ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2271.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2271/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně S., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Z., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1208/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2004, č. j. 30 Co 62/2004-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám jeho zástupce advokátky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č.j. 9 C 1208/2001-35, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaného vyklidit a odevzdat žalobkyni vyklizený ubytovací prostor v ubytovací jednotce č. 103 o celkové výměře 27 m2 (dále jen „předmětné prostory“ nebo „prostory“), nacházející se v I. patře domu č.p. 334, ulice U. ve V. (dále jen „objekt č.p. 334“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě příslušného povolení a v souladu s tehdejší projektovou dokumentací byla v roce 1968 povolena přestavba objektu č.p. 334 na byty, která byla úspěšně dokončena, nebylo však prokázáno, že by dokončená přestavba byla též k uvedenému účelu zkolaudována, že nicméně objekt č.p. 334 byl po dokončení přestavby užíván k účelu bydlení v bytových jednotkách, které vlastník objektu přenechával do užívání na základě uzavíraných smluv především svým zaměstnancům, že příslušný stavební úřad vydal celkem dvě opatření ve smyslu §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon (dále též jen „stavební zákon“), a to dne 5. 5. 1999 se závěrem, že objekt č.p. 334 je užíván k účelu ubytování a ze dne 28. 3. 2000 se závěrem, že uvedený objekt je objektem trvalého bydlení a jednotky tam se nacházející jsou byty, že žalovaný bydlí v předmětných prostorách, které mu byly přenechány do užívání jako zaměstnanci P. V., od r. 1980, že s tímto podnikem uzavřel dne 20. 6. 1992 smlouvu o ubytování, která obsahovala náležitosti smlouvy o nájmu bytu, že žalovaný ukončil pracovní poměr z důvodu likvidace závodu, že žalobce nabyl objekt č.p. 334 do vlastnictví koupí v dražbě dne 15. 12. 2000 a ačkoli je přesvědčen, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu, dal mu z opatrnosti dne 23. 1. 2001 výpověď z nájmu těchto prostor.
S odkazem na ustálenou judikaturu soud prvního stupně konstatoval, že bytem může být pouze takový soubor místností, který byl za tímto účelem kolaudován. Řešení nejasné situace ve stavebně technickém určení objektu, kdy neexistuje příslušné kolaudační rozhodnutí, spatřoval ve vydání opatření příslušného stavebního úřadu podle §104 odst. 1 stavebního zákona, které kolaudační rozhodnutí nahrazuje. Toto opatření však není rozhodnutím, nýbrž aktem stavebního úřadu ve smyslu §3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“), jehož vydání není procesně upraveno, není tedy možné proti němu podávat opravný prostředek. Protože pozdější opatření vycházelo na rozdíl od předešlého z výsledků provedeného místního šetření a z dobové projektové dokumentace, vyšel soud prvního stupně ve svém závěru o charakteru objektu, z pozdějšího opatření, které fakticky ruší a nahrazuje opatření dříve vydané. Protože smyslem a účelem vydaného opatření je nahrazení kolaudačního rozhodnutí a odstranění nejistoty ohledně stavebního určení objektu, má zpětné účinky, tj. pokrývá dobu od počátku faktického užívání objektu po jeho přestavbě v roce 1968.
Způsob a pravidla úplatného užívání bytu – uvádí se dále v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – jsou upraveny v §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v typizované smlouvě nájemní. Protože uvedené ustanovení upravuje nájem bytu jako chráněný, lze jej v případě sjednání na dobu neurčitou ukončit výpovědí pouze se souhlasem soudu a z důvodů taxativně vypočtených §711 obč. zák. Jestliže ustanovení o nájmu jsou kogentní povahy, nemůže pronajímatel a nájemce ošetřit úplatné užívání bytu smlouvou o ubytování, jako v daném případě, ani jinou smlouvou typizovanou nebo nepojmenovanou. Všechny takové smlouvy je třeba pokládat podle §39 obč. zák. za neplatné, neboť svým obsahem a účelem odporují zákonu. Soud prvního stupně v projednávané věci dovodil, že uzavřená smlouva o ubytování ze dne 22. 6. 1992 má pedepsanou formu, obsahuje veškeré náležitosti smlouvy nájemní (označení bytu, jeho příslušenství, rozsah užívání, způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu) a byla uzavřena na dobu trvání pracovního poměru, což je ve smyslu judikatury pokládáno za smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Smlouvou o ubytování tak byla podle §41a odst. 2 obč. zák. zastřena vůle uzavřít smlouvu nájemní, soud prvního stupně proto posoudil vztah mezi účastníky jako nájem bytu a výpověď žalobkyně ze dne 23. 1. 2001 pro rozpor s §711 obč. zák. jako neplatnou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (odvolací soud) svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č.j. 30 Co 62/2004-88, napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odkázal na závěry soudu prvního stupně a dodal, že opatření stavebního úřadu ze dne 28. 3. 2000 je v souladu se stavební a projektovou dokumentací a se stanovisky Okresního úřadu P., který je nadřízeným správním orgánem Stavebního úřadu D. Odvolací soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, podle kterého otázku, zda určitá místnost v domě je místností obytnou, si soud může vyřešit sám, pokud o této otázce již nerozhodl stavební úřad. Soud musí v zásadě vycházet z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není absolutně vázán v případě, že předmětné místnosti jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné. I podle odvolacího soudu obsahuje smlouva o ubytování ze dne 22. 6. veškeré náležitosti smlouvy nájemní, bez ohledu na to, jak je nazvána. Za výraz konstantní judikatury označil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 10/1999, str. 363, z něhož vyplývá, že smlouva o nájmu uzavřená na dobu trvání pracovního poměru nájemce, který byl sjednán na dobu neurčitou, nezakládá nájem na dobu určitou. Odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně nemůže domáhat vyklizení žalovaného, pokud mu právo nájmu nadále svědčí. Poznamenal též, že i kdyby mezi žalobkyní, respektive jejím právním předchůdcem, a žalovaným byla uzavřena smlouva o ubytování ve smyslu §754 obč. zák., svědčilo by žalovanému nadále právo v domě bydlet, neboť ve smyslu §759 odst. 2 obč. zák. ubytovatel může od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby odstoupit z důvodů tamtéž uvedených (porušování dobrých mravů nebo jiných povinností ubytovaného ze smlouvy). Za situace, kdy však žalobkyně z takto zákonem vymezených důvodů od smlouvy neodstoupila (ani je v řízení netvrdila), nemohla by mít žaloba úspěch.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatněný dovolací důvod podřazuje ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud posoudil předmětnou ubytovací jednotku jako byt v rozporu s hmotným právem. Brojí proti tomu, že i odvolací soud při posouzení stavebního určení objektu vyšel až z v pořadí druhého opatření Stavebního úřadu D. ze dne 28. 3. 2000, které teprve ubytovací jednotky označuje za byty, a namítá, že tento akt stavebního úřadu byl vydán na základě intervence právního zástupce žalovaného a dalších osob ubytovaných v objektu č.p. 334 a zjevně pod jejich nátlakem. Tento objekt ani nelze ve smyslu stavebního zákona a vyhlášky č. 138/98 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, označit za stavbu k trvalému bydlení, protože pouze předchozí vyhláška č. 83/76 Sb. znala kategorii staveb pro bydlení, které se dále dělily na bytové domy a rodinné domy. Dle nyní platných obecných technických požadavků na výstavbu je – podle názoru dovolatelky pro určení povahy prostor rozhodné, k jakému z obou možných účelů jsou určeny, a to na základě vůle vlastníka, popř. stavebníka. Proto se podle dovolatelky stavební úřad neměl ve svém opatření ze dne 28. 3. 2000 k povaze objektu a v něm umístěných prostor vyjadřovat. Stavba se podle dostupných dokladů užívala k ubytování pracovníků právního předchůdce žalobkyně, vlastník ani neučinil rozhodnutí, které by vedlo k jinému užívání prostor, a rovněž technické vybavení není takové, aby je bylo možno k účelu bydlení užívat bez závad. Konečně dovolatelka namítá, že vydání aktu stavebního úřadu podle §104 odst. 1 stavebního zákona nenahrazuje kolaudační rozhodnutí, vyjadřuje předsvědčení, že objekt č.p. 334 nikdy nebyl kolaudován, je tedy užíván protiprávně Poukazuje na to, že stavba byla dokončena před účinností zákona č. 50/1976 Sb., takže nápravy protiprávního stavu lze dosáhnout jen vydáním povolení k uvedení do trvalého užívání podle předpisů platných před účinností zákona č. 50/1976 Sb. Zdůrazňuje, že objekt č.p. 334 nikdy nebyl určen k trvalému bydlení, dovolatelka jej kupovala jako ubytovnu a nelze předpokládat, že by navrhla schválit jej k užívání jako byty. Ze všech uvedených důvodů spočívá projednávaná věc na nesprávném právním posouzení, a proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání rekapituluje listinné důkazy podporující závěr o bytové povaze předmětných prostor a ze systematiky stavebního zákona dovozuje, že stavební úřad postupoval podle §104 odst. 1 stavebního zákona oprávněně, respektive vydání takového opatření po podání podnětu bylo jeho povinností v rámci státního stavebního dohledu. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatelka – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů ke svým skutkovým závěrům dospěly, nemohou tyto námitky být právně relevantní a dovolací soud k nim nemůže přihlížet.
Dovolání je však rovněž odůvodněno námitkami napadajícími právní posouzení věci odvolacím soudem. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, (dovolatelka nesprávně uvádí č. 138/1998 Sb.) definuje ubytovací jednotku jako jednotlivý pokoj nebo soubor místností, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na přechodné ubytování a jsou k tomuto účelu užívání určeny (§3 písm. h/), a byt jako soubor místností, popřípadě jednotlivou obytnou místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určen (§3 písm. l). Zvolil-li odvolací soud jako rozlišovací kritérium mezi oběma pojmy „určení k trvalému či přechodnému bydlení“, odpovídá takové posouzení výslovnému znění citovaných ustanovení (není tedy v rozporu s hmotným právem) a Nejvyššímu soudu není známo, že by v rozhodovací praxi odvolacích soudů či soudu dovolacího docházelo při řešení této otázky k rozporům. V tomto směru tedy napadené rozhodnutí nesplňuje požadavek zásadního právního významu.
Námitka dovolatelky, že povaha (účelové určení) prostor je dána vůlí vlastníka objektu, případně stavebníka, není opodstatněná. V rozsudku ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 90, a v řadě rozhodnutí dalších Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) , které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. rozhodující pro vymezení souboru místností (místnosti) jako bytu je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby dle §76 odst. 1 stavebního zákona (případně o změně účelu jejího užívání dle §85 stavebního zákona). Bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Soudní praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 826/98) vychází dále z názoru, že buď zde je rozhodnutí stavebního úřadu, z něhož lze zjistit, zda jsou předmětné prostory určeny k bydlení, či (naopak) k účelu jinému, a v tomto případě je pro posouzení charakteru předmětných místností rozhodující právní stav takovýmto rozhodnutím založený (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97, uveřejněný v příloze č. I časopisu Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 15), nebo takovéto rozhodnutí k dispozici není, a pak se uplatní režim ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona. V posléze uvedeném případě je ovšem rozhodující, k jakému účelu byla stavba svým stavebně technickým uspořádáním vybavena – v daném případě vyšly soudy obou stupňů především z nezpochybnitelného skutkového zjištění, že v r. 1968 byla povolena přestavba objektu na byty, i když povolení k jejich užívání se nepodařilo doložit; dále má význam i to, k jakému účelu byla stavba bez závad užívána, v době uzavření nájemní smlouvy – v tomto směru je posouzení odvolacím soudem založeno na rovněž nezpochybnitelném skutkovém zjištění, že předmětné prostory byly bez závad užívány jako byt. Právě uvedené je v souladu s dalším rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, na který odkazuje v odůvodnění i odvolací soud, od nějž Nejvyšší soud nemá důvod se odchylovat, a z něhož vyplývá, že pokud o stavebním určení místnosti nerozhodl již stavební úřad kolaudačním rozhodnutím, může tuto otázku posoudit (nikoli rozhodnout o ní, neboť nespadá do pravomoci soudů ve smyslu §7 o.s.ř.) soud sám (§135 odst. 2 o.s.ř.) jako předběžnou otázku v řízení, což odvolací soud učinil (byť též na základě opatření příslušného stavebního úřadu ze dne 28. 3. 2000 a s využitím výsledků místního šetření tohoto orgánu). Citovaný judikát jde ve svém právním názoru dokonce dále, když uvádí, že soud v zásadě vychází z kolaudačního rozhodnutí, kterým však není vázán. Jde-li o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud vycházet pro určení charakteru domu z toho, že jde o obytné místnosti, i kdyby kolaudační rozhodnutí takové určení neobsahovalo. Což jen potvrzuje správnost úvahy odvolacího soudu, neboť v projednávané věci se kolaudační rozhodnutí nepodařilo dohledat.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 1.900,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/, §14 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu