ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1442.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1442/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce JUDr. K. K., správce konkursní podstaty úpadce H. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. P., zastoupené advokátkou, o zaplacení 96.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 1417/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2005, č.j. 35 Co 198/2004-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení o dovolání 3.975,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jak výše identifikován, byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 1. 2004, č.j. 10 C 1417/2001-67. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalované, z požadovaných celkem 96.000,- Kč s příslušenstvím, zaplatit žalobci částku 74.000,- Kč s příslušenstvím, jak podrobně ve výroku I. specifikováno. Ohledně zbylých 22.000,- Kč s příslušenstvím byla výrokem II. rozsudku prvostupňového soudu žaloba zamítnuta. Odvolací soud pak ponechal ve svém výroku II. napadený rozsudek nedotčen co do této zamítavé částky a rozhodl (výrok III.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, který řešil otázku odůvodněnosti požadavku žalobce na zaplacení dluhu na nájemném z nebytových prostor (podle nájemní smlouvy ze dne 27. 3. 2000, jak byla uzavřena mezi účastníky), se musel vypořádat celkem se třemi otázkami: s platností nájemní smlouvy, s právní relevancí podmínky v ní sjednané (součinnost resp. dodatečné plnění, které měla uskutečnit žalovaná), a konečně s tím, zda – při předmětu nájmu ve společném jmění manželů – mohl uzavřít nájemní smlouvu pouze jeden z manželů resp. správce jeho konkursní podstaty (žalobce).
Všechny otázky zodpověděl odvolací soud ve prospěch strany žalující. Nájemní smlouva podle něj obsahovala veškeré podstatné náležitosti podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Podmínky sjednané se žalovanou byly realizovatelné a nešlo tedy o podmínky resp. plnění nemožné ve smyslu §36 odst. 1 občanského zákoníku („o. z.“). Nájemní smlouva byla výslovně sjednána se souhlasem H. S. (správkyně její konkursní podstaty JUDr. V.), a tedy ve smyslu §145 odst. 2 o. z. platně.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovodila v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, a to pro řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem. Tím byl podle dovolatelky dán i dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůraznila, že skutečným účelem nájmu byla hostinská činnost. Byla-li ve smlouvě sjednána podmínka, podle níž byla ona sama povinna zajistit na vlastní náklady určité činnosti ve smlouvě vymezené, pak z toho nevyplynul také její závazek k provedení potřebných stavebních úprav. Zavázala-li se žalovaná 1) k zajištění revize výtahu a 2) k opatření rozhodnutí Městského úřadu – stavebního odboru v Č. o změně užívání nemovitosti, pak tyto dvě podmínky nemohla splnit. Vyplývalo to již z podmínky revize výtahu, která byla nesplnitelná a nemožná již od samého počátku platnosti smlouvy, neboť původní nákladní výtah byl v objektu přestavěn na osobní, jako osobní však nebyl zkolaudovaný, a v důsledku toho nebylo možné provést ani jeho revizi. Takto sjednaná podmínka byla tedy od počátku právně nemožná a tato nemožnost činila celou nájemní smlouvu neplatnou; ostatně z nemožnosti provést revizi výtahu vyplynula i nemožnost opatřit správní rozhodnutí o změně užívání nemovitosti. Neplatnost těchto podmínek vyplývá z ustanovení §36 odst. 1 o.z. a dovolatelka poukázala též na §49a o.z., neboť pokud by věděla, že v nemovitosti je nezkolaudovaný výtah bránící změně užívání a získání stavebního povolení k rekonstrukci objektu, nájemní smlouvu by se žalobcem nikdy neuzavřela (uvedená skutečnost jí při podpisu nájemní smlouvy nebyla sdělena). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby toto dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátkou, podala dovolání včas. V dovolání se dovozuje jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., přičemž tento právní význam má spočívat v řešení pro věc rozhodné právní otázky v rozporu s hmotným právem (odst. 3 téhož ustanovení). V případě kladné odpovědi ohledně přípustnosti dovolání měl být přezkoumán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání však není přípustné.
Vylíčení dovolacího důvodu žalovanou se koncentruje na otázku právní relevance podmínky nájemní smlouvy resp. jejího ujednání v článku III., jež mělo být objektivně nesplnitelné a tedy takového rázu, že již samo o sobě – pro nemožnost právně podložené realizace užívání nebytových prostor podle smlouvy – činilo celou nájemní smlouvu neplatnou. Napadeným smluvním ujednáním byl závazek žalované zajistit revizi výtahu, který se již pro nedostatek náležité kolaudace výtahu ukázal jako nesplnitelný, a v důsledku toho pak nemohl být splněn ani závazek též převzatý smluvně žalovanou, totiž opatření správního rozhodnutí příslušného odboru městského úřadu, které by umožnilo užívat pronajaté prostory v souladu se skutečně zamýšleným účelem nájmu (hostinská činnost).
Námitky dovolatelky by mohly být potenciálně způsobilé změnit právní posouzení předmětné nájemní smlouvy. Dovolatelka však opomíjí, že dovolací soud není soudem nalézacím, nýbrž soudem rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku; jeho přezkumná činnost se v zásadě omezuje na hmotněprávní posouzení věci, procesní aspekty jsou řešeny pouze ve velmi úzkých mezích a pokud jde o skutkový základ věci, pak zde je dovolací soud vázán těmi skutkovými zjištěními, která vyvstala z hodnocení důkazů nižšími instancemi.
Právě posledně zmíněný limit dovolacího přezkumu brání dovolacímu soudu dovodit, že by odvolací soud vyřešil tu právní otázku, kterou nastoluje dovolatelka, v rozporu s hmotným právem. Dovolatelkou uváděné skutečnosti (přestavěný na osobní a nezkolaudovaný výtah) totiž nejsou adekvátně popsány v odůvodněních rozsudků nižších instancí a nestaly se tak podkladem pro právní posouzení věci ani ze strany soudu prvního stupně, ani – a to především – ze strany soudu odvolacího. Dovolací soud tu není oprávněn zasáhnout do dosud takto postaveného skutkového základu, vytknout odvolacímu soudu nedostatečnost skutkových zjištění a vrátit mu věc k dalšímu řízení; rozsah dovolacího přezkumu je navíc omezen přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. zejména usnesení NS ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v Právních rozhledech č. 12/2005, a další judikáty, na něž se tamtéž odkazuje).
Pokud jde o ty skutečnosti, které vzal výslovně jako rozhodné pro právní posouzení věci odvolací soud, pak nedošlo k pochybení, vyvodil-li z nich právní závěr, že ustanovení článku III. smlouvy, zavazující žalovanou k určitým povinnostem, bylo přípustné a nebyla podle §36 odst. 1 o. z. dohodnuta nemožná (nesplnitelná) podmínka. Zavázala-li se takto samotná žalovaná jako účastnice smlouvy, pak jí vznikla povinnost platit nájemné, zejména když placení nebylo smluvně odloženo do splnění sjednaných podmínek. Z tohoto pohledu byl nárok na zaplacení dlužné částky na nájemném uplatněn žalobcem oprávněně.
Nelze tedy dovodit řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem a dovolací soud proto, při nenaplnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., dovolání žalované jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Straně žalující vzniklo podle §146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady vznikly v důsledku podání písemného vyjádření, přičemž odměnu za tento úkon bylo nutno, při odmítnutí dovolání a jediném úkonu v dovolacím řízení, krátit dvakrát o polovinu (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Pro účely dovolacího řízení bylo třeba vycházet z částky 74.000,- Kč s příslušenstvím, jak byla dovoláním napadena. Při použití §3 odst. 1 citované vyhlášky tedy činila výchozí odměna za úkon 15.600,- Kč, po uvedeném krácení však představovala odměna zástupkyně částku 3.900,- Kč. K této sumě bylo nutno přičíst 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu