ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1533.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1533/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 14. 2. 2005, sp. zn. 15 Co 13/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 16 C 207/2002 (žalobce Jana Koláře, zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. k., o určení vlastnického práva), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 3. 7. 2002 původně proti Z. g. v P., se žalobce domáhal, aby soud svým rozsudkem určil, že žalobce je vlastníkem obrazu autora Otakara Kubína: Kytice, umístěného v Z. g. v P., a obrazu autora Václava Rabase: Krajina, umístěného v R. g. v R. V žalobě bylo uvedeno, že týto obrazy, patřící matce žalobce, byly v únoru 1960 zabaveny příslušníky tehdejšího Sboru národní bezpečnosti v bytě bývalého velkostatkáře A. C. v R. n. S. z důvodu údajného dluhu A. C. z tzv. milionářské dávky, třebaže obrazy byly označeny jako obrazy K. Žalobce teprve v roce 2001 zjistil od N. g. v P., kde obrazy jsou. Určení svého vlastnictví k uvedených obrazům se žalobce domáhá s cílem uspořádat své majetkové poměry pro případ smrti; v tom také spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Žalovaná Z. g. v P. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné obrazy má ve svém držení, ale jejich vlastníkem je P. kraj. Namítán byl i nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Obrazy, které byly zabaveny A. C. v exekučním řízení, byly pak odkoupeny galerií od bývalého Okresního národního výboru v Ž. a byly posléze převedeny do vlastnictví P. kraje.
Usnesením Okresního soudu Plzeň – město z 31. 1. 2003, čj. 16 C 207/2002-29, bylo připuštěno, aby do řízení vstoupil na straně žalované galerie další účastník řízení – P. kraj.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město z 13. 10. 2004, čj. 16 C 207/2002-194, bylo rozhodnuto výrokem, označeným I., že se zamítá žaloba žalobce proti žalované Z. g. v P. Dalším výrokem tohoto rozsudku, označeným III., bylo určeno, že žalobce je vlastníkem obrazu autora Otakara Kubína: Kytice, umístěného v Z. g. v P., a obrazu autora Václava Rabase: Selské dílo v krajině, umístěného v galerii v R. Bylo také tímto rozsudkem rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované Z. g. v P. na náhradu nákladů řízení 6.425,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ohledně nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Plzeňským krajem bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému P. kraji bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň – město státem zálohované náklady řízení 3.203,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba žalobce je oprávněná a důvodná, avšak jen vůči žalovanému P. kraji, ale nikoli proti žalované Z. g. v P.
Podle názoru soudu prvního stupně jestliže se žalobce, jako právní nástupce po svých zemřelých rodicích, domáhá určení vlastnického práva k obrazům, uvedeným v jeho žalobě, a prokazuje, že oni byli vlastníky těchto obrazů, je na jeho straně dána aktivní legitimace a rovněž i naléhavý právní zájem. Tyto obrazy, patřící rodičům žalobce, byly neoprávněně zabaveny u A. C., kam je matka žalobce umístila. Žalobce je v této právní věci aktivně věcně legitimován, neboť je, podle názoru soudu prvního stupně, nositelem tvrzeného subjektivního práva (vlastnického práva), o které v tomto řízení jde, takže se může domáhat zákonné ochrany tohoto práva podle ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalovaného P. kraje, že vlastnické právo žalobce mohlo tu být uplatňováno jen v souladu s předpisy restitučními, protože tu bylo nutno doložit splnění podmínek podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; v daném případě však ani nebyl uplatněn postup, stanovený v zákoně č. 87/1991 Sb. k uplatnění nároku na vydání věci podle tohoto zákona.
Proto soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl proti žalovanému P. kraji, nikoli však proti rovněž žalované Z. g., neboť tato galerie není vlastníkem vystavovaných děl a exponátů (včetně obrazů uváděných žalobcem), které pouze spravuje, ale jejich vlastníkem je žalovaný P. kraj, O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného Plzeňského kraje proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 13. 10. 2004 rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 14. 2. 2005, sp. zn. 15 Co 13/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích (označených III., IV. a V.) změněn tak, že se zamítá žaloba žalobce na určení, že je žalobce vlastníkem obrazu autora Otakara Kubína: Kytice, umístěného v Z. g. v P., a obrazu autora Václava Rabase: Selské dílo v krajině, umístěného v galerii v R. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; žalobci bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku Okresnímu soudu Plzeň – město 3.203,90 Kč na náhradu nákladů řízení placených zálohově v tomto řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že obrazy uváděné v žalobě žalobce byly zabaveny při exekuci vedené na majetek A. C., jež proběhla v únoru 1960 v R. Na základě této exekuce pak tyto obrazy přešly do majetku státu. V tomto exekučním řízení byla podle tehdy platného ustanovení §442 zákona č. 142/1950 Sb. dána možnost podat žalobu o vyloučení věci z exekuce (tzv. excindační žalobu). Pokud rodiče žalobce ve smyslu tohoto ustanovení nepodali proti vymáhajícímu věřiteli žalobu k doložení svého práva nepřipouštějícího výkon exekuce, zbavili se tak možnosti uplatňovat své vlastnické právo; mělo to také za následek nabytí vlastnického práva státem k žalobcem uváděným obrazům legální cestou (tj. cestou exekuce). Vlastnické právo k obrazům tu tedy svědčí státu a žalobci se nepodařilo prokázat své vlastnické právo k těmto obrazům. Uplatnění nároku na vydání sporných obrazů podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tu nepřicházelo v úvahu, protože již uběhly všechny zákonem stanovené lhůty pro uplatnění restitučního nároku, takže tu došlo k zániku práva podle uvedeného zákona. Po tomto zániku práva nelze hledat řešení v občanském zákoníku či formou požadavku na určení, zda tu právní vztah je či není.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 2 i §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 30. 3. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 24. 5. 2005 u Okresního soudu Plzeň – město, tedy způsobem a ve lhůtě stanovených v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že převzal argumentaci žalovaného, aniž by přihlédl ke specifickým okolnostem celého případu. Podle názoru dovolatele bylo třeba mít na zřeteli, v jaké životní situaci byla matka žalobce v době zabavení obrazů u A. C. Šlo o obrazy, které jí zbyly z majetku získaného společně s manželem v předválečném období, takže se obávala k tomuto majetku se hlásit po té, co celá rodina byla postihována po únoru 1948 jako tzv. buržoazní rodina (např. vystěhováním z dosavadního bydliště ve městě); tím méně by se odvážila podat žalobu o vyloučení obrazů z exekuce; stejně marně se sám žalobce tehdy domáhal vrácení zabavené sbírky zlatých mincí. Žalobcova matka, ani žalobce nebyli účastníky řízení, v němž proběhlo zabavování obrazů, takže bylo pro ně značně těžké zjistit, kde se obrazy po zabavení nacházejí. Ani později nemohl z tohož důvodu žalobce uplatnit svůj nárok v rámci zákona č. 87/1991 Sb. neboť nemohl označit, kde a kdo sporné obrazy drží.
Podle názoru dovolatele tu bylo vlastnické právo k obrazům v tomto soudním řízení prokázáno, takže jeho určovací žaloba byla důvodná. Zamítnutí žaloby je tu proto v rozporu se základním právem žalobce na ochranu vlastnického práva, které je nepromlčitelné. Rozhodnutí o zamítnutí jeho žaloby tu vytváří absurdní situaci, že žalovaný drží věci, o nichž ví prokazatelně, že je nabyl neprávem, a je si vědom i toho, kdo je jejich pravým vlastníkem. Na tom nic nemění ani to, že žalobce v řízení uváděl, že je ochoten ponechat obrazy v galeriích, když sám bydlí v garsoniéře v panelovém výškovém domě, kde by nebylo ani možné sporné obrazy umístit.
Toto dovolání dovolatele bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jeho dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §442 dříve platného zákona č. 142/19540 Sb. (občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §80 písm. c) nyní platného občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na takovém určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §153 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
Podle ustanovení §123 občanského zákoníku je vlastník věci v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
V ustanovení §442 zákona č. 142/1950 Sb. bylo dříve stanoveno, že tvrdí-li třetí osoba, že má k předmětu exekuce právo, které nepřipouští výkon exekuce, mohla proti vymáhajícímu věřiteli podat žalobu o vyloučení věci z exekuce. V §508 zákona č. 142/1950 Sb. bylo stanoveno, že exekuce na movité věci se vykoná jejich zabavením a prodejem. V §518 odst. 1 zákona č. 142/1950 Sb. bylo stanoveno, že věci zabavené při exekuci se prodají v dražbě.
Tato ustanovení právní úpravy měl odvolací soud v daném případě na zřeteli a ve smyslu této právní úpravy hodnotil důkazy provedené v této právní věci a na tomto základě dospěl i k právnímu posouzení věci. Pokud dovolatel uváděl některé pochybnosti o hodnocení důkazů, provedeném odvolacím soudem, nebylo možné těmto tvrzeným výtkám přisvědčit, neboť toto hodnocení nevykazuje nijaké logické či jiné vady. Dovolacím důvodem ostatně ani nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), neboť hodnocení důkazů soudům náleží a občanský soudní řád ve své právní úpravě ohledně hodnocení důkazů vychází z procesní zásady volného hodnocení důkazů (srov. k tomu i rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud také nemohl přisvědčit názoru dovolatele, že v řízení byly zjištěny a doloženy takové okolnosti, které by bez dalšího vedly k obnovení vlastnického práva předchůdců žalobce k obrazům, uvedeným v jeho žalobě, i když bylo nepochybné, že tyto obrazy přešly do vlastnictví státu v důsledku výsledku exekuce, postihující movité věci v držení dlužníka, zabavené při výkonu exekuce, přičemž ze strany jiných osob nebyla právě k těmto věcem uplatněna.
Ustanovení právního řádu České republiky, a to nevyjímaje ani předpisy restituční, neumožňují přímo ze zákona obnovení práva původního vlastníka věci, a to ani ohledně věcí, které přešly na stát v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 /248/), že zákonná úprava obsažená v zákoně č. 403/1990 Sb., v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 229/1991 Sb. nevychází z toho, že by vyvlastňovací a jiné obdobné akty a všechny právní úkony na ně navazující byly neplatné, takže by už zákonem samotným se obnovovalo vlastnické právo původních vlastníků, nýbrž i v těchto případech šlo o zvláštní právní institut restituce (případně rehabilitace) práv vlastníka, ovšem za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů (včetně výzvy oprávněné osoby vůči povinné osobě k vydání věci a včetně zákonem stanovených lhůt k uplatnění nároku podle uvedených /restitučních rehabilitacích/ předpisů).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že tu jsou dány zákonné předpoklady ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatele, a to jako rozhodnutí nesprávného ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatele podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu