ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1825.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1825/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. B. a 2) JUDr. P. B., o vyklizení nebytových prostor a vydání klíčů od domu, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 336/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2004, č. j. 22 Co 2738/2003-104, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl v odvoláním žalovaných napadených částech zčásti potvrzen a zčásti změněn rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 11. 6. 2003, č. j. 2 C 336/2002-77; účastníkům nebyla navzájem přiznána náhrada nákladů řízení a obě strany byly rovným dílem zavázány k náhradě nákladů státu. K potvrzení prvostupňového rozsudku došlo v části, v níž bylo oběma žalovaným jako společným nájemcům bytu v domě uloženo vyklidit garáž v suterénu domu č. p. 18 v obci a k. ú. K. Ke změně napadeného rozsudku pak došlo ve výrocích o povinnosti žalovaných vyklidit společné prostory v domě (blíže identifikované ve výroku rozsudku) a vydat žalobci klíče od dolních vchodových dveří; odvolací soud zde žalobu zamítl.
Proti zamítavým výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci ohledně povahy a užívání prostor, které měli podle žaloby žalovaní vyklidit. Tyto prostory, které nejsou příslušenstvím bytu žalovaných, užívají žalovaní bez právního důvodu výlučně jako skladiště svých věcí. I kdyby šlo o prostory společné, brání žalovaní takto v užívání prostor nájemcům druhého bytu v domě a znemožňují i žalobci, jako vlastníku domu, přístup do těchto prostor. Tak je žalobci odpírána zákonná ochrana jeho vlastnického práva, náležející mu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále \"o. z.\"). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil v příslušných částech rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že žalobce podal prostřednictvím advokáta ve dvouměsíční dovolací lhůtě podle §240 odst. 1 občanského soudního řádu (\"o. s. ř.\") pouze takové podání, v němž kvantitativně vymezuje rozsah dovolání a co se týče dovolacího důvodu, pak jen odkazuje na §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Konkrétní vylíčení dovolacího důvodu však podání neobsahuje. Poněvadž bylo toto podání doručeno soudu prvního stupně v samém závěru běhu dovolací lhůty, dovolatel tak porušil §241b odst. 3 o. s. ř., podle něhož může být dovolání, neobsahující mj. vylíčení dovolacího důvodu, „…o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.“ Dovolání, které nebylo doplněno v prekluzivní lhůtě podle posledně citovaného ustanovení o. s. ř., dovolací soud odmítne (viz usnesení NS ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2004). Smysl zákonného ustanovení je jasný: při povinném zastoupení advokátem v dovolacím řízení se předpokládá, že zástupci postačí dvouměsíční lhůta k tomu, aby dovolací důvod řádně vylíčil.
Dovolací soud však pokračoval v dovolacím přezkumu. Učinil tak proto, že soud prvního stupně, který si neuvědomil dosah §241b odst. 3 o. s. ř., poučoval dovolatele o povinnosti konkretizovat dovolací důvod a dokonce mu k žádosti advokáta prodloužil lhůtu k doplnění dovolání; v této prodloužené lhůtě advokát požadavek soudu splnil. Nastal tedy stav analogický nesprávnému poučení soudem o délce lhůty k podání opravného prostředku. Tento stav považoval odvolací soud za nutné vyložit in favorem dovolatele a doplnění dovolání vzal v úvahu při dovolacím přezkumu.
Dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dovolací důvod však nebyl uplatněn po právu.
Nutno předeslat, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným nižšími instancemi. V posuzované věci to byl soud prvního stupně, jehož zjištění odvolací soud nezpochybnil a jenž zejména při místním šetření zjistil, že do domu č. p. 18 v K. jsou dva vchody, jeden ze suterénu od silnice a druhý zezadu. Zadní resp. „horní“ vchod nebyl prohlédnut, neboť klíče od něj neměli ani žalovaní ani žalobce – ty byly v držení nájemců druhého z bytů v domě, manželů Š. (jen ti používali tento vchod). Prvostupňový soud označil suterénní prostory za společné a konstatoval dohodu nájemců obou bytů o tom, že každý z nich bude používat jeden vchod do domu; suterénní schodiště se tak stalo faktickým „příslušenstvím“ bytu užívaného žalovanými v prvním nadzemním podlaží. Soud prvního stupně také zjistil, že za dveřmi suterénního vchodu i na chodbě v suterénu (která je společným prostorem, neboť v suterénu jsou dva sklepy) mají žalovaní uloženy své movité věci. Soud prvního stupně vyvodil zejména z posledně uvedených zjištění závěr o povinnosti žalovaných vyklidit společné suterénní prostory; tento závěr však změnil odvolací soud a žalobu na vyklizení těchto prostor zamítl.
Je zcela namístě přisvědčit odvolacímu soudu. Ten správně odkázal na §688 o. z., podle něhož mají nájemci bytu právo užívat i společné prostory v domě. Soud prvního stupně si nesprávně vyložil žalobní petit na „vyklizení“ prostor; ten podle procesní nauky implikuje nejen odstranění movitých věcí v prostorách resp. zpřístupnění těchto prostor, ale i skončení jejich užívání (srov. „odevzdání“ bytu, výkon rozhodnutí vyklizením bytu apod.). Takové rozhodnutí by však bylo v posuzované věci contra legem; odvolací soud tu oprávněně doporučil jinou formulaci žalobního petitu, nesouhlasí-li vlastník domu s uložením věcí ve vlastnictví žalovaných ve společných prostorách domu.
Již naprosto absurdní byl výrok soudu prvního stupně, ukládající žalovaným povinnost vydat klíče od „dolních vchodových dveří vedoucích do suterénu“. Uváží-li se, že toto je podle místního šetření jediný přístup do bytu v nájmu žalovaných, pak by byli žalovaní takovým rozhodnutím zbaveni možnosti přístupu do jimi užívaného bytu.
Obojí změnou rozsudku soudu prvního stupně, učiněnou ve prospěch strany žalované, tedy odvolací soud nepochybil. Dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.), když navíc nezjistil v průběhu řízení před soudy obou stupňů procesní vady ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., mající eventuálně za následek zmatečnost rozhodnutí.
Žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu