ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2159.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2159/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. D., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 110/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.5.2005, č. j. 26 Co 56/2005-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.5.2005, č.j. 26 Co 56/2005-150, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 7.12.2004, č.j. 6 C 110/2001-132, jímž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 124/624 o kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím v 5. nadzemním podlaží domu čp. 124 ve S., katastrální území M., kterou dala žalobkyně žalovanému, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a zároveň mu uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej do 15 dnů předat žalobkyni a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 9.125,- Kč, k rukám jejího advokáta.
Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení mu předcházejícího a odvolání žalovaného neshledal opodstatněným. Neshledal, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v provedených důkazech, případně že by ze zjištěného skutkového stavu věci měl být vyvozen jiný právní závěr. Odvolací soud se tedy zabýval pouze posouzením, zda existence vážných důvodů, pro které neužívají byt manželka a děti výlučného nájemce bytu, je relevantní při zkoumání naplnění výpovědního důvodu podle ust. §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Odvolací soud neshledal důvod, aby se odklonil od svých závěrů vyslovených ve svém zrušujícím usnesení ze dne 3.12.2002, č.j. 26 Co 412/2002-56, v němž uzavřel, že žalovaný může byt řádně užívat i jiným způsobem než tím, že by ho užíval osobně, v daném případě prostřednictvím manželky a dětí. V případě neprokázaní takových skutečností je pak nutno zabývat se důvody, které žalovaného vedly k tomu, že byt neužívá. Dle odvolacího soudu je tedy možno vážné důvody neužívání bytu vztahovat pouze k jeho nájemci, nikoli však k dalším osobám, prostřednictvím nichž by mohl případně byt řádně užívat. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že pokud bylo prokázáno, že na straně žalovaného nejsou dány vážné důvody, pro které on sám předmětný byt neobývá, a že byt neužívá ani manželka s dětmi, pak tato zjištění plně postačovala pro závěr o naplnění výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. h) obč.z. Důvody, pro které byt ve výlučném nájmu neužívají rodinní příslušníci nájemce, nepovažoval odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za okolnost relevantní pro posouzení důvodnosti výpovědi nájmu bytu dané podle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč.z.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 10.8.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 16.8.2005, napadl žalovaný výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V úvodní části dovolání žalovaný stručně shrnul dosavadní průběh řízení. Dále uvedl, že je přesvědčen, že jde ve věci samé o rozhodnutí zásadního právního významu, když odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval příslušnou právní normu. Soud prvního stupně dle dovolatele dospěl na základě důkazů mimo jiné k závěru, že žalovaný předmětný byt neužíval ani prostřednictvím svých rodinných příslušníků, což bylo prokázáno ohledně období několika let, včetně období roku 2001, kdy mu byla dána výpověď z bytu. Dále dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro zajištění bytové náhrady pro rodinné příslušníky, protože manželce a dětem svědčí právo bydlení v rodinném domě v Trutnově, a to nejen na základě rodinných vztahů, ale ohledně manželky i v důsledku jejího spoluvlastnického podílu na uvedené nemovitosti. Dle dovolatele nelze z důkazů provedených soudem prvního stupně, s kterými se odvolací soud ztotožnil, dovodit, že rodinní příslušníci nájemce byt neužívali. Manželka s dětmi předmětný byt v rozhodném období i později užívala tak, jak jí to umožňovalo pracovní vytížení ve Š. vzhledem k rozvržení pracovní doby a vzdálenosti od bydliště. Zde byla nucena pobývat někdy i v době pracovního volna a případně provádět v penzionu i některé domácí práce, protože charakter objektu to umožňoval. Neměla zde ovšem přidělenou bytovou jednotku, kde by trvale vedla domácnost se svými dětmi, což měli potvrdit navrhovaní svědci. Dle dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval ust. §711 odst. 1 písm. h) obč.z. na daný skutkový stav, protože dospěl k závěru, že rodinní příslušníci nájemce předmětný byt neužívají. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně, jak vyplynulo z obsahu spisu, se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně odlišně.
Proti ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci, dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, se kterou spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl ke skutkovému závěru, že jeho rodinní příslušníci předmětný byt neužívají, ačkoli nic takového nebylo v průběhu důkazního řízení před soudem prvního stupně prokázáno. Dovolací soud je nucen konstatovat, že námitka dovolatele týkající se nesprávného právního posouzení věci podle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč.z. spočívá především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Dovolací soud dále konstatuje, že právní posouzení věci podle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. z. provedené odvolacím soudem je v souladu s hmotným právem a ustálenou soudní judikaturou, podle níž užívání předmětného bytu členy rodiny, kterým v daném případě nesvědčí nájemní právo k bytu, ale právo bydlení odvozené od práva nájmu žalovaného, nemůže vyloučit aplikaci výpovědního důvodu podle ust. §711 odst. 1 písm. h) obč. z., pokud žalovaný, jakožto nájemce, tento byt bez vážného důvodu neužívá nebo užívá jen občas.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 a §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyni podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu