ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2217.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2217/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města Č., zastoupeného advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 350/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2005, č. j. 42 Co 549/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. července 2004, č. j. 28 C 350/2004-25, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 3 o velikosti 2+1 s příslušenstvím v domě č. p. 1744 na ulici O. v Č.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit po skončení nájemního poměru ve lhůtě do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. března 2005, č. j. 42 Co 549/2004-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu) dlouhodobě a opakovaně porušovala povinnosti nájemce bytu tím, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu nezaplatila žalobci (pronajímateli – vlastníku domu, v němž se předmětný byt nachází) nájemné za období dvaceti měsíců a úhrady za služby za čtyři zúčtovací období, že žalobci k tomuto dni dlužila částku přibližně 80.000,- Kč bez příslušenství, že ke dni 31. května 2004 činil dluh z tohoto titulu již 116.242,- Kč bez příslušenství a že na nájemné nepoukazuje ani příspěvek na bydlení, přestože je příjemkyní této účelově vázané sociální dávky v částce 1.080,- Kč měsíčně. Dále zjistily, že pobírá rovněž částečný invalidní důchod v částce 4.500,- Kč měsíčně, že je také příjemkyní sociálního příspěvku, který od července 2003 činil 2.041,- Kč měsíčně, že v předmětném bytě kromě ní bydlí i její dvě děti, které jsou ve věku blízkém zletilosti a jejichž zdravotní stav je dobrý, že pobírá přídavky na tyto děti v částkách 784,- Kč a 714,- Kč měsíčně a že k jejím rukám platí otec dětí výživné v částce 850,- Kč měsíčně. Nakonec vzaly za prokázáno, že žalovaná neplatí ani běžné nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a že sama s pronajímatelem nejednala o výměně předmětného bytu za byt menší a levnější. Na tomto skutkovém základě především dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Protože současně dovodily, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (nezjistily žádné okolnosti svědčící pro takový závěr), žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověly. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázaly s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. na zajištění přístřeší proto, že pro poskytnutí bytové náhrady v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nezjistily žádné důvody zvláštního zřetele hodné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná řádně zastoupená advokátem dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního názoru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Má za to, že jde-li v jejím případě „o samotnou matku pečující o dvě děti, nezletilého syna O. Š., nar. 24. 6. 1988, a dceru E. Š., nar. 2. 5. 1987“, je naplněn předpoklad rodiny s nezletilými dětmi ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák., resp. „péče o nezletilé dítě“, jak to v dovolání vyjádřila. Za důvod zvláštního zřetele hodný pak lze podle jejího názoru pokládat její zdravotní stav, neboť „trpí velice závažnou nemocí, která vyžaduje dlouhodobou léčbu“. Odvolacímu soudu také vytkla, že se „nezabýval posouzením nároku … na náhradní byt nebo náhradní ubytování, a to ani z pohledu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy okolnostmi, pro které by jí mělo být toto právo odepřeno“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že „současný dluh žalované … z titulu neuhrazeného nájemného neustále narůstá“, přičemž „žalovaná je příjemkyní příspěvku na bydlení, aniž by tento příspěvek používala k jeho účelu“.
Ve vlastnoručně sepsaném doplňku dovolání podaném k poštovní přepravě dne 21. října 2005 a doručeném dovolacímu soudu dne 25. října 2005 žalovaná uvedla, že celý dluh na nájemném vyrovnala, že dluh z titulu poplatku z prodlení je jí srážen prostřednictvím Úřadu práce v K. a přes předchozí sliby jí nebyl byt „vrácen“. Popsala rovněž svou sociální situaci a uvedla, že také těžce onemocněla.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že napadený rozsudek odvolacího soudu, který obsahuje správné poučení o dovolání, byl žalované – k rukám jejího zástupce – doručen do vlastních rukou dne 18. dubna 2005 (viz dodejku na č. l. 77 spisu). Vzhledem k tomu mohla žalovaná měnit dovolací důvody (včetně jejich obsahové konkretizace) a rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen po dobu trvání zákonné (dvouměsíční) lhůty pro podání dovolání (§242 odst. 4 o.s.ř.), tj. v daném případě do pondělí 20. června 2005 (§57 odst. 2 o.s.ř.). Byl-li proto vlastnoručně sepsaný doplněk dovolání, jímž byly ve skutečnosti zčásti změněny dovolací důvody i rozsah, ve kterém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, podán k poštovní přepravě až dne 21. října 2005, stalo se tak po marném uplynutí zákonné dovolací lhůty; za této situace k němu dovolací soud přihlížet nemohl.
Dovolací soud shledal, že advokátem sepsané dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) a za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka ohledně svého zdravotního stavu v řízení před soudem prvního stupně uvedla, že „má určité zdravotní problémy, ale nemá se svým zdravotním stavem žádné zvýšené výdaje na léky“. Soudy obou stupňů dospěly v otázce bytové náhrady pro dovolatelku k závěru, že – vzhledem ke zjištěným skutečnostem (tedy i s ohledem na zdravotní stav dovolatelky a jejích dětí) – nebyl v daném případě naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných, tj. jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění lze vyklizovací povinnost z bytu vázat ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování; proto vyklizovací povinnost dovolatelky z bytu podmínily poskytnutím pouhého přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.). Dovolatelka v dovolání brojí proti skutkovým zjištěním právně významným pro posouzení naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (§712 odst. 5 věty druhá obč. zák.). Výtka nesprávného právního posouzení otázky bytové náhrady je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k nově uváděným okolnostem týkajícím se zdravotního stavu dovolatelky je zapotřebí rovněž zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Proto dovolací soud nemohl přihlížet ani ke skutkovým novotám uplatněným v tomto ohledu až v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, na základě jiného hodnocení provedených důkazů a v důsledku skutkových novot uplatněných v dovolání nabízí „vlastní“ (poněkud jiný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost závěru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. pro přisouzení jiné (vyšší) formy bytové náhrady než je přístřeší, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Pro úplnost zbývá dodat, že dovolací námitka, že odvolací soud se „nezabýval posouzením nároku … na náhradní byt nebo náhradní ubytování, a to ani z pohledu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy okolnostmi, pro které by jí mělo být toto právo odepřeno“, je bezpředmětná, neboť v dané věci šlo o přisouzení některé z forem bytových náhrad připadajících v úvahu podle §712 odst. 5 věty první či druhé obč. zák. a nikoli o odepření bytové náhrady (její vyšší formy) cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu