ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1298.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1298/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce F. Š., proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 196/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2004, č.j. 26 Co 273/2002-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 18.9.2000 u Městského soudu v Brně se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž měl soud nahradit projev vůle žalované a souhlasit se změnou účelu užívání nebytových prostor blíže popsaných v petitu žaloby.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.1.2002, č.j. 42 C 196/2000-60, nahradil projev vůle žalované tak, že souhlasil s tím, aby dosavadní prádelna a sušárna v suterénu domu č. 6/8 v B., stojícím na parcele č. 316 zapsané na LV č. 1057 pro k.ú. S., obec B. byly přeměněny na sklad nářadí a klempířského materiálu beze změny stavby s vyloučením klempířských prací. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že Bytové družstvo R. podalo 1.2.1995 žádost o změnu užívání nebytových prostor v tomto domě - prádelny a sušárny v suterénu domu na sklad nářadí a klempířského materiálu, přičemž důvodem bylo, že předmětné nebytové prostory nejsou spoluvlastníky bytových jednotek v domě využívány po dobu několika let k účelu, k němuž jsou dosud určeny a k této žádosti byl přiložen i souhlas uživatelů bytů ze dne 4.11.1994. Vzal za prokázané, že dne 25.4.1995 oznámil ÚMČ B., stavební úřad, B. zahájení řízení o změně účelu užívání a rozhodnutím ze dne 28.8.1995 stavební úřad řízení přerušil z důvodů změny vlastnických vztahů. Dále zjistil, že dne 20.12.1995 vydal ÚMČ B., odbor výstavby a územního rozvoje stavební povolení změny v užívání předmětných nebytových prostor na přípravnu klempířských prvků, sklad nářadí a materiálu beze změn stavby, výše uvedené rozhodnutí bylo dne 3.4.1996 zrušeno Magistrátem města B. a věc vrácena k doplnění a novému projednání stavebnímu úřadu ÚMČ B., který dne 1.7.1997 vydal rozhodnutí o přerušení řízení. Vzal též za prokázáno, že Bytové družstvo R. bylo zapsáno dnem 22.8.1994 do obchodního rejstříku s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb. Věc posoudil podle §11 odst. 7, 8 zákona č. 72/1994 Sb. s tím, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, neboť nebylo dosaženo potřebné dohody ostatních spoluvlastníků, když žalobce požádal o přeměnu dosavadní prádelny a sušárny v suterénu domu na sklad klempířských prvků, nářadí a materiálu. Zaujal názor, že neobstojí argument žalované, aby zabránila vzniku dalšího hluku v domě, stejně tak jako tvrzení, že předmětné prostory nebudou využívány jako sklad klempířského nářadí.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 16.1.2004, č.j. 26 Co 273/2002-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ( pouze formálně ) tak, že nahradil souhlas žalované s tím, aby dosavadní prádelna a sušárna v suterénu domu, blíže popsaného v petitu odvolacího soudu, byly přeměněny na sklad nářadí a klempířského materiálu, a to beze změny stavby s vyloučením klempířských prací. Současně ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil výpisem z katastru nemovitostí - listu vlastnictví č. 1060 pro katastrální území S., obec B. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že v zásadě bezprostředně po rozdělení předmětného obytného domu na jednotky, vzniku práv jednotlivých fyzických osob k vyčleněným jednotkám v domě ( ve smyslu 72/1994 Sb. ), vyjádřila žalovaná jako vlastnice jedné z bytových jednotek v domě nesouhlas se změnou účelu – způsobu užívání předmětných prostor. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podle §8 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. výše uvedená změna užívání předmětných prostor vyžaduje jednomyslného souhlasu vlastníků v předmětném domě. Ztotožnil se též s jeho právním posouzením s tím, že v případě nesouhlasu některého z vlastníků jednotek se změnou účelu užívání předmětných prostor jsou dány podmínky k tomu, aby o této otázce rozhodl podle §11 odst. 8 věta první zákona č. 72/1994 Sb. soud. Podle odvolacího soudu nelze dovozovat, že by byla dána jakákoliv závislost mezi řízením před stavebním úřadem, jehož předmětem je otázka povolení změny účelu – způsobu užívání předmětných prostor ve smyslu §85 zákona č. 50/1976 Sb. a občanským soudním řízením v dané věci. Považoval též za významnou skutečnost, že předmětné prostory nebyly a nejsou užívány vlastníky bytových jednotek v předmětném domě, respektive uživateli bytů k těm účelům, ke kterým mají podle stavebně technického charakteru sloužit, tedy jako sušárna a prádelna. Konstatoval, že je v zájmu účelného využití suterénu předmětného domu, aby tyto prostory byly užívány jako sklad materiálu. Odvolací soud se nezabýval argumentací žalované v tom smyslu, že zřízení skladu materiálu v předmětných prostorách by bylo v rozporu s územně plánovací dokumentací - územním plánem, a že nebyly provedeny další úkony ve smyslu ustanovení živnostenského zákona, respektive zákona č. 185/2001 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Konstatovala, že podle §118 odst. 2 o.z. mohou být předmětem občanskoprávních vztahů byty nebo nebytové prostory a k vlastnictví jednotky se ze zákona č. 72/1994 Sb. váže podílové spoluvlastnictví společných částí domu ( §1 odst. 1 a §2 odst. g). Namítala, že součást věci nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů, přičemž může být pouze částí věci. Dále tvrdila, že podle zákona č. 72/1994 Sb. je v §11 odst. 5 k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby, o změně stavby, jakož i o podstatných změnách týkajících se společných částí domu zapotřebí souhlasu všech spoluvlastníků jednotek. Zákon tedy dává každému vlastníkovi právo nesouhlasit se změnou účelu užívání a tím vetovat názor všech zbývajících vlastníků, právo vlastníka tedy nemůže být nahrazeno soudem. Odkazovala na nález Ústavního soudu č. 128/2001 Sb. s tím, že jednomyslnost je stanovena v případě rozhodování o přijetí usnesení v závažných situacích, kterými jsou změna účelu užívání stavby nebo podstatné změny týkající se společných částí domu. Poukazovala též na článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s odůvodněním, že všem vlastníkům musí být zajištěna ochrana vlastnického práva. Podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu není jasný, není zřejmé, zda má jít o prodej nebo pronájem a není vykonatelný vzhledem k tomu, že není možno vytvořit jednotku beze změny stavby. Odkazovala též na §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. s tím, že stavbu lze užívat jen k účelu určeném v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení a změny ve způsobu užívání stavby jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby. Vytýkala soudům obou stupňů nesprávné hodnocení věci. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 23.1.2002, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení §11 odst. 7,8 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. odpovídá ustálené judikatuře, tedy zda jsou v dané věci dány podmínky k tomu, aby byl soudem nahrazen souhlas žalované se změnou účelu užívání předmětných prostor.
V projednávané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že předmětné nebytové prostory nejsou využívány spoluvlastníky bytových jednotek po dobu několika let k účelu, k němuž jsou dosud určeny.
Zvláštní úprava týkající se rozhodování společenství vlastníků jednotek i řešení jejich neshod je upravena v zákoně č. 72/1994 Sb., který zakládá totiž v ustanoveních §11 zákona, pod marginální rubrikou “Společenství vlastníků jednotek”, i mechanismus řešení sporů mezi vlastníky jednotek, který je odlišný od způsobu rozhodování neshod mezi spoluvlastníky podle ustanovení §136 a násl. o.z. Podle §11 odst. 7 platí, že k přijetí usnesení týkajícího se změny účelu užívání stavby a o zcizení společných částí domu, které jsou nezbytné pro zachování účelu užívání stavby, je zapotřebí jednomyslného souhlasu všech vlastníků jednotek. Podle odstavce 8 téhož ustanovení nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.
Z gramatického výkladu citovaného ustanovení, jakož i ze shora uvedených odlišností mezi úpravou obecnou podle ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 72/1994 Sb., tak plyne předně závěr, že do pravomoci soudu náleží oprávnění rozhodování podle §11 odst. 8 zákona o návrhu kteréhokoliv vlastníka, v této věci tedy i žalobce, o otázce, ohledně níž v této věci nebylo dosaženo jednomyslného souhlasu všech vlastníků jednotek.
V této věci dovolací soud shodně se soudem odvolacím dospívá k závěru, že pro aplikaci ustanovení §11 odst. 8 zákona je rozhodující okolnost, že předmětné nebytové prostory nejsou využívány spoluvlastníky, respektive uživateli bytových jednotek po dobu několika let k účelům, ke kterým mají podle stavebně technického charakteru sloužit, tedy jako sušárna a prádelna. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci jsou dány podmínky k tomu, aby souhlas žalované se změnou účelu užívání předmětných prostor byl nahrazen rozhodnutím soudu. Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že k podání předmětné žaloby je oprávněn kterýkoliv z vlastníků jednotek v domě, tedy i žalobce. K tomu se sluší připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 8.8.2001, sp. zn. 28 Cdo 1243/2001.
Pro úplnost se k dovolacím námitkám žalované připomíná, že obsahově jde o změnu účelu stavby, o níž je oprávněn rozhodnout příslušný stavební úřad. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru (byť i výslovně ve výroku tuto vazbu na stavební řízení neobsahuje) tak řeší jen jednu z podmínek správního stavebního řízení. Ze shora uvedených závěrů soudní praxe dále plyne, že nelze přisvědčit názoru dovolatelky, podle níž v případech, kdy zákon vyžaduje jednomyslnost v rozhodování, které nebylo dosaženo, je nahrazení takového souhlasu soudem vyloučeno. Opak je pravdou a plyne z ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 72/1í94 Sb., jak správně dovodil odvolací soud. Stejně tak nedošlo rozhodnutím odvolacího soudu k nahrazení pravomoci stavebního úřadu, který teprve bude moci nyní pokračovat v řízení v rozsahu svém kompetence, po vyřešení překážky občanskoprávní povahy, kterou byla existence nesouhlasu žalované v této věci.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu