ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1416.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1416/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ H. F., Izrael, B/ D. F. a C/ G. F., Izrael, všech zastoupených advokátem, proti žalované Městské části P., o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 382/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, č. j. 39 Co 261/2004-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci v dovolání brojili proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu (ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 C 382/95-143), kterou nebylo vyhověno žalobě na vydání domu čp. 241 se zastavěným pozemkem parc. č. 540 v k.ú. B. v rozsahu celkem 200/336; zbylé podíly spoluvlastníků v rozsahu 50/336 (a) a dvakrát 25/336 (b, c) odvolací soud žalobcům přiznal. Dovolatelé namítali, že původní vlastnice B. F. nabídla svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši 59/84 – právě v tomto rozsahu nyní nebylo žalobcům vyhověno – jako dar státu při jednání na finančním odboru tehdejšího ONV v P.; tato nabídka byla akceptována dne 20. 2. 1961 rozhodnutím tohoto státního orgánu (které nebylo B. F. doručeno). Na věc proto neměl být aplikován zákon č. 403/1990 Sb., ale zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rámci jehož obecného režimu byl nárok žalobců (v roce 1995, po odstranění podmínky trvalého pobytu v ČR) uplatněn včas. Podle dovolatelů bylo oprávněné použít, jako podkladu pro kompletní restituci domu čp. 241, těch ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (§2 odst. 3, potažmo §6 odst. 1 písm. d/), která sankcionují perzekuční postup tehdejšího státu proti občanům, završený vynuceným na nich převodem nemovitosti. Dovolatelé navrhli zrušit v příslušných částech rozsudky obou nižších instancí s tím, že věc bude vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žádala, aby dovolací soud žalobcům nevyhověl; sama pak současně vytýkala odvolacímu soudu určité vady rozsudku, které však – šlo o vyjádření, nikoli dovolání – dovolací soud neměl důvod brát v úvahu.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání včas. Ač bylo z jejich strany odvolacímu soudu vytýkáno nesprávné právní posouzení věci (tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), bylo nutno nejprve posoudit, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání. To mohlo být přípustné jedině v intencích §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, neboť byl napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a odvolací soud sice dříve v řízení dvakrát rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nicméně neučinil tak s takovým závazným právním názorem, jenž by zvrátil prvostupňové rozhodování právě v té výrokové části, která je nyní dovoláním napadena.
Dovolání není přípustné.
Podle připojeného správního spisu Obvodního národního výboru v P., jenž byl součástí dokazování, proběhlo správní řízení ve věci zestátnění domu čp. 241 (z dnešního pohledu zajisté perzekučního) v podstatě takto: - základem bylo oznámení – podrobný formulář o předmětu zestátnění, opřený o vládní nařízení č. 88/1959 Ú. l., ze dne 25. 6. 1959;
- B. F. se poté dne 25. 8. 1960 dostavila na ONV a vůči „začlenění nemovitosti do vlastnictví státu“ se protokolárně, v rozsahu svého podílu 59/84, „vzdala odvolání“;
- podle úředního záznamu se pí F. (s manželem) opět dostavila dne 16. 2. 1961 na zmíněný ONV a znovu „souhlasila… s převodem domu čp. 241 do státního socialistického vlastnictví podle vl. nař. č. 15/59 Sb. a 88/59 Ú. l.“; současně se podle záznamu „projednává jejich nabídka“ (rozuměno B. F. s manželem) na darování domu čp. 234 – tedy domu jiného;
- rozhodnutím Finančního odboru ONV v P. došlo dne 20. 2. 1961, s právní mocí podle připojené doložky 15. 3. 1961, k vyslovení přechodu domu čp. 241 se zastavěným pozemkem do vlastnictví státu; stalo se tak s výslovným odkazem na §5 vl. nař. č. 15/1959 Sb. a na §11 vyhl. č. 88/1959 Ú. l.
Takto – ostatně již nižšími instancemi – zjištěné okolnosti svědčí zcela jasně pro právní závěr, že přechod nemovitostí na stát se uskutečnil způsobem předvídaným v §1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a že nelze dovodit vznik (byť třeba vynuceného) tehdejšího smluvního vztahu mezi B. F. a státem, jenž by umožnil aplikaci §2 odst. 3 resp. §6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb. o darování státu v tísni.
Odvolací soud nepochybil ani potud, že blíže nezkoumal okolnosti data nabytí právní moci rozhodnutí ze dne 20. 2. 1961 (viz dovolateli namítané nedoručení rozhodnutí B. F.). Tento způsob ingerence do dřívějších správních aktů restituční předpisy ani jejich výklad neumožňují.
Byl-li nárok žalobců na vydání nemovitostí uplatněn vůči žalované až v roce 1995 (výzva 10. 5., poté téhož roku u soudu), tedy s podstatným časovým odstupem po datu 30. 4. 1991, kdy skončil běh šestiměsíční prekluzivní lhůty k výzvě podle §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., pak došlo k jeho zániku v rozsahu odpovídajícím tehdejším 59/84 spoluvlastnického podílu k nemovitostem a žalobci nemohli být v této části řízení úspěšní.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v plném souladu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 in fine téhož ustanovení o.s. ř.) a dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Straně žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu