ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.686.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 686/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému K. P., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 97/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.10.2004, č.j. 11 Co 500/2004-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.10.2004, č.j. 11 Co 500/2004-203 ve výroku I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (druhý v pořadí) ze dne 22.6.2004, č.j. 39 C 97/200-181 ve výrocích I., II., IV., V. a VII., kterými tento soud zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 10, v domě č.p. 533 v O., sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, určil, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva bude nadále žalobkyně, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení, ve výroku II. zrušil výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém byla právní zástupkyni žalovaného přiznána náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 4.000,- Kč a věc v této části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, a se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které z tohoto dokazování dovodil, se ztotožnil a taktéž souhlasil s jeho právním hodnocením věci. Odvolací soud v rozhodnutí vycházel z toho, že byt byl původně obecním bytem, který byl za trvání manželství účastníků v roce 1978 přidělen jako byt náhradní za demolici domu. Tím vzniklo právo společného užívání bytu manžely, které se po novele občanského zákoníku s účinností od 1.1.1992 přeměnilo na právo společného nájmu bytu manžely. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že vlastnické právo k domu čp. 533 v O. a tím i k předmětnému bytu č. 10 přešlo nejprve z českého státu na Statutární město O. a poté na Bytové družstvo O.
Odvolací soud déle v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně společnou domácnost neopustila svobodně o své vůli, naopak k tomu byla donucena nevhodným chováním žalovaného a negativním dopadem takového chování na zdravotní stav nezletilé dcery I. Odvolací soud byl proto názoru, že společný nájem účastníků nadále trvá, a protože se o dalším nájmu bytu nedohodli, soud prvního stupně správně ve smyslu ust. §705 odst. 1 obč. zákoníku společný nájem bytu manžely zrušil a rozhodl, že žalobkyně bude byt nadále užívat jako nájemce a výlučný člen družstva. Za právně nevýznamnou pak považoval odvolací soud námitku žalovaného týkající se jeho zdravotního stavu, když tento jeho stav byl při rozhodování zohledněn a žalovaný má právo v bytě bydlet až do zajištění náhradního bytu. Tvrzení žalovaného o možnosti přestavby rodinného domku v M., jehož je žalobkyně spoluvlastnicí, nevzal odvolací soud v potaz, jelikož tuto námitku mohl žalovaný uplatnit již před soudem prvního stupně a odvolací soud se jí proto nemohl zabývat.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil, s výjimkou výroku III. (právo žalovaného byt užívat zanikne dnem, kdy mu bude zajištěn náhradní byt), který shledal nadbytečným, neboť nezakládal právo ani povinnost účastníků, a proto k němu nepřihlížel.
Dovoláním ze dne 21. 1. 2005, podaným k poštovní přepravě dne 24.1.2005, doplněným podáním ze dne 1.2.2005, napadl žalovaný výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že považuje dovolání za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí má po stránce právní zásadní význam a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel v dovolání zejména uvedl, že předmětný byt byl získán jeho zásluhou, neboť jej původně jako byt obecní získal na základě rozhodnutí ObNV v O. ze dne 17.11.1978, kdy bylo rozhodnuto o demolici domu, který získal od svých rodičů. Náhradní byt převzal dne 27.11.1978 zcela sám, jak to vyplývá ze zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu. Dovolatel je proto toho názoru, že zásluhovost o získání nyní již obecního bytu svědčí jemu, i když jim s žalobkyní svědčilo právo společného nájmu. Dále uvedl, že prodejem domu nově založenému bytovému družstvu se stal byt bytem družstevním. Členský podíl zaplatil dne 23.10.1997 sám ze svých výlučných prostředků, které získal prací v zahraničí. Rovněž příspěvek na opravu balkónu ve výši 4.000,- Kč zaplatil dne 29.5.2001. Vše tedy uhradil v době kdy s žalobkyní společně nehospodařili. Žalobkyně před soudem vypověděla, že společně hospodařili jen do září 1997. Dovolatel dále uvedl, že nájemní smlouvu ze dne 30.9.1998 podepsal pouze on, neboť žalobkyně v předmětném bytě již nebydlela, protože se odstěhovala. Nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že se neodstěhovala trvale, neboť se v bytě nenachází nepřetržitě již po dobu 6-ti a půl let. Dle dovolatele je pravdou, že na nájemní smlouvě ze dne 30.9.1998 je uvedeno, že se tato sjednává s účinností od 1.7.1998 na dobu neurčitou, ale není možné, aby se smlouva stala účinnou a teprve po třech měsících nabyla platnosti podpisem pronajímatele a nájemce. Žalovaná v té době již v bytě nebydlela a nemohla tedy nájemní smlouvu podepsat. Z výše uvedeného dle dovolatele vyplývá, že v době podpisu nájemní smlouvy již účastníci nežili společně jako manželé, když žalobkyně před podpisem nájemní smlouvy byt opustila a nemohlo tak vzniknout právo společného nájmu bytu a žaloba je proto bezpředmětná. Pokud se žalobkyně domáhá toho, že právo společného nájmu bytu svědčí i pro ni, pak porušovala Stanovy bytového družstva, když neplatila úhrady za užívání bytu a za služby poskytované v souvislosti s jeho užíváním, jakož i zálohy na ně a nedoplatky z vyúčtování, příspěvky na činnost družstva a poplatky za úkony ve výši určené členskou schůzí. Rovněž se nepodílela a nepodílí na udržování bytu a společných prostor a zařízení domu. Žalobkyně, ač se z bytu odstěhovala, si ponechala pro svoji potřebu přeplatek za souhrnné faktury za vyúčtování služeb spojených s bydlením za rok 1998 ve výši 6.380,- Kč. Dovolatel dále uvedl, že o byt se od roku 1998 stará výhradně on a že nemá jinou možnost bydlení, když naopak žalobkyně bydlí v podnájmu, kde hradí nájemné ve výši 2.600,- Kč a navíc ročně částku 20.000,- Kč. Navíc je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí rodinného domu v M. Dovolatel namítá, že soud nezkoumal možnosti bydlení žalobkyně v tomto rodinném domku, když soud navíc odmítl jako důkaz fotografie tohoto domu a opřel se pouze o tvrzení matky žalobkyně, že tato si nepřeje, aby žalobkyně v domě bydlela. Dovolatel nesouhlasí rovněž s tvrzením žalobkyně, že byla nucena opustit společnou domácnost z důvodu chování dovolatele a že jeho chování mělo špatný vliv na psychiku dětí zejména nezl. I. Zdravotní stav I. nebyl dobrý již za dobu trvání společného soužití a toto přetrvávalo i v době, kdy pracoval 7 let v Německu a nemohl tak zdravotní stav a psychiku nezletilé ovlivňovat. Rovněž popřel, že by ve zvýšené míře požíval alkoholické nápoje a žalobkyni fyzicky a slovně napadal. Není sice abstinentem, ale alkohol požíval pouze přiměřeně, po práci, a rozhodně ne v takové míře jak uvedla žalobkyně, neboť byl zaměstnaný a do práce nemohl chodit opilý. O tom svědčí dle dovolatele pracovní posudek z roku 1987, který potvrzuje, že měl výbornou pracovní morálku, kázeň a disciplínu, potvrzení ze dne 26.8.1998 z Psychologického střediska v H., které konstatuje, že absolvoval posouzení psychické způsobilosti, potvrzení o zdravotním stavu MUDr. A. T. z 27.9.2004, z kterého vyplývá, že dovolatel podstoupil chemoterapii, je ponechán dlouhodobé medikaci, při které je požívání alkoholu zakázané. Je proto toho názoru, že výpověď žalobkyně a svědkyň jsou účelové a že soud provedené důkazy nesprávně vyhodnotil, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatel podrobně rozebral svou finanční situaci a transakce s penězi v posledních letech. Dle dovolatele odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku existujícího práva společného nájmu bytu a společné členství v bytovém družstvu a rovněž nesprávně vyhodnotil veškeré důkazy v jeho neprospěch. Odvolací soud měl připustit jako důkaz fotografie nemovitosti, kterou vlastní žalobkyně. V doplnění dovolání pak dovolatel uvedl, že dne 21.1.2005 zemřela matka žalobkyně a žalobkyně má tak možnost bydlení v rodinném domku v M., nepotřebuje proto již v současné době bydlet v podnájmu a není závislá na prodeji předmětného bytu nebo bydlení v něm. Dovolatel proto ze všech výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě rozhodl Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.1.2001, č.j. 39 C 97/2000-29 tak, že zrušil právo společného nájmu předmětného bytu a že výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stává žalobkyně s tím, že žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat do 15-ti dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Odvolací soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 22.1.2002, č.j. 13 Co 1320/2001-55 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s výtkou, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou, zda v daném případě mohlo dojít k transformaci práva společného nájmu bytu ve společné právo nájmu bytu družstevního a zda takové právo svědčí oběma účastníkům a pro případ, že by dospěl k závěru, že právo společného nájmu družstevního bytu oběma účastníky existuje, aby zhodnotil všechna hlediska, která by mohla ovlivnit rozhodnutí, který z bývalých manželů zůstane nájemcem bytu a členem družstva. Soud prvního stupně poté vydal dne 22.6.2002 rozsudek č.j. 39 C 97/2000-181, kterým rozhodl tak, že právo společného nájmu družstevního bytu zrušil a výlučnou nájemkyní a členkou družstva určil žalobkyni, žalovanému uložil byt vyklidit do 15-ti dnů od poskytnutí náhradního bytu. Toto rozhodnutí pak odvolací soud rozsudkem ze dne 22.10.2004, č.j. 11 Co 500/2004-203 jako věcně správné potvrdil.
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně sice rozhodoval ve věci samé opakovaně, ale protože rozhodl v obou případech shodně, není v tomto případě dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud se proto dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a v dovolání nelze proto vytýkat nesprávnosti skutkových zjištění.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že v něm byl formálně uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, který nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatel netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení právního předpisu, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění (zásluha o získání bytu, uzavření nájemní smlouvy žalovaným, odstěhování žalobkyně z bytu, podílové spoluvlastnictví žalobkyně k domu v M.). Těmito námitkami však neuplatnil dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtka nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je tak založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění; dovolatel tedy brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy a proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatel ovšem přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z odlišné verze skutkového stavu předestřené v dovolání dovozuje nesprávnost závěru, že existovalo právo společného nájmu družstevního bytu mezi oběma účastníky a že rovněž existovalo společné členství v bytovém družstvu, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání, vzhledem k výše uvedenému, nemůže založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil veškeré důkazy a že tyto vyhodnotil zcela v neprospěch dovolatele. Tyto námitky lze podřadit pod dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 3 o.s.ř., neboť jimi dovolatel napadá způsob hodnocení důkazů soudem.
Dovolatelova námitka, že matka žalobkyně zemřela, a že žalovaná tudíž má možnost samostatného a vyhovujícího bydlení v rodinném domě v M., nemůže přípustnost dovolání založit. Jedná se totiž o zcela novou skutečnost ve věci samé, která ve smyslu ust. §241a odst. 4 o.s.ř. nemůže být před dovolacím soudem uplatněna.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a rozhodl tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobkyni podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu