ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2625.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2625/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části P., proti žalované A. Ch., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 64/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č. j. 13 Co 556/2003-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 7. 2003, č.j. 18 C 64/2002-72, uložil žalované povinnost vyklidit byt I. kategorie o velikosti 1+0 umístěný v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 1196 v Praze 1, k.ú. N. M., (dále jen „byt“), a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že byt byl užíván na základě nájemní smlouvy matkou žalované paní A. M., která zemřela dne 16. 11. 2001 v LDN v Č. K. Sama žalovaná, která se dovolává přechodu nájmu ve smyslu §706 odst. 1 věta prvá občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pobývala od 9. 3. 2000 trvale v domově důchodců v B. Po umístění matky do léčebny dlouhodobě nemocných byt sloužil k ubytování třetích osob. Za uvedené situace se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda soužití žalované a její matky v bytě bylo trvalé povahy. Z provedených důkazů vyplynulo, že vztahy mezi žalovanou a její matkou nebyly dobré. Žalovaná se do bytu nastěhovala až poté, co byla nucena opustit svůj byt v P. a následně též byt svého syna v P. Obě ženy společně nikdy nehospodařily, naopak se vzájemně obviňovaly z krádeží. Absence jakékoli dohody o finančních otázkách často vyústila v situaci, kdy nebyly uhrazeny účty za nájem a služby spojené s užíváním bytu. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu musela matka žalované využívat sousedy nebo pečovatelskou službu. Sama žalovaná se snažila uspíšit svůj odchod do domova důchodců, údajně ze zdravotních důvodů, nicméně posléze ji po dobu jejího pobytu v domově nemusely být poskytovány žádné speciální služby. Z uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že užívání bytu žalovanou bylo pouze občasné a byt byl využíván zejména k jejímu obohacení, když byl poskytován do užívání třetím osobám. Podle soudu prvního stupně tak nedošlo k naplnění jednoho z předpokladů §706 dost. 1 věta prvá obč. zák., a právo nájmu bytu proto na žalovanou smrtí její matky nepřešlo. Pro úplnost ještě soud prvního stupně uvedl, že žalovaná ani nesplňovala další podmínku přechodu nájmu bytu, jenž spočívá v absenci možnosti vlastního bydlení, neboť žalované v době smrti její matky svědčilo právo obývání pokoje v domově důchodců, do kterého nastoupila dobrovolně a jehož užívání nebylo časově omezeno. Z těchto důvodu bylo žalobě vyhověno.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 3. 2004, č.j. 13 Co 556/2003-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil s tím upřesněním, že byt je situován vlevo od schodiště a dále změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalobci jejich náhradu nepřiznal; rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav dostatečně a správně, avšak pochybil při výkladu pojmu společné domácnosti vedené mezi osobami uvedenými v §706 odst. 1 věty prvé obč. zák. Žalovaná je dcerou nájemkyně bytu, a proto se u ní pojem společné domácnosti vykládá volněji než při výkladu tohoto pojmu podle §115 obč. zák. Nevyžaduje se tudíž, aby žalovaná a její matka společně uhrazovaly náklady na své potřeby, ale musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce. Soužití se považuje za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasném úmyslu nájemce bytu a další osoby žít v trvalém životním společenství. Odvolací soud poukázal zejména na to, že v únoru 2000 byla matka žalované nalezena v bytě v zanedbaném stavu s podlitinami na těle a tvrdila, že byla zbita žalovanou a jejím přítelem. Po převozu do nemocnice n. F., kde ošetřující lékař konstatoval podezření z fyzického napadení, byla matka žalované převezena do léčebny dlouhodobě nemocných, kde také v listopadu 2001 zemřela. Podstatné podle odvolacího soudu bylo, že asi 2 až 3 měsíce před její hospitalizací, žádala o pomoc sousedy s tím, že nemá nikoho, když žalovaná nebyla přítomna. Podle odvolacího soudu nešlo o společné trvalé soužití obou žen v bytě i z toho důvodu, že žalovaná se již od roku 1995, kdy podala žádost, snažila dostat do domova důchodců, což se jí v březnu 2000 podařilo, a proto měla ke dni smrti své matky (nájemkyně bytu) bytovou potřebu zajištěnou. Žalované se tedy nepodařilo prokázat podmínky přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty prvé obč. zák., a žaloba na vyklizení bylo z toho důvodu podána právem.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení rozhodné právní otázky v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Žalovaná podala dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatelka namítá jako vadu řízení to, že soud prvního stupně neprovedl jí navrhované důkazy, ani neodůvodnil, proč jejich provedení nepřipustil. Zamítnutí těchto důkazů bylo příčinou neúplného zjištění skutkového stavu, což následně vedlo k nesprávnému závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení. Odvolací soud posuzoval splnění dvou zákonných podmínek pro přechod nájmu nesprávně k dvěma různým časovým okamžikům. Splnění podmínky společného soužití žalované a její matky (nájemkyně) totiž posuzoval k okamžiku její hospitalizace (tj. ke dni 22. 2. 2000), kdežto podmínku existence vlastního bytu žalované pak posuzoval až k okamžiku úmrtí její matky (tj. 16. 11. 2001). Dále odvolací soud pochybil v tom, že bez příslušného návrhu žalobkyně změnil, respektive upřesnil výrok soudu prvního stupně tím, že blíže označil předmětný byt slovy „byt je situován vlevo od schodiště“. Ani tímto postupem však odvolací soud neodstranil neurčitost a nevykonatelnost petitu projednávané žaloby, neboť dům, v němž se nachází byt, má několik bloků a nově zde existuje tzv. prohlášení vlastníka, kterým byt získal svoje nezaměnitelné číslo. Přestože u jednání odvolacího soudu vyšlo najevo, že dům, ve kterém se nachází byt, je již rozdělen na bytové jednotky ve smyslu prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., soud se touto skutečností nezabýval, vycházeje z výpisu z listu vlastnictví č. 1271 pro k.ú. N. M. ze dne 20. 1. 2001. Dovolatelka v uvedeném postupu soudu spatřuje porušení §103 o.s.ř., podle kterého soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení. V daném případě měl soud zjistit, zda stále existuje aktivní legitimace žalobce. Konečně dovolatelka napadá, že jí usnesení soudu prvního stupně o osvobození od soudních poplatků (bez razítka a podpisu) bylo doručeno až během jednání odvolacího soudu. Vzhledem k uvedeným námitkám dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně byl na základě provedených důkazů dostatečně zjištěn skutkový stav a jiný postup by vedl k prodlužování řízení. Podmínky přechodu nájmu musí být splněny k okamžiku smrti nájemce, avšak s ohledem na to, že matka žalované se k tomuto okamžiku nacházela v LDN, soud správně zkoumal splnění této podmínky v období před jejím převozem do LDN. Podle žalobkyně je byt ve výroku rozhodnutí označen ve smyslu občanského zákoníku dostatečně a správně. I přesto, že žalované nebyla přiznána bytová náhrada, bude ji žalobkyní zajištěno ubytování nejspíše v domově důchodců mimo P. Z těchto důvodů soudy obou stupňů rozhodly správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ustanovení §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a dovodil, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §243 os.ř. a v souladu se svojí ustálenou praxí o tomto návrhu nerozhodoval samostatným (zamítavým) usnesením.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena zčásti na kritice neúplnosti skutkových zjištění. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř. (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že přípustnost dovolání přichází v úvahu pouze na základě §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., taková námitka uplatnitelná není.
Další žalovanou namítané vady řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl jí navrhované důkazy, neodůvodnil, proč jejich provedení nepřipustil, nevyzval žalobkyni k opravě nepřesného a neurčitého petitu žaloby, a že odvolací soud doručil žalované usnesení o osvobození od soudních poplatků až během jednání a upřesnil meritorní výrok soudu prvního stupně bez součinnosti se žalobkyní, jsou rovněž pro rozhodnutí dovolacího soudu bez právního významu. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., dovolací soud totiž přihlíží (i z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelkou rovněž uplatněná námitka nesprávného právního posouzení je založena na tom, že odvolací soud posuzoval splnění dvou podmínek pro přechod nájmu ve smyslu §706 odst. 1 věty prvé obč. zák. k dvěma různým časovým okamžikům, přičemž podle zákona je rozhodný pouze den smrti nájemce. Podle ustálené judikatury (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/2002 pod č. 44) není závěru, že byla splněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v §706 odst. 1 věta prvá obč. zák., na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně zkoumal, zda žalovaná a její matka začali spolu žít ve společné domácnosti před tím, než byla matka žalované hospitalizována v LDN.
Dovolatelka mylně zaměňuje podmínky řízení ve smyslu §103 o.s.ř., tj. procesní podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (jejichž nedostatek vede k zastavení řízení), a věcnou aktivní legitimaci (jejíž nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby v případě, že žalobce není nositelem uplatňovaného práva, popřípadě žalovaný nositelem vymáhané povinnosti). Jestliže pak dovolatelka namítá, že odvolací soud nevyvodil důsledky z okolnosti (která během odvolacího řízení vyšla najevo), že dům, v němž se nachází byt, byl prohlášením vlastníka rozdělen na bytové jednotky dle zákona č. 72/1994 Sb., nutno konstatovat, že uvedená okolnost nemá sama o sobě na právní posouzení věci žádný vliv (prohlášením vlastníka nedochází ke ztrátě vlastnictví, a tudíž ani ke ztrátě věcné aktivní legitimace žalobkyně), takže uvedená námitka není způsobilá zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu