ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1756.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1756/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu P., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 475/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15.11.2004, č. j. 6 Co 2261/2004-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 12.5.2003 u Okresního soudu v Písku, domáhal se žalobce určení, že nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby, jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce. Podle žalobce předmětné pozemky nemohly přejít z vlastnictví státu do vlastnictví žalovaného podle ustanovení §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když právní předchůdce žalovaného na pozemcích k datu 23.11.1990 nehospodařil a nejedná se ani o přechod vlastnictví podle §2 výše uvedeného zákona z titulu tzv. historického majetku, neboť vlastníkem pozemků byl ke dni 31.12.1949 komunální podnik P. města P. Tvrdil, že naléhavý právní zájem je dán tím, že jako vlastník je v katastru nemovitostí uveden žalovaný, čímž je žalobci znemožněn výkon práva správy k nemovitostem.
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.5.2004, č.j. 8 C 475/2003-66 určil, že pozemky blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce - Pozemkového fondu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaný je v katastru nemovitostí pro obec P. a katastrální území S. uveden na LV č. 1 jako vlastník předmětných pozemků. Vzal za prokázané, že na základě smlouvy trhové ze dne 30.10.1907 bylo vloženo vlastnické právo k předmětným pozemkům pro Právovárečné měšťanstvo v P., přičemž název vlastníka byl změněn usnesením Krajského soudu v Písku ze dne 22.6.1925 na ,,Pivovar a sladovna právovárečného měšťanstva v P..“ Též zjistil, že předmětné pozemky tvořily ke dni 31.12.1949 součást majetkové podstaty komunálního podniku Pivovar města P., který byl zřízen usnesením Místního národního výboru v P. ze dne 31.3.1949 a ke dni 23.11.1990 fakticky hospodařilo s předmětnými nemovitostmi Jednotné zemědělské družstvo H. Dovodil, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce nemohl nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť faktické hospodaření národních výborů s majetkem státu k rozhodnému dni bylo jedním z kumulativních předpokladů přechodu vlastnického práva ze státu na obce. Dospěl k závěru, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům jako tzv. historickému majetku obce, neboť ke dni 31.12.1949 nebyl vlastníkem těchto pozemků. Věc posoudil ve smyslu §4,10 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. a zákona č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích s tím, že žalovaný nemohl během procesu zřizování komunálního podniku ze znárodněného majetku nabýt vlastnictví k majetkové podstatě podniku. Vyslovil závěr, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.11.2004, č.j. 6 Co 2261/2004-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem zamítl. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému právnímu posouzení. Podle odvolacího soudu žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě §2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť se jedná o historický majetek obce, které obce vlastnily ke dni 31.12.1949. Odkazoval na Ústavu 9. května, ustanovení §149 ústavního zákona č. 199/1948 Sb., která předpokládá existenci nejen státního vlastnictví, ale i komunální vlastnictví obcí, okresů a krajů. Shodně se soudem prvního stupně aplikoval na danou věc ustanovení §1 zákona č. 199/1948 Sb. a §10 vládního nařízení č. 10/1949 Sb. Konec samostatnosti obecního hospodaření učinil zákon č. 279/1949 Sb., který vstoupil v platnost 1.1.1950. Možnost samostatně hospodařit a mít vlastní majetek obce získaly až vydáním zákona č. 367/91 Sb. o obcích. Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti ke dni 31.12.1949 byly ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného jako zřizovatele komunálního podniku. Uzavřel, že obce tedy mohly nabývat a vlastnit majetek formou komunálního vlastnictví obcí.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazoval na ustanovení zákona č. 199/1948 Sb. ve spojení s vládním nařízením č. 10/1949 Sb. s tím, že v dané věci došlo k přechodu národního majetku přímo na podnik, a to prostřednictvím vyhlášky ministryně výživy ze dne 9.3.1949 č. 605, uveřejněné v Úředním listu II. Č 93 z roku 1949, kdy byla majetková podstata Pivovaru a sladovny právovárečného měšťanstva v P. přenechána ke dni 1.1.1948 MNV v P. k vytvoření komunálního podniku. Podle dovolatele na základě zakládací listiny komunálního podniku Pivovar města P. ze dne 31.3.1949 tedy bylo vlastnické právo k předmětným pozemkům zapsáno přímo ve prospěch komunálního podniku. Namítal, že nelze ztotožňovat majetek ve vlastnictví, resp. ve správě komunálního podniku, který je samostatným právním subjektem, s vlastnictvím jiného právního subjektu, kterým je tzv. svazek lidové správy, tedy MNV v P. Dále tvrdil, že pokud byly předmětné nemovitosti k rozhodnému datu 31.12.1949 ve vlastnictví komunálního podniku Pivovar města P., nemohly být současně ve vlastnictví MNV v P. a nemohly pak tvořit tzv. historický majetek žalovaného. Konstatoval, že je též nutno posoudit otázku, zda pro účely majetku v rukou svazků lidové správy přecházejí na tyto subjekty z národního majetku, docházelo k převodu vlastnictví k tomuto majetku či zda pouze tento majetek, se kterým národní výbory hospodaří, je jim svěřován do správy a z ní odnímán. V této souvislosti odkazoval na zákon č. 279/1949 Sb. o finančním hospodaření národních výborů. Podle dovolatele nelze majetek svazku lidové správy ztotožňovat s tzv. kmenovým jměním obecním a nelze jej podřadit pod tzv. historický majetek obce. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/91 Sb. Podle tohoto ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí i nezastavěné pozemky (z výsledků řízení v této věci se podává, že zde šlo o pozemky označené jako orná půda, louka a ostatní plocha).
Měnící zamítavý rozsudek odvolacího soudu v této věci je založen na zjištění, podle nichž k 31. 12. 1949 trval v pozemkové knize (ve vložce č. 52 kat. území S.) zápis o vkladu vlastnického práva nemovitosti (pozemky) blíže uvedené ve výroku rozsudku, a to pro komunální podnik „Pivovar města P. komunální podnik“. Z obsahu zápisu vyplývá: došlo 4.8.1949, č.d. 1357 – podle §5 č. 1 zák. č. 115/48 Sb., podle §4 odst. 2 zák. č. 199/48 Sb., podle vyhl. ministryně výživy ze dne 9.3.1949 č. 605 Úředního listu a zakládací listiny ze dne 31.3.1949). Tento majetek byl pro účely zřízení komunálního podniku přenechán z části národního majetku za náhradu bývalému MNV v P.
Při tomto skutkovém stavu dospěl odvolací soud k shora blíže rozvedenému závěru, že žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí na základě §2 zákona č. 172/91 Sb., když se podle názoru odvolacího soudu jedná o tzv. historický majetek obce, které obce vlastnily k 31. 12. 1949.
K problematice forem vlastnictví po přijetí Ústavy z roku 1948, včetně komunálního vlastnictví a s tím souvisejícím otázkám právního postavení komunálního podniku, se Nejvyšší soud České republiky ve své rozhodovací činnosti již v minulé době vyjádřil. Tak v rozhodnutí ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 652/98, po podrobném historickém výkladu vyslovil závěr, podle něhož v souladu s ustanovením §147 za použití §149 odst. 2 byl účelově vymezen i národní majetek, který zejména byl způsobilý k přeměně na komunální vlastnictví. Institut tzv. komunálního vlastnictví částí národního majetku, účelově vymezeného citovaným ustanovením Ústavy, byl rozvinut zákonem č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích, jehož účinnost nastala dnem 29. ledna 1949. Zákon výslovně hovořil o komunálním vlastnictví obcí, okresů a krajů, jakožto svazků lidové správy a umožňoval zřídit z podnikového majetku těchto svazků komunální podniky, popřípadě do nich takový majetek začlenit. Teprve přijetím zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1950, nastal stav, kdy oce již žádný majetek nabývat nemohly a ten, který k 31. 12. 1949 vlastnily, pozbyly citovaným zákonem. To se odrazilo i v úpravě provedené zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jmenovitě v ustanovení §2 citovaného zákona. Do té doby však obce byly způsobilé nabývat vlastnictví, odlišné od majetku státu. Předmětem vlastnictví mohly být nejen hmotné věci, které neměly povahu výrobních prostředků, ale i části národního majetku, u nichž došlo k transsustanciaci v komunální vlastnictví svazků lidové správy.
K těmto závěrům se přihlásilo i další rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5.2000, sp. zn. 33 Cdo 409/99. Podle něj shodně svazky lidové správy byly míněny na rozdíl od národních výborů jako hospodářské celky a hospodářské subjekty nadané právní subjektivitou a bylo s nimi počítáno jako s vlastníky, pokud jde o komunální vlastnictví. Právní úprava hospodaření s komunálním majetkem vycházela z §156 Ústavy z roku 1948, který stanovil, že toto hospodářství má být organizováno ve formě obdobné národním podnikům. Na toto ustanovení Ústavy navazoval zákon č. 199/1948 Sb., o komunálních podnicích a prováděcí vládní nařízení k němu č. 10/1949 Sb. Komunálním podnikům byl kromě majetku v komunálním vlastnictví svěřován do hospodaření i majetek znárodněný, aniž toto svěření mělo za následek změnu vlastníka daného majetku. V dané ústavní úpravě vlastnictví nebylo proto možné, aby komunální podniky byly samostatnými vlastnickými subjekty. Byly totiž samy chápány jako předmět ve vlastnictví příslušného svazku lidové správy (§1 zákona č. 199/1948 Sb., §1 odst. 2 a §21 odst. 1 písm. b) vl. nař. č. 10/1949 Sb., o úpravě správy komunálního podniku). Souhlas obce k vkladu vlastnictví je proto třeba interpretovat jako vyjádření vůle k převodu vlastnictví majetku, který byl komunálnímu podniku svěřen, ale jen k účelům knihovního zápisu podle ustanovení §18 zákona č. 199/1948 Sb.
Sám význam zápisu do pozemkových knih je rovněž nutné vykládat v duchu ústavní úpravy vlastnictví. I když intabulační princip byl úplně odstraněn až občanským zákoníkem z roku 1950, realizoval se knihovní zápisu nemovitostí u komunálních podniků na základě §18 zákona č. 199/1948 Sb., který komunálnímu podniku ukládal povinnost zažádat o provedení zápisu začleněného nemovitého majetku. Zápis se uskutečňoval na základě zakládací listiny, v níž byl specifikován majetek, který komunální podnik převzal. S ohledem na nadřazenost ústavněprávní úpravy vlastnických vztahů i na chápání komunálního svazku lidové správy však nelze z knihovního zápisu nemovitého majetku dovozovat přechod vlastnického práva na tento komunální podnik.
Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od závěrů citovaných rozhodnutí, která přehledným a srozumitelným způsobem, na základě historického a systematického výkladu vymezují předmět komunálního vlastnictví a postavení komunálního podniku, jemuž byl z majetku svazků lidové správy majetek svěřen bez důsledků změny vlastnictví svazku lidové správy (v této věci obce). Nemohl proto dovolací soud dospět k spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu v této věci bylo s uvedenými výkladovými závěry v rozporu. Existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení tak dovolací soud neshledal. Za použití §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. přistoupil proto k zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř., za použití 224 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce se svým dovoláním neměl úspěch, žalovanému pak v souvislosti s podání dovolání žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu