ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.696.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 696/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. M., a 2) L. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 171/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 35 Co 413/2004-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. srpna 2004, č. j. 23 C 171/2002-85, zamítl žalobu, aby žalované byly povinny vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat „byt sestávající z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství, druhé kategorie, ve III. podlaží domu č. p. 743 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v předmětném bytě žili jako jeho nájemci rodiče první žalované a prarodiče druhé žalované A. a M. K., že první žalovaná zde s nimi bydlela do roku 1984, kdy uzavřela manželství s K. M. a odstěhovala se do P., že z manželství první žalované se dne 26. ledna 1985 narodila druhá žalovaná a že v letních měsících 1990 se první žalovaná i s dcerou (druhou žalovanou) z důvodů neshod v manželství přestěhovala zpět k rodičům do předmětného bytu. Dále zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. dubna 1991, sp. zn. 11 C 309/90, bylo manželství druhé žalované a K. M. pravomocně rozvedeno, že na základě výměny bytů uskutečněné dne 8. srpna 1991 se první žalovaná stala nájemkyní bytu 1+1 v P. (dále jen „byt L.“), že první žalovaná brala získání tohoto bytu jako formu majetkového vyrovnání s bývalým manželem, že v bytě L. nehodlala bydlet pro jeho tehdejší neobyvatelnost a také z důvodu pomoci rodičům ve stáří a že obě žalované mají trvalé bydliště v bytě L. Vzal rovněž za prokázáno, že žalované bydlí od roku 1990 v předmětném bytě, že A. K. zemřela v roce 1998 a M. K. dne 8. prosince 2000, že v době úmrtí M. K. bylo druhé žalované čtrnáct let a že byt L. byl rekonstruován až po úmrtí M. K. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že na první žalovanou právo nájmu bytu nepřešlo, neboť byla-li v době úmrtí otce nájemkyní bytu Lucemburská, nesplňovala předpoklad neexistence vlastního bytu, tj. jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době úmrtí M. K. (dále jen „obč. zák.“). Poté však dovodil, že ve smyslu citovaného ustanovení přešlo právo nájmu bytu na druhou žalovanou, která vedle předpokladu neexistence vlastního bytu (v řízení nebylo ani tvrzeno, že by měla jiný byt) splňovala – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci – i předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti. Stala-li se druhá žalovaná v důsledku přechodu nájmu nájemkyní předmětného bytu, je pouze ona (a nikoli žalobkyně jako pronajímatelka bytu) aktivně věcně legitimovaná v řízení o vyklizení bytu. Za této situace žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 35 Co 413/2004-108, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ve vztahu k oběma žalovaným zabýval otázkou neexistence vlastního bytu (§706 odst. 1 věta první obč. zák.). S odkazem na R 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek především dovodil, že předpoklad neexistence vlastního bytu je naplněn tehdy, když osoba uplatňující přechod nájmu ve smyslu citovaného ustanovení nedisponuje takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlet. Poté se ztotožnil s právním závěrem, který ohledně předpokladu neexistence vlastního bytu učinil soud prvního stupně ve vztahu k první žalované. Ve vztahu k druhé žalované – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že ani ona předpoklad neexistence vlastního bytu nesplňovala, a proto na ni právo nájmu bytu přejít nemohlo. V této souvislosti uvedl, že po rozvodu manželství rodičů byla svěřena do výchovy matky, v době smrti dědečka jí bylo čtrnáct let a v předmětném bytě bydlela jen proto, že matka, v jejíž péči byla, se rozhodla (spolu s ní) bydlet u rodičů. Byla-li její matka v době smrti nájemce předmětného bytu (M. K.) nájemkyní bytu L., měla podle názoru odvolacího soudu zajištěn takový právní titul bydlení, který byl způsobilý trvale uspokojit i její potřebu bydlení. Za této situace se již odvolací soud nezabýval otázkou naplněnosti předpokladu žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti a žalobě na vyklizení bytu vyhověl ve vztahu k oběma žalovaným; přitom uvedl, že stanovením tříměsíční lhůty k vyklizení jim poskytl dostatečný čas na přestěhování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadily dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání zpochybnily správnost právního závěru, že předpoklad neexistence vlastního bytu nebyl naplněn ani u druhé žalované. Mají za to, že je-li matka nezletilého dítěte, které vede společnou domácnost s ní a s prarodičem v bytě prarodiče, nájemcem jiného bytu, nemůže tato skutečnost vést k závěru, že nezletilé dítě má vlastní byt a nesplňuje tak předpoklad neexistence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. Uvedly, že přijetím tohoto právního názoru by na nezletilé dítě svěřené do výchovy jednoho rodiče disponujícího vlastním bytem nemohlo přejít právo nájmu bytu z osoby (např. prarodiče či druhého rodiče), s níž na základě své svobodné vůle vedlo společnou domácnost. Kromě toho odvolacímu soudu vytkly, že se při právním názoru, který zaujal ve vztahu k druhé žalované, nezabýval otázkou, zda ze strany pronajímatelky nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Zde – s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 544/2000 – uvedly, že současná potřeba bydlení nespočívá „pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“, a proto se nastoluje otázka, zda byt L. mohl s ohledem na jeho velikost a tehdejší stav uspokojit bytovou potřebu obou žalovaných. Navrhly, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvedla, že – vzhledem k tam uvedeným okolnostem – nemůže jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelky – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) –uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a nikoli také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., byť formálně, avšak bez jakékoliv obsahové konkretizace, posléze citované ustanovení v dovolání rovněž zmínily.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o odpověď na (předběžnou) otázku, zda ze zjištěných skutečností lze usoudit na naplněnost předpokladu neexistence vlastního bytu (§706 odst. 1 věta první obč. zák.) u druhé žalované.
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Je-li druhá žalovaná vnučkou zemřelého nájemce předmětného bytu, mohlo by na ni právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže žila se svým dědečkem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti v den jeho smrti a současně neměla vlastní byt.
S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že ustálená soudní praxe dovodila, že mít „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. Spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, má vlastní byt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele (navíc v daném případě obec /její městskou část/, která jako pronajímatelka bytu má specifické postavení při zajišťování potřeby bydlení osob bydlících v dané obci /městské části/) omezovat ve volném nájmu bytu, a pokračoval, že byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud přihlásil již v rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, v němž rovněž dovodil, že spoluvlastník, který na základě dohody s ostatními spoluvlastníky užívá byt v rodinném domku, má vlastní byt (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.), a také v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu” splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. O „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel – vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, z 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99 /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura/, z 19. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002 /ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04/ a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004). V rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od právního názoru vyjádřeného ve zprávě NS ČSR uveřejněné pod č. 34, ročník 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož není vyloučeno, aby právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) přešlo na nezletilé dítě. V uvedeném judikátu se dále uvádí, že v případech, v nichž jde o soužití nezletilého dítěte (vnuka, vnučky) s uživatelem bytu (s prarodičem), je třeba, aby dítě bydlelo s uživatelem bytu jako příslušník jeho domácnosti se souhlasem svých zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Také současná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výslovně připouští přechod práva nájmu bytu na nezletilé dítě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 1827/2004); současně dovozuje, že práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu vykonává nezletilé dítě prostřednictvím svých zákonných zástupců (§26 obč. zák.) a v případě střetu zájmů prostřednictvím soudem ustanoveného zvláštního zástupce (§30 obč. zák.).
Při posuzování otázky naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu u druhé žalované vyšel odvolací soud mimo jiné ze skutkových zjištění, že v letních měsících 1990 se první žalovaná i s druhou žalovanou z důvodů neshod v manželství přestěhovala k rodičům do předmětného bytu, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. dubna 1991, sp. zn. 11 C 309/90, bylo manželství první žalované a Karla Maříka pravomocně rozvedeno, že v té době nezletilá druhá žalovaná byla svěřena do výchovy první žalované, že na základě výměny bytů uskutečněné dne 8. srpna 1991 se první žalovaná stala nájemkyní bytu L., že žalované bydlí od roku 1990 v předmětném bytě, že v době úmrtí M. K. bylo druhé žalované čtrnáct let a že byt Lucemburská byl rekonstruován až po úmrtí M. K. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že předpoklad neexistence vlastního bytu nebyl naplněn ani u druhé žalované, a uzavřel, že ani na druhou žalovanou smrtí nájemce právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neodchýlil se od výše uvedené judikatury. V posuzovaném případě nelze podle názoru dovolacího soudu především přehlédnout, že druhá žalovaná (v té době nezletilá) nežila se svým dědečkem jako příslušník jeho domácnosti se souhlasem zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu, nýbrž a výlučně pouze proto, že matka, v jejíž péči byla, se rozhodla (spolu s ní) bydlet v bytě u rodičů a ze subjektivních důvodů nebydlela v bytě, jehož nájemkyní byla od roku 1991 (v bytě L., k jehož rekonstrukci došlo až po úmrtí M. K. v roce 2000), ačkoliv z objektivního hlediska šlo o byt způsobilý trvale uspokojit její i dceřinu bytovou potřebu (navíc šlo rovněž o byt 1+1 s příslušenstvím). Je zapotřebí také zdůraznit, že odkaz dovolatelek na právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, je – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu věci – nepřípadný; zatímco v citovaném nálezu šlo o specifickou situaci přechodu nájmu bytu na vědeckého pracovníka, v projednávané věci se jedná o přechod nájmu bytu na nezletilou, která byla svěřena pro dobu po rozvodu manželství rodičů do výchovy matky, a v době smrti dědečka jí bylo čtrnáct let.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, které nebyly v dovolacím řízení úspěšné, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu