ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1505.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1505/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ MUDr. J. P., B/ M. H. a C/ J. V., proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, o náhradu za znehodnocení budovy, vedené u Okresního soudu v Táboře pod čj. 5 C 169/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 13.1.2005, čj. 15 Co 767/2004-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci jako oprávněné osoby, jimž byla vydána budova zámečku čp. 1 v Z. a byla jim poskytnuta část náhrady za její znehodnocení, se domáhali poskytnutí zbývající části náhrady formou vydání cenných papírů v nominální hodnotě 1, 068.000 Kč. Svůj nárok opírali o rozdíl v ceně budovy včetně zabudovaných prvků v době, kdy budova přešla na stát, a její ceně ke dni účinnosti zákona č. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě).
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 6.8.2004, čj. 5 c 169/2002-45, návrh zamítl. Skutkové tvrzení žalobců o vybavení zámku prvky, které měly vysokou cenu historicko-uměleckou a byly oceněny znalkyní H. N. na 1,068.000 Kč nezpochybnil, nepovažoval však za možné přisoudit žalobcům vyšší náhradu, než jaká je dána výpočtem stavebních prvků podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tedy bez ocenění stavby z hlediska historicko uměleckého. Toto hledisko je možno zohlednit teprve od účinnosti vyhlášky č. 178/194 Sb., tu však nelze aplikovat zpětně.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 13.1.2005, čj. 15 Co 767/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Vyšel z toho, že v řízení nebyly ničím zpochybněny nároky žalobců na náhradu podle §14 odst. 3 zákona o půdě, ani povinnost žalovaného podle §16 odst. 3 ve spojení s §18a odst. 1 téhož zákona. Nebyla zpochybněna ani správnost posudků o stanovení výše náhrady za znehodnocení. Odvolací soud proto vycházel ze zjištění, že v původní stavbě existoval malovaný povalový strop, 9 kusů dvojkřídlých dveří se zárubněmi, zábradlí a 6 kusů kachlových kamen, které byly k 24.6.1991 odstraněny nebo poškozeny a jejichž cena představuje znehodnocení stavby, dokonce vyšší, než žalobci požadují. Odvolací soud učinil právní závěr, že právo žalobců na náhradu za znehodnocení stavby vydané podle §9 zákona o půdě, je dáno ustanovením §14 odst. 3 tohoto zákona a stanoví se rozdílem ve výši cen stavby v době jejího přechodu na stát a v době účinnosti zákona o půdě. Jde tedy o hodnotu. o niž se snížila cena nemovitosti v takto určené době, Uvedené ustanovení nevylučuje z výpočtu žádné věci, které tvoří stavbu nebo její součást a není proto relevantní, jakého druhá a charakteru je poškození stavby vedoucí k její nižší hodnotě. Ustanovení §14 odst. 3 zakotvuje nárok na náhradu za znehodnocení stavby bez jakýchkoli dalších omezení či podmínek a není namístě již s ohledem na to, že jde o restituční nárok, vykládat toto ustanovení jakkoli restriktivně a v rozporu s logikou a dikcí zákonné úpravy. Základní právo žalobců na náhradu za znehodnocení stavby je dáno ustanovením §14 odst. 3 zákona o půdě; další jeho ustanovení, tj. §14 odst. 8 v dnes platném znění, a §28a, stanovují pouze způsob úpravy výpočtu náhrady. Podzákonná norma, kterou je vyhláška č. 182/1988 Sb., sice nepamatovala na ocenění některých věcí, to však neznamená, že by neměly žádnou hodnotu a že by jejich cena nemohla být zjištěna jiným způsobem. Jestliže byly součástí původní stavby věci, jejichž cena byla zvýšena hledisky historickými a uměleckými, vytvářely i cenu celkové stavby a do rozdílu cen musí být započítány. Jejich cenu je třeba zjistit samostatným posudkem, jako je tomu u později vydané vyhlášky č. 178/94 Sb. Protože tÿto specifické věci vytvářely rovněž cenu celkové stavby, musí být brány v úvahu při výpočtu rozdílu cen. Tento rozdíl činí podle posudku soudem určeného znalce B. částku 1,513.000 Kč, žalobci však požadovali náhradu do výše pouze 1,068.000 Kč, která jim byla přisouzena.
Žalovaný podal proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním posouzením věci. Podle jeho názoru zákonodárce dal v §28a zákona o půdě jednoznačně najevo, jak vymezuje způsob stanovení náhrad, tj. u nemovitých věcí stanovil náhrady podle vyhlášky. č. 192/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/90 Sb., přičemž jde o závazný způsob stanovení náhrad. Nejde o náhradu podle občanského zákoníku, ale náhradu sui generis, která má pouze zmírnit následky některých majetkových křivd - všechny křivdy odstranit nelze. Podle citovaných vyhlášek pak je možno stanovit znehodnocení nemovitostí pouze z hlediska stavebně-technického, nikoli hlediska historicko-uměleckého. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř., je přípustné, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm.a) o.s.ř.), a uplatňuje se v něm možný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v případě, že soud na řešené právní vztahy aplikoval nesprávný právní předpis, nebo správně použitý právní předpis nesprávně aplikoval. V dané věci byl uplatněn nárok na náhradu za část znehodnocení nemovitosti podle druhé části zákona o půdě. Odvolací soud použil správný předpis, který tento nárok upravuje, tj. ustanovení §14 odst. 3 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení má oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady za vydávané obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby v případě, že jejich cena je ke dni účinnosti zákona, tj. 24.6.1991, nižší než cena původní stavby. Jde tedy o výklad tohoto ustanovení, zvlášť ve vztahu k ustanovení §28a zákona, podle něhož v případě, že zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných k 24.6.1991, a to u nemovitých věcí podle vyhlášky č. 182/19988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.( dále jen „vyhláška o cenách nemovitostí“).
Cenou původní stavby se rozumí její cena ke dni přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu. Odvolací soud postavil svůj právní závěr na úvaze, že v případě, že vyhláška o cenách nemovitostí některé prvky stavby nezohledňuje, je třeba jejich cenu stanovit jinak, tj. znaleckým posudkem.
Dovolací soud shledává tento výklad logickým a odpovídajícím duchu restitučních zákonů. I když zákon o půdě sleduje zmírnění některých, tedy ne všech majetkových křivd, je třeba volit při rozhodování o nárocích z něj vyplývajících takový výklad právního předpisu, který vede k co nejúplnějšímu zmírnění křivd, pokud neodporuje výslovnému znění zákona.
V dané věci dovolací soud vychází z následující úvahy:
- Ve stavbě, jejíž znehodnocení se poskytuje, existovaly dle zjištění soudu cenné prvky, které nesporně tvořily její součást, jako jsou např. kachlová kamna, dveře a zábradlí,
- nešlo tedy o samostatné věci movité,
- tyto součásti stavby byly v uplynulé době odstraněny,
- vyhláška o cenách nemovitostí tyto součásti stavby nezohledňuje a nelze ji proto pro jejich ocenění použít.
- cenu těchto prvků je proto třeba stanovit ke dni 24.6.1991 jiným způsobem.
Je možno přihlédnout i k tomu, že i vyhláška o cenách nemovitostí připouští jiný způsob ocenění staveb, které v ní nejsou výslovně uvedeny (viz §13b vyhlášky o cenách nemovitostí), což lze analogicky aplikovat i na ocenění některých prvků stavby, pokud mají zvláštní samostatnou hodnotu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud ve svém právním hodnocení věci nepochybil, s odůvodněním jeho rozsudku se ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
Dovolání bylo proto zamítnuto podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobcům, kteří by podle výsledku dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu