ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2584.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2584/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyň a) D. R., b) A. B. a c) M. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 5/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. května 2004, č.j. 30 Co 132/2004-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.505,- Kč k rukám jejich zástupce advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 1. 2004, č.j. 7 C 5/2003-50, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený žalobcům předat byt o velikosti 3+1, II. kategorie, nacházející se vpravo od schodiště na II. podlaží domu č.p. 45 v T.-Š., ulice P. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný v bytě bydlel od roku 1967 se svými rodiči a sourozenci, neboť jeho matka pracovala v letech 1958 až 1970 u právního předchůdce akciové společnosti S., D., v závodu S. M., že tento závod již neexistuje a rozhodnutí o přidělení bytu rodičům žalovaného, respektive dohoda o odevzdání a převzetí bytu není k dispozici. V r. 1995 byl dům, v němž se byt nachází převeden na město T. a ještě téhož roku byl prodán žalobkyním, které s žalovaným uzavřeli dne 1. 1. 2001 nájemní smlouvu na dobu určitou do 31. 12. 2002 (dále jen „nájemní smlouva“), po jejím uplynutí se však žalovaný dobrovolně nevystěhoval. Soud prvního stupně dovodil, že i kdyby se v minulosti jednalo o byt podnikový, tak přechodem jeho vlastnictví z akciové společnosti S., D., na město T. v roce 1995, by tento charakter ztratil. Podle názoru soudu prvního stupně na žalovaného přešlo právo nájmu podle §706 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)., proto se již nezabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy, neboť nemohla již existující právní vztah nájmu znovu založit. Protože účastníci řízení si v nájemní smlouvě nesjednali zánik nájmu na dobu neurčitou a ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. jiný způsob zániku práva nájmu než dohodou nebo výpovědí nezná, nevyhověl soud prvního stupně žalobě na vyklizení, neboť byt užívá oprávněně jako nájemce.
K odvolání žalobce pak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 5. 2004, č.j. 30 Co 132/2004-62, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu pouhé bydlení v bytě nemohlo založit existenci nájemního vztahu k bytu, ani právo užívat byt dle úpravy občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. V roce 1967, kdy mělo vzniknout rodičům žalovaného právo osobního užívání bytu, platila striktní úprava (§154 a násl. obč. zák. v tehdejším znění), podle níž právo osobního užívání bytu mohlo platně vzniknout jen za předpokladu, že byl občanovi orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty rozhodnutím byt přidělen a následně s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Tato úprava se vztahovala i na byty podnikové. Dochovaný evidenční list (bez příslušného razítka a podpisu) vznik práva osobního užívání nedokládá. Jestliže žalovaný v řízení neprokázal svá tvrzení, že jeho rodičům vzniklo k bytu právo osobního užívání, které by na něj již v podobě nájmu přešlo ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák., a protože užívací právo k bytu (nyní právo nájmu) není právem věcným, nýbrž obligačním a z tohoto důvodu jej nelze vydržet, dospěl odvolací soud k opačnému závěru než soud prvního stupně a žalobě na vyklizení vyhověl, neboť v důsledku podání žaloby ve třicetidenní lhůtě se žalovanému dle §676 odst. 2 obč. zák. nájemní vztah neobnovil, a žalovaný tak po 31. 12. 2002 užívá byt bez právního důvodu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť se „jedná o závažnou právní otázku, která v judikatuře ještě nebyla řešena, a má po právní stránce zásadní význam“. Odvolací soud totiž změnil rozsudek soudu prvního stupně na základě toho, že se nepodařilo dohledat rozhodnutí o přidělení bytu právním předchůdcům žalovaného, kteří byt užívali od roku 1967, platili za něj nájemné a měli uzavřenou dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Žalovaný se domnívá, že nejsou-li příslušné doklady k dispozici, nelze dedukovat jejich neexistenci. Za zjištěného skutkového stavu nelze podle dovolatele předpokládat, že by matka žalovaného v bytě bydlela bez rozhodnutí o přidělení bytu a bez řádné dohody o odevzdání a převzetí bytu, což by v rozhodné době nebylo fakticky možné. Až do zahájení řízení o vyklizení bytu nebyla nikdy vyslovena pochybnost o tom, že by se žalovaný v bytě zdržoval bez právního důvodu. Dovolatel se ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně a posouzení věci odvolacím soudem označuje za nebezpečný precedent, na základě něhož by mohlo dojít k případům, že osoby, které by neprokázaly v důsledku ztráty listinných důkazů vznik užívacího (dnes nájemního) práva, by byly bez náhrady vystěhovány z bytu a staly by se bezdomovci. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvádí, že z dovolaní není zřejmé, jaký dovolací důvod žalovaný uplatňuje. Dovolatel nejspíše namítá nesprávné vyvození závěrů z důkazní nouze žalovaného, což však není žádný z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2, 3 o.s.ř. Nájemní smlouva byla uzavřena z toho důvodu, aby žalovaný měl právní titul k užívání bytu, neboť existence předchozí nájemní smlouvy prokázána nebyla. Žalobkyně proto považují rozsudek odvolacího soudu za správný. Žalovaný i nadále odmítá byt vyklidit, přestože mu bylo s jednoročním předstihem známo, že nájemní vztah sjednaný na dobu určitou mu k 31. 12. 2002 skončí, a za tu dobu nepodnikl nic k zajištění náhradního bydlení. Proto žalobkyně navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, tj. ve výroku o vyklizení bytu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení v dovolání namítány nejsou ani nevyplývají z obsahu spisu.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), ve skutečnosti však – posuzováno z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o.s.ř. – namítá též nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jestliže totiž dovolatel namítá, že se nedá předpokládat, že by jeho matka v předmětném bytě bydlela bez rozhodnutí o přidělení bytu, že by to ani nebylo v této době fakticky možné a že nedohledání dokladů neznamená jejich neexistenci, pak nezpochybňuje právní posouzení věci (volbu právní normy, její výklad a aplikaci na zjištěný skutkový stav), nýbrž správnost zjištění skutkového stavu věci.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkovému závěru odvolacího soudu, že se žalovanému nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr, že jeho rodičům vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, tedy zejména existenci rozhodnutí o přidělení tohoto bytu, nelze z výše uvedených hledisek ničeho vytknout. Takovou výhradu by bylo možno uplatnit naopak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění se k této otázce uvádí pouze tolik, že žalobkyně předložily evidenční list pro výpočet úhrady za užívání bytu (pasport na uvedený byt ze dne 27. 3. 1996 a dále smlouvy o nájmu ze dne 1. 8. 1997 a 1. 1. 1998), a že z těchto listin je patrno, že byt byl původně přidělen matce žalovaného B. H. Uvedený závěr však v citovaných listinách zjevně oporu nemá, neboť v žádném z nich není ani zmínky o přidělení bytu B. H., v evidenčním listu z 27. 3. 1996 není B. H. uvedena dokonce ani jako uživatelka bytu a ve smlouvě z 1. 8. 1997 je označována střídavě jako „nájemník“ a jako „spolubydlící“. Jestliže se tedy v tomto ohledu odvolací soud se skutkovými závěry soudu prvního stupně neztotožnil a po doplnění dokazování listinami předloženými žalovaným (evidenčním listem ze dne 1. 8. 1969 a dopisem ze dne 2. 11. 1971) a jejich zhodnocení uzavřel, že žalovaný neprokázal přidělení bytu jeho rodičům, nelze tento skutkový závěr považovat za chybný. Jeho vadnost nevyplývá ani z toho, že s ním žalovaný nesouhlasí, že předkládá vlastní, odchylné hodnocení důkazů, případně že poukazuje na důsledky, které takové hodnocení důkazů pro něj (a pro osoby v obdobném postavení) může mít.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou namítaného nesprávného právního posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“) vzniklo rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu.
Odvolací soud tedy správně aplikoval na danou věc ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou, pokud dospěl k právnímu závěru o tom, že – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – právo osobního užívání žalovanému ani jeho rodičům nevzniklo, nemohlo se tedy ani transformovat na právo nájmu a přejít na žalovaného podle §706 a násl. obč. zák. Jediným právním důvodem bydlení žalovaného v předmětném bytě tak byla smlouva o nájmu na dobu určitou ze dne 1. 1. 2001, a jestliže po uplynutí sjednané doby nájmu (prodloužené dle §676 odst. 2 obč. zák.) žalovaný předmětný byt užívá, žalobkyně se důvodně domáhají – v souladu s §126 odst. 1 obč. zák. – jeho vyklizení.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem tak rovněž nebyl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že se dovolatelce nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyním. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta v částce 3.800,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), navýšené o 20% podle §17 odst. 2 a snížené o 50% podle §18 odst. 1 citované vyhlášky, a v částce 3 x 75,- Kč paušální náhrady výdajů ve smyslu §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu