ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1378.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1378/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce S. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému České republice, Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení částky 800.588,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 26 C 92/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.2.2004, č.j. 17 Co 553/2004-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15.4.2003, č.j. 26 C 93/2002-55 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 10. 2003), kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 800.588,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% od 16.5.2000 do zaplacení. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené dne 14.7.1994 mezi žalobcem jako pronajímatelem a původně Policií ČR - Správou Středočeského kraje jako nájemcem, nemá žalobce nárok na nájemné a úhrady za služby, požadované již jen za dobu po dni, kdy žalovaný nebytové prostory vyklidil (28.2.2000); to přesto, že smlouva byla sjednána až do 1.8.2009. Na absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatek právní subjektivity nájemce nemohl nic změnit ani fakt, že v dodatku č. 3 z data 18. 12. 1998 bylo jako nájemce označeno Ministerstvo vnitra ČR.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání; rozsudek odvolacího soudu má podle něj zásadní právní význam. Žalobce považoval za platný již původní text smlouvy, tím spíše pak znění po dodatku č. 3, v němž se změnilo označení nájemce v souladu s vůlí stran. Jiný právní závěr by měl obecný dosah: zpochybňoval by i množství jiných nájemních smluv, uzavřených v témž období krajskými správami Policie ČR; ministerstvo vnitra pak až do účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. právní subjektivitu mělo. I v případě neplatnosti smlouvy by žalobci dlužná částka náležela z titulu náhrady škody (ušlého zisku). Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhoval ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.
Dovolací soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas. Neshledal však dovolání přípustným, neboť – při shodě rozsudků nižších instancí – nesplnilo požadavky zásadního právního významu napadeného meritorního rozhodnutí, jak jsou vysloveny v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Dovolací soud důsledně vychází ze svého plenárního stanoviska ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. Plsn 2/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/1997. V něm je jasně deklarováno, že ve věcech, týkajících se po stránce hmotněprávní i procesní Policie ČR, má právní subjektivitu stát. Jeho jménem pak může činit právní úkony v těchto věcech ministerstvo vnitra nebo podle povahy věci jednotlivé organizační složky Policie ČR (srov. též např. ustanovení §49 o odpovědnosti státu ve věcech Policie ČR, obsažené v zákoně č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky). Nedostatek právní subjektivity nájemce tak nebyl zcela zhojen ani dodatkem z 18. 12. 1998, v němž bylo za nájemce označeno ministerstvo vnitra. (bez uvedení státu resp. České republiky).
Tento restriktivní výklad statusu ministerstva vnitra v policejních věcech, zasahující ve svých důsledcích – jako v tomto případě – soukromoprávní subjekty, jednající v soukromoprávních vztazích s organizačními složkami veřejnoprávními, je shodně sledován v následujícím období nejen judikaturou Nejvyššího soudu, ale i soudu Ústavního. Dovolací soud tu upozorňuje zejména na obsah nálezu ze dne 12.4.2001, sp. zn. IV.ÚS 576/2000, publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení ve sv. 22 pod č. 61. I zde rozhoduje při posouzení relevance projevu vůle subjektu veřejného práva znění zákona (jeho výklad), nikoli právní názor či postoj jeho smluvního partnera jako subjektu soukromého práva.
Neobstojí poukaz dovolatele na precedenční charakter posouzení doby trvání závazkového vztahu od samého počátku. Zásadou zůstává náležité označení nájemce v obligatorně písemném kontraktu. Toleranci alespoň doby od účinnosti dodatku č. 3, jako konkludentně běžícího nájemního vztahu, brání skutečnost, že žalovaná strana brzy nato, dne 8. 11. 1999, upozornila na přetrvávající vadu nájemní smlouvy a žádala (marně) její písemnou nápravu. Dění v únoru 2000, kdy žalovaný opakovaně a opět bez úspěchu ve dnech 18.2. a 28.2. vyzýval žalobce k převzetí nebytových prostor, pak brání žalobci, aby svůj nárok opřel (při neplatnosti smlouvy) o právní titul náhrady škody, jak v dovolání dovozuje.
Posuzovaná věc tedy nevykazuje kontradikce judikatury, její právní podstata byla již dříve jednoznačně vymezena, a hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem dosavadní rozhodovací praxi respektovalo. Proto dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. dovolání žalobce odmítl.
Žalovaný neúčtoval v souvislosti s vyjádřením k dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu