ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1515.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1515/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované E. M., zastoupené advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 243/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2005, čj. 17 Co 438/2003-476, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2005, čj. 17 Co 438/2003-476, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 26. června 2003, čj. 4 C 243/99-456, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal soudního výroku o přechodu vlastnického práva žalované k nemovitostem, jež tvořily zámek čp. 1 v Z. s příslušnými pozemky, a to podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Nemovitosti přešly na stát po roce 1948 souvislosti s jeho trestním odsouzením za velezradu. V prosinci 1988 byly podle žalobce nemovitosti prodány žalované v rozporu s tehdy platnými předpisy, za cenu nižší a na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelky.
Soud prvého stupně původně návrh zamítl a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. Věcí se zabýval v dovolacím řízení i Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 24. 3. 1999, čj. 2 Cdon 1472/97-264, rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Shledal, že závěr soudu prvního stupně o tom, že nedošlo k nabytí nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, není dostatečně odůvodněn. Ustanovení §14 odst. 10 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, (dále jen „vyhláška o správě národního majetku“) vyložil tak, že v zásadě bylo za její účinnosti možné převést z národního majetku do vlastnictví občana m.j. takové budovy jakými byly např. školy, hostince, úřadovny, mlýny, strážní domky a stodoly, pokud podle předchozího vyjádření příslušného stavebního úřadu bylo možno upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci. Podle toho by v zásadě bylo možno převést takto i budovu zámku. Ze spisu však nevyplývalo, zda předchozí vyjádření příslušného stavebního úřadu, které bylo podmínkou takového převodu, bylo dáno. Soudy zřejmě za takové vyjádření považovaly kladné vyjádření stavebního úřadu k převodu nemovitosti, takže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V následném řízení rozhodoval soud prvního stupně ještě třikrát. Rozsudkem ze dne 24. 1. 2000 žalobu opětovně zamítl, po jeho zrušení odvolacím soudem dalším rozsudkem ze dne 12.3.2001 vyslovil, že vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem přechází na žalobce, a současně zamítl žalobu proti tehdy druhému žalovanému M. M.; žaloba byla proti němu rozšířena poté, co v průběhu řízení mu žalobkyně předmětné nemovitosti darovala. Soud prvního stupně uzavřel, že tato darovací smlouva byla absolutně neplatná, takže druhý žalovaný se nestal vlastníkem nemovitostí a nebyl tedy ve věci pasivně legitimován. Tento výrok nabyl právní moci, takže Ing. M. nadále nebyl účastníkem řízení. I tento rozsudek (v části týkající se prvé žalované) byl zrušen odvolacím soudem. Posléze rozhodl soud prvního stupně rozsudkem z 26. 6. 2003, čj. 4 C 243/99-456, jímž návrh opět zamítl. Provedl další dokazování: z výpovědi žalované vzal za prokázáno, že před převodem zámku jednala s pracovníky odboru výstavby a požadovala souhlas k tomu, aby v zámku mohla trvale bydlet a k tomu účelu jej přestavět, a dostávalo se jí ujištění, že tomu tak je. Z výpovědi svědka Dr. N. měl za prokázáno, že spolu s žalovanou jednal na odboru výstavby; písemný souhlas k převodu objektu, obsažený v dotazníku, k němuž došlo 16. 11. 1988, považoval za vyjádření odboru výstavby o možné úpravě zámku pro trvalé bydlení či rekreaci. Ústně bylo adresováno oběma účastníkům smlouvy. Stejný názor měl i svědek Ing. B. Rovněž Okresní úřad, referát regionálního rozvoje v H. B. potvrdil, že vyjádření v dotazníku v odstavci C mohlo o souhlasu s převodem objektu mohl být dán jen v případě, že objekt bylo možno upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci. Na základě těchto důkazů soud dospěl k závěru, že souhlas v oddílu „C“ v dotazníku a čestném prohlášení je předchozím vyjádřením podle §14 odst. 10 vyhlášky o správě národního majetku. Pokud jde o převod nemovitostí na syna žalované, soud tentokrát dospěl k závěru, že k němu došlo platně, a tak i v případě, kdyby byly shledány důvody pro vyslovení přechodu vlastnictví z žalované na žalobce, nebylo by možno žalobě vyhovět pro nedostatek její pasivní legitimace.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle jeho názoru skutkový závěr okresního soudu, že odbor výstavby a územního plánování v H. B. adresoval stranám smlouvy z 12. 12. 1988 své stanovisko o možnosti úprav nemovitosti pro trvalé bydlení nebo rekreaci, a to dne 16. 11. 1988, má oporu v provedeném dokazování, soud zhodnotil provedené důkazy v souladu s §132 o.s.ř. a jeho závěr, založený na nepřímých důkazech, je logický. Odvolací soud poukázal na jeho odůvodnění rozsudku, a pouze „uvedl na pravou míru, že pokud 16. 11. 1988 stavební úřad ústně účastníkům smlouvy vyjádřil své shora zmiňované stanovisko, nemůže být současně vyjádření stavebního úřadu o tom, že převáděný objekt čp. 1 v Ú. je zámek památkově chráněný, který není určen k asanaci, že převod na občana je možný a že pozemky nejsou předmětem převodu, obsažený v oddílu C dotazníku a čestného prohlášení, oním předchozím vyjádřením. Může být potvrzením tohoto již sděleného vyjádření“. Vzhledem k těmto skutkovým závěrům odvolací soud již neřešil, je-li dotazník a čestné prohlášení k registraci a zpoplatnění smlouvy veřejnou listinou. Důkazní břemeno, které spočívalo na žalované, podle názoru odvolacího soudu žalovaná unesla. To stačilo k zamítnutí žaloby, a nebylo proto třeba se zabývat převodem nemovitosti z žalované na jejího syna Ing. M.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože rozsudkem jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, rozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předchozím rozsudku z 12. 3. 2001, kdy žalobě vyhověl, přičemž tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a odvolací soud v něm vyslovil právní názor, jímž se dále soud prvního stupně řídil při svém následném, zamítavém rozsudku. Dovolací soud proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovolacím řízení z důvodů, uvedených v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci, tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž poukazuje na to, že soudy nepostupovaly v souladu s předchozím rozsudkem dovolacího soudu z 24. 3. 1999, čj. Cdon 1472/97-264. Kladné vyjádření stavebního úřadu podle §14 odst. 10 vyhlášky o správě národního majetku nemůže podle něj spočívat v tom, že odbor výstavby a územního plánování vyslovil s převodem souhlas vyplněním oddílu v dotazníku pro registraci smlouvy. Poukazuje na to, že v usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, vyslovil názor, že i výslech tehdejšího ředitele Státního statku, popřípadě pracovníka této organizace, může osvědčit existenci předchozího vyjádření stavebního úřadu o tom, že nemovitost, převáděnou ze státního vlastnictví, lze upravit k trvalému bydlení. Takový názor dle dovolatele vedl žalovanou k úpravě výslechů jednotlivých svědků i vlastního výslechu v tom smyslu, že předchozí souhlas byl dán a podmínka §14 odst. 10 vyhlášky o správě národního majetku byla splněna. Dovolatel dále poukazuje na to, že od rozhodnutí Nejvyššího soudu se ve skutkovém ději neobjevilo nic nového a žádný z provedených důkazů není důkazem o tom, že bylo postupováno podle citovaného ustanovení – ani výpověď svědků dr. N. a dr. T. nedala odpověď na tuto otázku. Podle jeho názoru není předchozím souhlasem samotné jednání na odboru výstavby, tím spíše, že zámecká budova, sloužící tehdy jak k ubytování tak i podnikání nemůže být jednoznačně subsumována po pojem jiné budovy, kterou lze upravit pro trvalé bydlení či rekreaci. Toto kritérium zámek v Ú. nemohl splňovat, protože měl ve dvou podlažích celkem 41 místností. Takovýto objekt by těžko mohl splňovat podle předpisů platných v roce 1988 uvedená kritéria. Dovolatel také upozorňuje na nelogičnost vyplývající z toho, že objekt byl oceněn jako nebytový částkou 11.081,- Kč, což je cena stanovená pro případ, že objekt nemohl sloužit bydlení. V objektu ovšem byly v době převodu 3 byty, takže k bydlení sloužil. Žalovaná tedy neprokázala existenci předchozího vyjádření stavebního úřadu, že budovu zámku lze upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci. Přitom tehdejší předpisy neumožňovaly, aby pro bydlení nebo rekreaci mohla sloužit budova, která měla 41 místností. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje tvrzení, že „návod uvedený v rozsudku Krajského soudu ji vedl k úpravě výslechu svědků“ za nepravdivé, navíc svědek Dr. N. je dlouholetým přítelem žalobce. Stejně tak není pravdivé tvrzení, že v objektu zámku bylo 41 místností – důkazem jsou znalecké posudky a stávající dispozice zámku. Objekt byl po čtyřicetileté devastaci v mezním havarijním stavu, v naprosto nevyhovujícím stavu byly i dva byty v objektu. Skutečný stav objektu v roce 1988 se zásadně lišil od stavu po rekonstrukci v roce 1991.
Dovolacímu soudu poté, co se věcí zabýval již v roce 1999, zbývalo k posouzení, zda v řízení, než následovalo po jeho rozsudku, bylo prokázáno, že před převodem objektu zámku do vlastnictví žalované, tj. před 12. 12. 1988, bylo vydáno vyjádření stavebního úřadu ve smyslu §14 odst. 10 vyhlášky o správě národního majetku, že objekt, který má být takto převeden, může sloužit trvalému bydlení nebo rekreaci. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že o převodu objektu jednala spolu s dr. N. na odboru výstavby (podle žalované i o otázce, zda objekt může sloužit k trvalému bydlení nebo k rekreaci) a písemný souhlas s převodem z 16. 11. 1988, jak je uveden v dotazníku, považovali tito svědci za vyjádření výsledku tohoto jednání a tím, že ústně bylo adresováno oběma účastníkům smlouvy. Pokud by totiž nebylo možno objekt upravit pro trvalé bydlení nebo rekreaci, nebylo by možno svolení k jeho převodu dát. Obdobně věc posuzuje i Okresní úřad. Odvolací soud naopak nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že vyjádření v dotazníku bylo vyjádřením ve smyslu §14 odst. 10 vyhlášky o správě národního majetku, což dovolací soud považuje za správné. Podle odvolacího soudu může být tento souhlas jen potvrzením již sděleného vyjádření.
Dovolací soud není v tomto řízení omezen jen na posouzení právní otázky zásadního právního významu, protože přípustnost dovolání je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale může i posoudit, zda skutková zjištění soudu odpovídají provedenému dokazování. Jedná se o zjištění, zda k relevantnímu vyjádření stavebního úřadu o tom, že objekt zámku mohl sloužit trvalému bydlení nebo rekreaci, před uzavřením smlouvy došlo. Podle obsahu rozsudku soudu prvního stupně nelze takový závěr spolehlivě učinit. Z provedených důkazů pouze vyplývá, že žalovaná a svědek N. na odboru výstavby o převodu jednali a výsledkem jednání byl souhlas tohoto odboru s převodem. Lze připustit i to, že žalovaná při tomto jednání argumentovala, že dům upraví pro své bydlení nebo rekreaci. Z ničeho však nevyplývá, že odbor výstavby se touto otázkou odpovědně zabýval. Naopak z dostupných listin je zřejmé, že při převodu byl zámek považován za obytný dům, který dle posudku splňoval požadavky ustanovení §14 odst. 6 vyhlášky o správě národního majetku, tj. měl výměru obytné plochy nepřesahující 180 m2. Jako takový byl i oceněn podle cenové vyhlášky pro obytné domy (částkou přes 200.000,- Kčs), ve smlouvě označen, a provedena registrace převodu. Za této situace nebyl ani důvod pro vydání vyjádření podle §14 odst. 10 vyhlášky o správě národního majetku. V řízení pak nebylo prokázáno, že by k jeho vydání došlo; případné ústní jednání o dalším možném užívání zámku pro trvalé bydlení nebo rekreaci nepostačuje pro takový závěr, když se navíc nejednalo o stavbu menšího rozsahu, s níž ustanovení §14 vyhlášky o správně národního majetku zřejmě počítalo (viz §14 odst. 6 – převody do vlastnictví občanům počítaly s rodinnými domky, objekty pro individuální rekreaci, a obytné doby do výměry 180 m2), §14 odst. 9 – převody se mohly uskutečnit u věcí, které mohly být tehdy předmětem osobního vlastnictví). I když §14 odst. 10 tohoto ustanovení představoval určitou výjimku z této zásady, bylo by nutno v případě, že takto bude občanovi prodán rozlehlý zámek, vyjádření řádně odůvodnit s přihlédnutím ke všem aspektům a účelu sledovanému vyhláškou o správě národního majetku. Existence takového vyjádření nesporně prokázána nebyla – dovolateli lze dát zapravdu, že důkazy, provedené po vydání předchozího rozsudku dovolacího soudu, nepřinesly v tomto směru dostatečná nová zjištění.
Dovolací soud se tedy nemohl ztotožnit se závěrem obou soudů a proto postupoval podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože závěry dovolacího soudu se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem dovolacího soudu. Rozhodne též nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Josef Rakovký, v. r.
předseda senátu