ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.54.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 54/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 249/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2004, č. j. 15 Co 205/2004-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. července 2004, č. j. 15 Co 205/2004-252, potvrdil rozsudek ze dne 22. března 2004, č. j. 16 C 249/2001-213, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k „bytu o velikosti 1+1, II. kategorie, nacházejícího se napravo od schodiště ve čtvrtém podlaží domu č. p. 941 v P., H. č. o. 38, katastrální území Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájem bytu skončí posledním dnem tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí a listinných důkazů) vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt byl žalované přidělen jako byt služební rozhodnutím ze dne 18. března 1991, že žalovaná (a ani její rodinní příslušníci) – s výjimkou krátké doby – nikdy byt neužívala (nebydlela v něm), že bydlela a stále bydlí s rodinnými příslušníky v domě v P., jehož spoluvlastníkem je její bývalý manžel, že k přerušení dodávky elektrické energie došlo již dne 23. listopadu 1998 z toho důvodu, že žalovaná řádně nehradila příslušné zálohy, že byt neužívala ani v této době (v době, kdy došlo k přerušení dodávky elektrické energie a později k demontáži elektroměru v důsledku její nedostatečné platební morálky), a že již v roce 1997 a poté i v roce 1998 byl odběr elektrické energie minimální a za situace, kdy do bytu není zaveden plyn, nenasvědčoval užívání bytu ani jedinou osobou. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že užívací právo žalované ke služebnímu bytu se k 1. lednu 1992 transformovalo na její právo nájmu služebního bytu (§871 odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni 1. ledna 1992 a v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodily, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (v podobě neužívání bytu nájemcem bez vážných důvodů) a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.); proto přivolily k výpovědi z nájmu bytu, aniž se zabývaly otázkou naplněnosti dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázaly – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Poukázala především na to, že „soud nezkoumal“, zda žalobce (pronajímatel bytu) řádně plnil své povinnosti dané mu ustanovením §687 obč. zák., nezohlednil okolnost, že žalobce jí v lednu 2001 (v době dání výpovědi z nájmu bytu) prokazatelně odmítl udělit souhlas k obnovení dodávky elektrického proudu do bytu a za této situace neměl zájem spolupracovat s ní při obnovení dodávky elektrické energie do bytu, že nezkoumal důvody takového počínání žalobce, a nepřihlédl ani k tomu, že udělení příslušného souhlasu nevyžadovalo žádné finanční a ani časové náklady a že naopak mohlo přispět k provádění oprav v bytě a mohlo napomoci i možnému smíru mezi účastníky. Současně soudům vytkla, že opomenuly i to, že žalobce zvolil výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. právě proto, aby jí nepříslušela bytová náhrada ve formě náhradního bytu. Za otázku zásadního právního významu pak pokládá otázku „zda když v době před a v době podání žaloby o přivolení nájmu bytu, tj. v lednu 2001, pronajímatel prokazatelně odepřel dát souhlas, resp. podepsat žádost na obnovení dodávky elektrického proudu … lze po žalované požadovat, aby byt užívala, když tento sám nezajišťoval žalované podmínky pro výkon jejích práv nájemce, přesněji bezdůvodně bránil obnovení dodávky el. energie do bytu a následně tím bránil obnovení možnosti užívání bytu“. Dovolatelka má za to, že za popsané situace „nelze po ní spravedlivě žádat, aby byt v daném případě užívala“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že otázku specifikovanou v dovolání nelze pokládat za právní otázku, natož otázku zásadního (právního) významu; žalovaná podle jeho názoru v dovolání uplatnila dovolací důvod mířící na zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci. Navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. července 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. nabízí svou vlastní, poněkud odlišnou verzi skutkového stavu věci. Otázkou skutkovou je přitom i otázka řádného plnění povinností daných pronajímateli ustanovením §687 obč. zák., tj. otázka, která je podle dovolatelky otázkou „zásadního právního významu“. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy žalovaná ve skutečnosti zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uvedených v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu