ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1149.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1149/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Obce T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. České republiky, s.p., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 146/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.1.2005, č.j. 13 Co 270/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25.3.2005, č.j. 6 C 146/2002-58, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví žalobce k pozemkům parc. č. 2054 a 2524/2 v k.ú. V. a T. Žalovanému nebyly přiznány k náhradě náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud dovodil, že přes uzavření trhové smlouvy dne 27.5.1932, v postavení nabyvatele, se žalobce nestal restituentem pozemků ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Do zániku obecního vlastnictví dnem 31. 12. 1949 totiž nedošlo k intabulaci pozemků a tedy k účinku nabytí vlastnictví obcí. Znění zákona č. 172/1991 Sb. neumožňuje řešit vzniklý právní aspekt věci ve prospěch žalobce; odvolací soud hovoří jen o nápravě některých explicitně vypočtených křivd a necítí se být povolán dovozovat extenzivním výkladem zákona to, co nebylo zákonodárcem výslovně vyjádřeno.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jemuž přičetl – v relaci k napadenému rozsudku – zásadní význam po právní stránce, též v důsledku jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci odvolací instancí. Poukázal na svou držbu předmětných pozemků až do 31. 12. 1949 (na základě nezpochybněné trhové smlouvy), jíž nutno přičíst všechny znaky oprávněnosti. Trhová smlouva byla aprobována též tehdejším ministerstvem zemědělství dne 17. 4. 1936. Tak byl de facto proveden příděl pozemků, ostatně projednávaný i v letech 1947 – 1949. Posledně naznačené úkony spadají do tzv. rozhodného období, došlo tedy k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a dovolatel navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas. Shoda rozsudků nižších instancí však vyvolala nutnost přezkumu dovolání především v tom ohledu, zda je naplněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a zda je tedy dovolání přípustné.
Dovolání však přípustné není.
Dovolací soud dává plně za pravdu odvolacímu soudu v určující otázce posouzení účinků zákona č. 172/1991 Sb. ve vztahu k projednávané věci. Nebyla-li trhová smlouva ze dne 27. 5. 1932 vložena do pozemkové knihy a nedošlo-li tedy až do data 31. 12. 1949 (zánik obecního majetku) k nabytí vlastnictví obcí v intencích §431 obecného zákoníku občanského, pak žádný z právních důvodů restituce nemovitostí obcí, jak jsou zakotveny v aktuálním znění §2, 2a, 2b zákona č. 172/1991 Sb., není naplněn.
Nejvyšší soud sdílí závěry odvolacího soudu o účelu restitučních předpisů a dodává, že v případě eventuality navrácení majetku, jenž se pohyboval ve veřejnoprávní sféře a k jehož knihovnímu zápisu nedošlo opomenutím instituce státní správy, není – ani s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu – důvodu k tomu, aby byl per analogiam konstituován další restituční titul zákonem nevyjádřený.
Dovolává-li se žalobce účinků jím tvrzené držby pozemků, pak nutno poukázat na smysl institutu držby, jímž je, v případě držby oprávněné, ochrana faktického stavu nesouladného se stavem právním; dovršením splněných podmínek držby je časově vázané vydržení a tím nabytí vlastnictví. V posuzované věci byla však situace zcela jiná: právní titul jako podklad k následnému nabytí vlastnictví existoval (trhová smlouva) a pokud nedošlo k perfekci právního jednání cestou intabulace, měly tehdejší subjekty veřejného práva, ještě v době přetrvávajícího obecního vlastnictví, k dispozici dostatečně dlouhý časový úsek k nápravě vzniklého stavu a provedení knihovního vkladu.
Nepochybil-li odvolací soud při hmotněprávním posouzení věci, pak tím méně lze jeho rozsudku přičíst zásadní právní význam z pohledu judikatury: řeší se tu jen jedinečný konkrétní problém, nikoli právní otázka, jež by měla být zobecněna.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Protistraně nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu