ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2293.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2293/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně J. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1412/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2004, č.j. 26 Co 93/2004-44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2003, č.j. 7 C 1412/2001-32, uložil žalovanému povinnost vyklidit dům č.p. 10, umístěný na stavební parcele č. stav. 41, a pozemky parc. č. 13/8 a 26 (dále jen „nemovitosti“) v katastrálním území a obci S., do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný užíval nemovitosti za trvání manželství se žalobkyní z titulu rodiněprávního vztahu k žalobkyni, rozvodem tento právní důvod užívání skončil, a žalovaný proto nadále tyto nemovitosti užívá neoprávněně. Vzhledem k tomu, že nárok na bytovou náhradu toho z rozvedených manželů, jemuž rozvodem zanikl právní důvod užívání bytu (domu) ve vlastnictví druhého z nich a který je povinen byt (dům) vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven, bylo třeba podle názoru soudu prvního stupně jeho právní postavení posoudit analogicky ve smyslu §853 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) podle ustanovení, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tím je v daném případě §712 odst. 3 věta první obč. zák. upravující postavení nájemce družstevního bytu, který nabyl práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu před uzavřením manželství. Důvody zvláštního zřetele hodné, které by umožňovaly přiznat právo na náhradní byt, soud v tomto případě neshledal s tím, že nelze pominout ani částku, kterou žalovaný obdržel z titulu vypořádání společného jmění manželů. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného vyklidit nemovitosti žalobkyně po zajištění náhradního ubytování.
O odvolání žalovaného, který nesouhlasil s přiznanou formou bytové náhrady, rozhodl Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 4. 2004, č.j. 26 Co 93/2004-44, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyklizení nemovitostí vázal na zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 614/2001, podle něhož v případě vlastnických žalob směřujících proti žalovanému, který své užívací právo k bytu či domu odvozoval od existence rodiněprávního vztahu k žalobci coby vlastníku věci, nemusí žalovaný tvrdit a namítat, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet a že by se tento důsledek jevil jako nepřiměřeně tvrdý a nespravedlivý. Soud je povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků řízení. Pouze rozpor s dobrými mravy by žalobci mohl zajistit vyklizení bez přiznání bytové náhrady. O citovanou právní větu odvolací soud opřel i svůj právní názor, že v projednávané věci byla bytová náhrada přiznána důvodně. Proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postupoval v otázce formy bytové náhrady analogicky podle ustanovení §705 odst. 2 věty první a §712 odst. 3 věty první obč. zák., neboť užívací právo rozvedeného manžela – nevlastníka domu a užívací právo rozvedeného manžela – společného nájemce družstevního bytu (§705 odst. 2 věta první obč. zák.) existuje pouze v závislosti na trvání rodiněprávního vztahu k vlastníku domu či nájemci družstevního bytu. Odvolací soud poznamenal, že si je vědom existence rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl vysloven právní názor, že druh bytové náhrady je třeba v typově shodných případech posuzovat analogicky dle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák., že se však tato rozhodnutí prozatím nestala součástí konstantní judikatury. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud měl za to, že na straně žalovaného jsou důvody zvláštního zřetele hodné pro poskytnutí náhradního bytu. Konkrétně se jedná o okolnosti sociálního, zdravotního, majetkového a finančního charakteru, jejichž existence byla zjištěna před soudem prvního stupně. Pokud soud prvního stupně tyto důvody neshledal s výslovným poukazem na žalovaným obdržený podíl z vypořádání společného majetku, nepovažoval odvolací soud tento právní názor za správný, neboť výplaty podílu ze zaniklého společného jmění manželů se žalovanému dostalo z jiného právního důvodu. Odvolací soud přihlédl i ke společným investicím účastníků jako manželů do odděleného majetku žalobkyně.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a dovolací důvody podřazuje ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelky soud věc nesprávně právně posoudil, když při úvaze o bytové náhradě neaplikoval v její prospěch ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti poukazuje na to, že je důchodkyně a nemá finanční prostředky na koupi náhradního bytu (neboť jinak nelze bydlení žalovanému fakticky zajistit), ani není schopna si je opatřit, čímž se ocitla v situaci, ve které i nadále musí trpět společné bydlení s žalovaným. S ohledem na svůj vážný zdravotní stav se domnívá, že je v rozporu s dobrými mravy, aby byla nucena tuto situaci snášet. V této souvislosti žalobkyně poukázala i na rozhodnutí citované odvolacím soudem sp. zn. 22 Cdo 614/2001, podle kterého „…Žalující by mohl v takovém případě uspět bez zajištění bytové náhrady žalovanému jen tehdy, pokud by prokázal (anebo vyšlo najevo), že její poskytnutí by v konkrétní věci byl v rozporu s dobrými mravy.“ Dovolatelka má za to, že taková skutečnost přinejmenším vyšla najevo, a proto namítá, že soud při úvaze, zda žalovanému postačí náhradní ubytování nebo byt, zohlednil důvody zvláštního zřetele hodné pouze na straně žalovaného. Dovolatelka rovněž uvádí, že v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů mezi ní a žalovaným souhlasila s uzavřením soudního smíru, v němž se zavázala žalovanému vyplatit požadovanou částku, pouze na základě jeho prohlášení, že vyklidí nemovitosti, aniž v by v té době požadoval bytovou náhradu. Zdůrazňuje, že kdyby tušila, že žalovaný tak neučiní, smír by neuzavírala. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření vyvracel opodstatněnost dovolacích námitek a navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo ve výroku o bytové náhradě změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však v dovolání namítány nejsou a ani se ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud přezkoumal tedy napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (podle §241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.), neshledal však dovolání důvodným.
Dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), lze úspěšně namítat pouze, pokud soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů a přednesů nevyplynuly ani jinak nevyšly během řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které naopak v řízení prokázány byly, případně je-li v hodnocení důkazů logický rozpor. Jestliže dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí trpí skutkovou vadou, neboť odvolací soud nezohlednil její finanční situaci a zdravotní stav při úvaze o přiznání bytové náhrady s odkazem na dobré mravy, je třeba uzavřít, že dovolací soud se touto námitku nezabýval, protože mu v tom brání ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. Citované ustanovení totiž stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé, což dovolatelka učinila, když použila argumentaci novými skutečnostmi, které (jak se podává z obsahu spisu) v předcházejícím řízení před soudy obou stupňů neuplatnila (tj. netvrdila je a nenavrhovala důkazy k jejich prokázání).
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky ve svých rozsudcích ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo 2175/98, ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99 (uveřejněn pod č. 118 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura), ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2000, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99, a ze dne 1. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1547/2003, které lze považovat za konstantní judikaturu, dospěl k následujícím závěrům (od nichž nemá důvod se odchýlit ani v této právní věci):
Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě, jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu, neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů – dále jen “zákon o rodině”) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§91 zákona o rodině). Na tomto základě má manžel – nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela, a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle §126 odst. 1 obč. zák. Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven; přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je §713 odst. 1 obč. zák. upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl – stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů – za trvání manželství odvozen od existence manželství a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl. Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jde-li o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela – nevlastníka – na bytovou náhradu posoudit analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Přísluší mu tedy právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v §712 odst. 2 věty druhé obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. I v těchto případech lze na základě konkrétních skutkových zjištění odepřít bytovou náhradu pro rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy. Analogické uplatnění režimu jednotlivých druhů bytových náhrad podle ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. není v takovém případě odůvodněno. Nejde zde totiž o vztah obsahem a účelem nejbližší této situaci (§853 obč. zák.), neboť ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. vychází ze specifik zde uvedených bytů (bytů služebních), a jeho analogické uplatnění by v této situaci vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v ustanovení §712 odst. 3 obč. zák., ačkoliv mu svědčilo (neodvozené) právo nájmu bytu; přiznání bytové náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu by pak v těchto případech vedlo ve svých důsledcích k neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela – vlastníka domu.
Z uvedeného sice vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo zcela správné, bylo však ve skutečnosti příznivější dovolatelce. Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný by zásadně měl právo na náhradní ubytování, avšak zjištěné okolnosti případu zakládají důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž má být jeho povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu, zatímco správně má žalovaný zásadně právo na náhradní byt a jen z důvodů zvláštního zřetele hodných by postačilo poskytnout mu náhradní ubytování, nemělo právní posouzení věci odvolacím soudem za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jehož nápravy by se dovolatelka mohla dovoláním domáhat. Okolnosti, jež odvolací soud považoval za důvody zvláštního zřetele hodné svědčící ve prospěch žalovaného, přitom vylučují, že by žalovaný mohl být uznán povinným vyklidit předmětné nemovitosti po zajištění pouhého náhradního ubytování, nebo dokonce že by mu mohla být pro rozpor z dobrými mravy odepřena bytová náhrada zcela. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že obdržení podílu z vypořádání společného jmění manželů nemůže být důvodem pro odepření bytové náhrady. V této souvislosti je bez významu i tvrzení dovolatelky, že by neuzavírala smír o vypořádání společného jmění, nebýt slibu žalovaného, že se odstěhuje z předmětných nemovitostí bez nároku na bytovou náhradu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) tedy nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud tak dospěl k závěru, že uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahové konkretizace se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšnou dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému. Tyto náklady spočívají v částce 3.800,- Kč paušalní odměny advokáta (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu