ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.899.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 899/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. M. T., b) Ing. M. Š., c) Ing. N. Š., d) Ing. J. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A. B. a 2) J. B., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 198/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 11 Co 177/2004-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2004, č. j. 11 Co 177/2004-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. ledna 2004, č. j. 17 C 198/2002-53, ve spojení s usnesením ze dne 30. ledna 2004, č. j. 17 C 198/2002-59, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k „bytu č. 4, o velikosti 4+1, výměře 105,8 m2, který se nachází ve 4. podlaží domu č. p. 404 v P., B. ulici č. 22“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. září 2004, č. j. 11 Co 177/2004-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla součástí žaloby, za platnou a zabýval se naplněností v ní uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud se otázkou uplatněných výpovědních důvodů vůbec nezabýval, neboť dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon (obsažený v žalobě) je v daném případě neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost; přitom na neurčitost výpovědi z nájmu bytu usoudil z toho, že byla-li ve výpovědi výpovědní lhůta vymezena tak, že „činí tři měsíce a začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, … není zřetelně uvedeno a tak patrno, kdy má nájem skončit“. Protože už z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět, odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedli v něm, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; uplatnili tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu zpochybnili správnost právního závěru, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Podle přesvědčení žalobců jejich výpověď z nájmu bytu splňuje požadavek „uvedení lhůty, kdy má nájem skončit“ (§710 odst. 3 obč. zák.); ostatně soud prvního stupně neměl v tomto směru žádné pochybnosti. V této souvislosti žalobci uvedli, že z výpovědi z nájmu bytu (obsažené v žalobě) jednoznačně vyplývá, že výpovědní lhůta je tři měsíce, že začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu, a že její běh a tudíž i nájem bytu skončí uplynutím takto vymezeného třetího kalendářního měsíce. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. září 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelé v dovolání výslovně nespecifikovali právní otázku, pro jejíž řešení by dovolání mělo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je však uvedeno, že napadený potvrzující rozsudek je založen na jediném právním závěru, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Dovolatelé správnost uvedeného právního závěru v dovolání zpochybnili. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právě uvedené právní otázky. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v daném případě lze pokládat výpověď z nájmu bytu obsaženou v žalobě za právní úkon, který je – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. V písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce (§710 odst. 3 o.s.ř.). Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák. ).
Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud mimo jiné i v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98. Jestliže – praví se v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – pronajímatel neuvede ve výpovědi z nájmu lhůtu, kdy má nájem skončit, a to ani v návrhu na přivolení soudu k výpovědi, popřípadě uvede lhůtu kratší, než stanoví §710 odst. 3 obč. zák., jde o výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým rozhodnutím. V rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení §710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v §711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 19. srpna 2002 (nebyla žalovaným dána před zahájením řízení); žaloba byla žalovaným doručena do vlastních rukou dne 27. září 2002. V bodě I. žaloby byl specifikován sporný byt, jehož jsou žalovaní nájemci. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. byly uvedeny v bodě II. a III. žaloby. V bodě IV. žaloby bylo mimo jiné uvedeno, že „výpovědní lhůta činí tři měsíce a začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu“. S žalobci se lze ztotožnit v názoru, že z uvedeného vyplývá, že výpověď z nájmu bytu (jednostranný hmotněprávní úkon žalobců učiněný v žalobě) obsahovala stanovení správné (tříměsíční) výpovědní lhůty a že v ní byl – v souladu se shora citovanou judikaturou – rovněž určen počátek jejího běhu (vázaností na první den kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu); byla-li výpovědní lhůta stanovena (v souladu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák.) jako tříměsíční, pak – s ohledem na počátek jejího běhu – musí skončit (stejně jako nájem bytu – §711 odst. 2 obč. zák.) uplynutím takto vymezeného třetího kalendářního měsíce, jak správně namítli dovolatelé. Lze uzavřít, že výpověď z nájmu bytu tak v souladu s ustanovením §710 odst. 3 obč. zák. obsahovala údaj o lhůtě, kdy měl nájem skončit, a mohla tudíž být náležitým podkladem pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí. Pro žalované byl tak obsah projevu vůle žalobců jednoznačně seznatelný i v otázce délky výpovědní lhůty a počátku i konce jejího běhu, včetně doby skončení nájmu bytu; mezi účastníky ostatně ani nebylo ohledně těchto otázek žádného sporu. Odvolacímu soudu proto nelze přisvědčit, pokud dovodil, že výpověď z nájmu bytu je z důvodů uvedených v napadeném rozsudku ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl proto uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu