ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.601.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 601/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) R. H., a b) V. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) F. Ch., a 2) B. Ch., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 25.660,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 553/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. července 2004, č. j. 15 Co 368/2004-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, č. j. 4 C 553/2003-52, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 25.660,20 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. července 2004, č. j. 15 Co 368/2004-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů za zjištěno, že mezi J. a žalobkyní byla dne 8. srpna 1994 uzavřena smlouva o odběru elektřiny pro odběrné místo Stojčín 59, že podle nájemní smlouvy ze dne 21. září 1998 uzavřené mezi účastníky řízení ohledně nemovitosti čp. 59 ve S. se žalovaní zavázali nést veškeré náklady spojené s užíváním nemovitosti, mimo jiné i náklady za spotřebovanou elektrickou energii, že žalovaní užívali celou nemovitost, v níž byly pouze jedny „hodiny“ (elektroměr), že na základě žádosti žalobkyně ze dne 30. září 2002 došlo k odpojení elektřiny a posléze k vyklizení nemovitosti žalovanými, že za období od 6. prosince 2001 do 10. října 2002 byla za odběr elektřiny fakturována částka 35.869,29 Kč, že po odpočtu zaplacených záloh šlo za toto období o částku 24.819,20 Kč a že poplatek z prodlení činil 841,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uplatněný nárok posoudil do ukončení existujícího nájemního vztahu jako smluvně převzatou povinnost žalovaných uhradit elektrickou energii, vyplývající z platně uzavřené nájemní smlouvy ze dne 21. září 1998. Současně dovodil, že po ukončení nájemního poměru šlo na straně žalovaných o bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), tj. o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Protože otázka, zda ke spotřebě elektrické energie došlo za trvání nájemního poměru nebo až po jeho skončení, nemá na výsledek sporu vliv, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili podáním sepsaným ustanoveným advokátem. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnili „nesprávné právní posouzení věci z hlediska ust. §664 obč. zák.“. Odvolacímu soudu vytkli, že se „vůbec nezabýval výhradami odvolatelů vztahujícími se k jejich nemožnosti účasti na jednání soudu (zdravotní a pracovní důvody) a jednostranně se zaměřil pouze na vyjádření žalobců“. Poté uvedli, že v nájemní smlouvě ze dne 21. září 1998 bylo dohodnuto, že ponesou veškeré náklady spojené s užíváním nemovitosti, mimo jiné i za elektrickou energii, že tuto skutečnost jasně prokázali doklady o platbách za elektrickou energii a že „naopak žalobci neprokázali úhradu za elektrickou energii a jiné v případech, kdy se zdržovali na předmětné nemovitosti a neodůvodnili důvod jejich příkazu odpojení elektrické energie“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. července 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely právního posouzení věci nabízí svou vlastní, poněkud odlišnou verzi skutkového stavu věci. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy žalovaní ve skutečnosti zpochybňují rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uvedených v dovolání dovozují nesprávnost právních závěrů učiněných odvolacím soudem, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání nezakládají ani vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. či vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.; zmíněné vady lze přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu