádřil právní názor, že „doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou může být dohodnuta …. i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane“. Za sjednání nájmu na dobu určitou lze považovat i ujednání, podle něhož je doba jeho trvání vymezena trváním pracovního poměru dohodnutého na dobu neurčitou.
Se zřetelem k uvedenému nelze považovat rozsudek odvolacího soudu za správný; Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu