ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.869.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 869/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 102/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2003, č. j. 54 Co 502/2003-44, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16.7.2003, č. j. 16 C 102/2003 – 29, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem bytu sestávajícího se ze třech pokojů, kuchyně a příslušenství ve druhém patře domu čp. 116, č. or. 11, v P. (dále jen „předmětného bytu“) a že je jediným členem Bytového družstva J. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení 3.950,- Kč k rukám jejího advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., nebotˇ rozhodnutí soudu odstraní pochybnosti o jeho právním postavení ve vztahu k nájmu bytu a k členství v bytovém družstvu. V meritu věci soud prvního stupně dovodil, že nájemní poměr k družstevnímu bytu a členství v Bytovém družstvu J. nesvědčí výlučně žalobci, nýbrž žalobci a žalované společně. Oba jsou jako někdejší manželé společnými nájemci družstevního bytu a oběma vzniklo společné členství v družstvu. Soud prvního stupně zjistil, že sporný byt byl přidělen žalobci jako podnikový byt ve smyslu §25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb. Jelikož se tak stalo za trvání manželství s žalovanou, žalobci a žalované svědčilo právo společného užívání bytu manžely, které se ke dni 1.1.1992 (§871 odst. 1 obč. zák.) změnilo na společný nájem bytu manžely. I když dnem 23.8.2001 manželství žalobce a žalované zaniklo rozvodem a ačkoliv teprve až poté v souvislosti se vznikem Bytového družstva J., které se posléze stalo vlastníkem bytu, uzavřel smlouvu o nájmu družstevního bytu již jen žalobce, soud prvého stupně dovodil, že právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu je třeba vázat k trvání manželství žalobce s žalovanou. Tím podle §703 odst. 2 obč. zák. vznikl žalobci a žalované společný nájem družstevního bytu manžely a současně i jejich společné členství v družstvu. Okolnost, zda žalovaná byt v září 2002 opustila, shledal soud prvního stupně za právně nerozhodnou, nebotˇ dle jeho závěru podle §708 obč. zák. ve spojení s §706 odst.1 a 2 a ve spojení s §707 odst. 1 a 2 k zániku společného nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti jedním ze společných nájemců – manželů v případě družstevních bytů nedochází.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 10. 2003, č.j. 54 Co 502/2003 – 44, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že náklady řízení žalované činí 6.350,- Kč; jinak jej potvrdil. Současně žalobci uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení k rukám jejího advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud učinil závěr, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vycházel z právního názoru, že žaloba na určení má především preventivní povahu a slouží k tomu, aby poskytla ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Proto tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, může být dán naléhavý právní zájem na určení jen tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak dalším případným žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. V projednávané věci žalobce od určovací žaloby očekával, že bude postaveno najisto, kdo z bývalých manželů je nájemcem družstevního bytu a členem bytového družstva. Téhož by ale dosáhl žalobou podle §703 až §705 obč. zák. případně žalobou podle §126 obč. zák. Žaloba na plnění by tak poskytla žalobci lepší ochranu práva než žaloba na určení. Proto podle odvolacího soudu nemá v dané věci určovací žaloba opodstatnění.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V dovolání tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky zásadního právního významu. Tou podle něho je otázka naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Vytýkal odvolacímu soudu, že dospěl ohledně této otázky k opačnému závěru než soud prvního stupně a že v důsledku toho „nerozhodl“ o meritu věci. Základ nároku měl být posouzen tak, že žalobci byl přidělen byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace (§184 písm. a/ obč.zák. ve znění platném do 31.12.1991), že žalované k tomuto bytu nevzniklo právo společného užívání bytu manžely a posléze ani společný nájem bytu manžely (§871 odst. 1 obč. zák. ve znění platném po 1.1.1992) ba ani společný nájem družstevního bytu manžely a společné členství v družstvu, jelikož Bytové družstvo J. bylo ustaveno až po zániku manželství účastníků a jelikož se po rozvodu manželství účastníků stal členem družstva výlučně jen žalobce. Domáhal se, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Ačkoliv dovolatel přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., správně je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. To proto, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé. Není rozhodující, jak odvolací soud výrok ve věci samé označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, popřípadě, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Podle tohoto výkladu je rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení práva proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o.s.ř.), po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.8.2003, sp.zn. 29 Odo 224/2001, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 210 v sešitu 12, ročník 2003).
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad ale nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatel v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c) o.s.ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.6.1995, sp.zn. III. ÚS 17/95, publikovaný pod pořadovým číslem 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, ročník 1995 - I. díl). Určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. je tedy prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění, neboť prevence již ztratila smysl (srovnej též R 17/1972).
Určovací žaloba má tedy místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále i v těch v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Odvolací soud při posouzení otázky, zda žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, vycházel ze závěrů citované judikatury, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Žalobce přitom v dovolání neuvádí žádné argumenty způsobilé závěry odvolacího soudu zvrátit; v dovolání se vyjádřil pouze k hmotněprávním souvislostem uplatněného nároku. Odvolací soud zcela správně upozornil, že nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyplývá již z toho, že žalobce se může domoci ochrany svého práva žalobou na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o.s.ř. Na překážku takovéto žalobě přitom nemůže být ani případná skutečnost, že se žalovaná v bytě nezdržuje a nemá v něm umístěny své věci. Je-li v řízení o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu – i po zvážení hledisek obsažených v §3 odst.1 obč. zák. - shledán důvod rozhodnout, že ten z účastníků, který nebyl určen nájemcem bytu, má právo na bytovou náhradu (§712 odst. 3 věta druhá obč. zák.), pak je pro výrok o jeho povinnosti se z bytu vystěhovat a byt vyklidit až po zajištění příslušné bytové náhrady, který má oporu v ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., právně bezvýznamná okolnost, zda se v době rozhodování soudu účastník v předmětném bytě zdržuje, či nikoliv, popř. zda v něm má, či nemá své věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2754/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, pod č. C 1362). Požadované určení není ani způsobilé sjednat jistotu v daném právním vztahu. Nevyčerpává se jím totiž obsah práv a povinností mezi účastníky sporu a případné vyhovující rozhodnutí by tak ani nevytvářelo pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu do budoucna. Určení, že žalobce je nájemcem bytu a jediným členem Bytového družstva J., spor mezi účastníky neodstraňuje a nepředejde se jím žalobě o plnění. Nemůže tak sloužit potřebám praktického života a žalobce tak nemůže mít naléhavý právní zájem na určovací žalobě v té podobě, jak ji uplatnil.
Nedostatek naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě vede k jejímu zamítnutí. Právě proto je vyloučeno, aby se v případě, že soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu, zabýval meritem věci, tedy otázkou, zda právo nájmu k družstevnímu bytu svědčí právě jen žalobci a zda je žalobce jediným členem bytového družstva. Z tohoto pohledu jsou irelevantní argumenty, které žalobce v dovolání snáší na podporu svého tvrzeného práva.
Jelikož se žalobci správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitých dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst.2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu