ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1803.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1803/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Obce K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. J., 2) V. N., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 130.664,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 74/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.1.2005, č.j. 11 Co 632/2004-222, takto:
I. Dovolání žalovaných do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.1.2005, č.j. 11 Co 632/2004-222, se zamítá.
II. Dovolání žalovaných do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.1.2005, č.j. 11 Co 632/2004-222, se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.1.2005, č.j. 11 Co 632/2004-222, změnil rozsudek Okresního soudu v Plzni - sever, jako soudu prvního stupně, ze dne 10.6.2004, č.j. 3 C 74/2004-203 tak, že zavázal žalované zaplatit žalobci solidárně 130.664.- Kč s 16-ti procentním úrokem od 1.5.1996 do 30. 11. 1999 a stejným úrokem za dobu od 3.5.2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud bylo žalován úrok za dobu od 1.12.1999 do 2.5.2003 žalobu zamítl. Rozhodl dále o nákladech řízení před soudem prvního a druhého stupně.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak byl již uveden v rozsudku téhož soudu ze dne 27. 8. 1999 č.j. 11 Co 692/99-69 i v rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 28.2.2002, č.j. 3 C 37/2001-120. Kromě toho vyšel ze skutkového shrnutí uvedeného v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 4.3.2004, č.j. IV.ÚS 290/03 v závěru jeho osmé a na počátku deváté strany. Šlo o nález vydaný v právě posuzované věci. Z něj se podává, že žalovaní a již zemřelý I. K. uzavřeli dne 29.12.1993 s žalobcem nájemní smlouvu, přičemž předmětem nájmu byl objekt č.p. 146 S. v K. se stavební plochou č. 248 včetně přilehlé terasy a nezastavěné plochy přiléhající k objektu. Vzal za prokázané, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1.2.1994 do 31.3.1999. Dále zjistil, že nájemné bylo sjednáno v nájemní smlouvě částkou 350.000,-Kč ročně s postupným navyšováním v důsledku inflace, a to o 10 % v roce 1995, o 12 % v roce 1996, o 14 % v roce 1997, o 16 % v roce 1998 a o 18 % v roce 1999. Rovněž vzal za prokázáno, že po uzavření nájemní smlouvy měli nájemci založit obchodní společnost, která by dodatkem ke smlouvě vstoupila do jejich práv a povinností a současně bylo ujednáno, že jakékoliv změny podmínek mohou být provedeny jen písemnou formou. Též zjistil, že na nájemném vznikl za dobu od ledna 1995 do dubna 1996 dluh ve výši 130.664,- Kč. Nájem objektu fakticky skončil 30.4.1996 a uzavření nájemní smlouvy nepředcházel formální souhlas obecního úřadu.
S přihlédnutím k závěru shora citovaného nálezu Ústavního soudu ČR dále odvolací soud konstatoval, že nájemní smlouva uzavřená dne 29.12.1993 netrpí absolutní neplatností pro absenci souhlasu obce, ježto tato sama byla účastníkem této smlouvy. Dospěl proto k závěru, že smlouva je platná, a to se všemi následky z toho vyplývajícími. Poté odvolací soud dovodil, že pokud nájemci neplatili nájem v době od ledna 1995 do dubna 1996, když výše dluhu byla představována částkou 130.664.-Kč, jsou povinni ji žalobci uhradit z titulu této platně uzavřené smlouvy.
Pokud jde o výši úroku z prodlení, vycházel odvolací soud z vázanosti žalobním petitem, jímž žalobce požadoval úrok z prodlení ve výši 16%, ač podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. mohl požadovat úrok vyšší.
Ve vztahu k počátku prodlení dovodil odvolací soud, že žalovaní jsou povinni úrok z prodlení platit za dobu od 1.5.1996 do 30.11.1999 a od 3.5.2003 do zaplacení, spolu s jistinou 130.664 Kč, to vše v pariční lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud jde o dobu od 1.12.1999 do 2.5.2003, v tomto směru nárok na zaplacení úroku z prodlení zamítl.
Učinil tak s přihlédnutím k výsledkům k řízení, když po vydání dřívějšího rozsudku odvolacího soudu ze dne 27.8.1999, byli žalovaní zavázáni k úhradě částky 130.664 Kč s příslušenstvím a tuto částku rovněž dne 1.12.1999 žalobci uhradili. Poté, co uvedený rozsudek byl v části týkající se povinnosti k úhradě 130.664 Kč s příslušenstvím zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2001, č.j. 26 Cdo 306/2000-84, zrušen, však žalobce částku 130.664 Kč žalovaným vrátil dne 2.6.2000.
Podle odvolacího soudu tedy první žalovaný platbou z 1.12.1999 závazek vůči žalobci splnil. Po zrušení výše uvedených rozsudků ukládajících mu povinnost k úhradě částky 130.664 Kč poskytnuté plnění žalobce žalovanému vrátil. Nastal tak stav, jaký zde byl před jeho poskytnutím. Žalobce jako věřitel po vrácení plnění neměl zaplaceno a žalovaní jako dlužníci sice původně dluh splnili,ale vrácené plnění přijali zpět, takže dluh splněný neměli. Podle §559 odst. 1 o.z. splněním dluh zanikne, což však neznamená, že se nemůže obnovit. Splnění není nic jiného než přechod předmětu plnění z dispozice dlužníka do dispozice věřitele. Jestliže se však tento předmět plnění, které se účastníkům jeví jako sporný, z tohoto důvodu dostane zpět do dispozice dlužníka, potom opět nastane stav, kdy závazek splněn není. Z tohoto hlediska by ohledně uvedeného závěru jistě nebyly pochybnosti u věcí individuálně určených. Pak ale není důvodu, aby u věcí určených druhově tomu bylo jinak.
Na podporu své argumentace použil odvolací soud odkaz na obdobné účinky spojené se splněním závazku, jestliže je předmět plnění složen do úřední úschovy (§568 a násl. o.z.) Vyslovil, že procesní postup o úschovách upravují ustanovení §185a až 185h o.s.ř. a mj. předpokládají i takovou situaci, že předmět úschovy bude vydán složiteli. Podle odvolacího soudu i když tedy složením předmětu plnění do ústřední úschovy došlo ke splnění závazku, v případě vydání tohoto plnění zpět složiteli se účinky splnění dluhu ruší a závazek trvá i nadále.
Proti všem výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považovali posouzení otázky, „jaké právní účinky nastávají, když věřitel, který měl vůči dlužníkovi peněžitou pohledávku, v době po zaplacení této pohledávky (tj. po zániku dlužníkova závazku) poskytne dlužníkovi srovnatelné peněžité plnění“. Podle dovolatelů v okamžiku vrácení plnění žalobcem neexistoval žádný právní důvod, na základě kterého by žalobce měl vůči prvnímu žalovanému povinnost toto plnění vrátit. Dovolávali se ustanovení §457 o.z., podle něhož povinnost vrátit plnění bývá v občanskoprávních vztazích důsledkem zániku či neexistence závazku. Z povahy věci je proto vyloučeno, aby vrácení plnění bylo zároveň důvodem „obnovení závazku“. Zpochybňovali podpůrnou argumentaci odvolacího soudu o uložení předmětu závazku do úřední úschovy, když v takovém případě jde o právní skutečnost, která pouze podmíněně navazuje účinky splnění závazku. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Obligační vztah vznikl z nájemní smlouvy, která je platná, při skutkových zjištění, jejichž správnost a úplnost se vymyká dovolacímu přezkumu v této věci, v níž byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení.
Takový závazek však nebyl splněn dobrovolně. Naopak, žalobce se domáhal jeho přiznání a splnění v soudním řízení. Plnění ve výši 130.644 Kč spolu s požadovaným úrokem bylo přiznáno až pravomocným a vykonatelným rozsudkem odvolacího soudu. Jde tedy o případ založení závazku nikoliv deklaratorním výrokem soudu, ale výrokem na plnění vydaným na základě tomu odpovídající žaloby na plnění ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. Pokud by nedošlo k dobrovolnému splnění povinnosti uložené soudem, nastupovaly by možnosti zachované žalobci (oprávněnému) k vymáhání svého nároku cestou výkonu rozhodnutí. I v tom se projevuje relativní samostatnost původního závazku založeného smlouvou a odlišného závazku přiznaného soudním rozhodnutím. Mimochodem lze v této souvislosti uvést, že zejména z hlediska výše původního (tvrzeného) závazku opírajícího se o smlouvu, a závazku založeného (případným) soudním rozhodnutím, nemusí vždy být dána shoda. To plyne zpravidla ze spornosti nároku, o jehož posouzení (a přiznání) žalobce žádá k tomu povolaný orgán (soud). Je notorické, že za časté právě v průběhu soudního řízení doznají skutková tvrzení, které žalobce považuje za nenapadnutelná, případně právní kvalifikace, které se žalobce dovolává, změn. Výsledkem soudního řízení je pak nárok přezkoumaný (a přiznaný) soudem, leckdy tedy na základě odlišného právního posouzení, respektive v jiné (odlišné výši). Uvedené okolnosti tak odůvodňují závěr, podle něhož nárok přiznaný soudním rozhodnutím je relativně samostatným, od původního nároku odlišným, právním závazkem. Mimo jiné je nadán vykonatelností, což je vlastnost, která zpravidla ze smlouvy sama nevyplývá. Sluší se připomenout, že i podle závěrů právní teorie liší se vznik závazků mj. ze smluv a na základě jiných skutečností, k nimž se řadí rovněž soudní rozhodnutí.
Pak je ovšem odůvodněn závěr, že i posouzení pozdějšího (byť i dobrovolného) splnění dluhu opírajícího se o soudní rozhodnutí, je splněním soudem přiznaného nároku oprávněného. Tomu odpovídá, že do posouzení případných změn daných např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích, se musí promítnout tomu odpovídající ustanovení procesního práva, případně práva hmotného (v tomto případě ustanovení o bezdůvodném obohacení).
To plyne nade vší pochybnost z úpravy dané v ustanovení §451 odst. 2 o.z., který výslovně uvádí právní kvalifikaci plnění závazku (jako plnění po právu), které se mění na plnění z bezdůvodného obohacení v případě, že šlo o plnění z právního důvodu, který odpadl.
V oblasti procesního práva tomu odpovídají důsledky plynoucí v této věci z průběhu sporu po zrušení pravomocného vykonatelného rozsudku odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že žalobce po uvedeném zrušení vykonatelného rozsudku v mezidobí přijeté plnění žalovaným vrátil, nezměnila se jeho procesní situace jako žalobce uplatňujícího svůj nárok na zaplacení původně uplatněného nároku na plnění ze smlouvy. Tomu odpovídá ostatně závěr soudů obou stupňů, které při respektování aktivní legitimace žalobce k vymáhání částky jistiny tuto žalobci přiznaly.
V tomto směru považuje dovolací soud za přiléhavou tu část argumentace odvolacího soudu, který odkazuje na analogickou situaci u splnění závazku u věcí individuálně určených. Pokud se taková věc dostane po splnění zpět do dispozice dlužníka, nastává stejný stav, jako v případě, kdy závazek splněn není. Dovolací soud k tomu zdůrazňuje, že v projednávané věci se promítají důsledky plynoucí z ustanovení procesního práva, které nevylučuje možnost zrušení vykonatelného rozhodnutí soudu v řízení o mimořádných opravných prostředcích. O tom, že po zrušení rozsudku v dovolacím řízní nastává procesně stejný stav, jako tomu bylo před vydáním pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, nelze mít pochybnosti už vzhledem k dikci §226 o.s.ř.
Okolnost, že v mezidobí došlo nejdříve k splnění povinnosti žalovaných plynoucích pro ně z vykonatelného rozsudku odvolacího soudu a následně k vrácení tohoto plnění žalovaným se strany žalobce, se promítne jen ve výroku o přiznání příslušenství pohledávky. Nárok na úrok z prodlení proto přísluší žalobci pouze v období, kdy neměl k dispozici soudním rozhodnutím přiznanou částku jistiny, zatímco ve zbývajících období trvalo prodlení žalovaných se splněním dluhu uloženého soudním rozhodnutím.
Z uvedeného plyne, že právní závěry odvolacího soudu je třeba považovat za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalovaných do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Pokud jde o dovolání žalovaných do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku ( bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli se svým dovoláním úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu