ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2111.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2111/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce T., bytové družstvo, proti žalované J. Ř., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.zn. 11 C 214/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2004, č.j. 19 Co 96/2003-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, č.j. 11 C 214/2001-35, přivolil k výpovědi z nájmu žalované a původně též žalovaného J. Ř. k družstevnímu bytu č. 54 ve S., P. 554, sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů a příslušenství (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a uložil žalovaným byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 4. 2004, č.j. 19 Co 96/2003-71, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným J. Ř. a řízení v tomto rozsahu zastavil, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že předmětný byt byl žalovaným přidělen v roce 1992, za trvání jejich manželství, že se do bytu nikdy nenastěhovali a přenechali ho do užívání manželům U., že dopisy ze dne 11. 5. 1994 a ze dne 7. 4. 1998 žalobce upozornil žalovaného, že byt neoprávněně užívá jiná osoba, vyzval ho ke zjednání nápravy a poučil ho o možnosti vyloučení z družstva, že žalovaní podali v lednu 1998 žalobu na vyklizení jmenovaných z bytu, které bylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno. Vzaly za prokázáno, že žalobce neudělil žalovaným písemný souhlas s přenecháním bytu do užívání manželům U., a dovodily, že mezi jmenovanými a žalovaným byla uzavřena ústně smlouva o podnájmu (k níž žalovaná přistoupila nejméně konkludentně, když celá léta proti užívání bytu těmito osobami neprotestovala). Na základě toho dospěly k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák, spočívající v hrubém porušení povinností nájemce tím, že žalovaní přenechali byt do podnájmu jinému bez souhlasu pronajímatele, je naplněn. Na základě toho odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou potvrdil; ve vztahu k žalovanému J. Ř., který v průběhu odvolacího řízení zemřel, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Neshledal přitom, že by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy, neboť manželé U. bydleli v předmětném bytě od roku 1992, aniž by žalovaní proti tomu po dobu 6 let zasáhli; vzhledem k existenci nájemního vztahu žalovaných se žalobce nemohl domáhat vyklizení jmenovaných z bytu, mohl pouze na žalované apelovat a posléze podat žalobu na přivolení k výpovědi.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Za tím účelem popisuje obsáhle důvody, pro které manželé U. byt užívali, uvádí, že se tak stalo z popudu tehdejšího družstva S., které v té době s bytem disponovalo, že neměli možnost se proti jeho postupu bránit, zpochybňuje závěr, že s užíváním bytu jmenovanými souhlasili, a namítá, že naopak s tímto stavem souhlasil žalobce, když od jmenovaných přijímal veškeré platby za užívání bytu. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nespravedlivá a vycházející z formální aplikace práva. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění dovolání dovolatelka poukazuje na další skutečnosti a uvádí, že žalobce věděl a musel vědět, že předmětný byt je užíván jinými osobami než jeho nájemci, že mu tento stav vyhovoval, že žalobu v dané věci podal až tehdy, když rozsudek ukládající manželům U. povinnost k vyklizení bytu nabyl právní moci, a že dopis upozorňující na možnost vyloučení z družstva byl zaslán až v průběhu řízení o vyklizení. Dovozuje, že je i nadále členem družstva žalobce, neboť neobdržela (ani její zemřelý manžel) rozhodnutí o vyloučení z družstva.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 21. dubna 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Jak je patrno z obsahu dovolání, spojuje dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí se skutkovým základem dané věci. Její dovolací námitky proti právnímu závěru odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák.) jsou v podstatě námitkami proti skutkovému závěru, že žalovaná a její zemřelý manžel souhlasili s přenecháním bytu do užívání manželům U.; ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. - přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fází řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu