ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1847.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1847/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Českého vysokého učení technického v P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ A. P., zastoupenému advokátem, a 2/ P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 7 C 174/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 25.3.2005, čj. 15 Co 57/2005-116, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou soudu dne 22.8.2003 se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem stavební parcely č. 49 s objektem čp. 44 v katastrálním území S. u B. Uvedl, že dne 7.8.2003 rozhodlo Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad T. podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) že vlastníkem těchto nemovitostí je žalovaný. S rozhodnutím pozemkového úřadu nesouhlasil a obrátil se do dvou měsíců od jeho doručení na soud, cítí se být dotčen ve svých právech vlastníka uvedených nemovitostí, protože rozhodnutím pozemkového úřadu své vlastnické právo k nemovitostem pozbyl. Rozhodnutí považoval za nesprávné jednak proto, že žalobce podle jeho názoru neprokázal, že je oprávněnou osobou po původním vlastníkovi nemovitostí ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě, jednak proto, že objekt čp. 44 – Č. z., v důsledku zásadní přestavby ztratil svůj stavebně-technický charakter a nadále nesouvisí se zemědělskou výrobou, takže podle §11 odst. 4 zákona o půdě nemohl být vydán.
Okresní soud v Táboře postupoval podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.) a rozsudkem ze dne 12.11.2004, čj. 7 C 174/2003-79, žalobu zamítl, když rozhodnutí pozemkového úřadu shledal správným. Okolnost, že žalovaný je oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí podle §4 odst. 2 zákona o půdě, měl za dostatečně prokázanou předloženými listinami i obsahem spisů o restitučních řízeních žalovaného. Pokud jde o to, zda vydání nemovitostí nebrání ustanovení §11 odst. 4 zákona po půdě, vyšel z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovodil, že předmětný zámeček, i když byl výrazně přestavěn a modernizován, slouží, tak jako dříve, ubytování a stravování osob a z tohoto hlediska může souviset se zemědělskou a lesní výrobou.
Rovněž odvolací řízení zahájené na základě odvolání žalobce, vyznělo v jeho neprospěch. Odvolací soud ve věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 25.3.2005, čj. 15 Co 57/2005-116, když odvolání neshledal důvodným. Okolnost, že prvý žalovaný je oprávněnou osobou po původním vlastníkovi A. P., svému otci, měl za dostatečně prokázanou předloženými listinami, přičemž ostatní oprávněné osoby - jeho sourozenci - se svého nároku vzdaly v jeho prospěch. Za správný považoval i právní závěr soudu prvního stupně, že ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě nebrání v dané věci vydání zámečku oprávněné osobě, protože i po zásadní přestavbě a změně stavebně technického charakteru může zámeček i nadále sloužit jako ubytovací zařízení a tedy je dána jeho souvislost se zemědělskou výrobou, a to bez ohledu na to, zda současný vlastník je zemědělsky činný či nikoliv. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, odbornou literaturu, i rozhodovací praxi Ústavního soudu vyslovil, že jestliže je obytná část zemědělské usedlosti i nadále používána k bydlení, je dána souvislost se zemědělskou výrobou, protože i nadále slouží tomu, kdo zemědělskou výrobu vykonává. Odvolací soud nepovažoval za podstatné, jak jsou využívány okolní nemovitostí. Objekt zámečku neslouží účelům výrobním, jako by to bylo v případě tovární haly a pod., a z hlediska využitelnosti má stále stejný charakter jako v době přechodu na stát.
Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu zamítl. Žalobní návrh ovšem měl s ohledem na obsah správního řízení znít tak, že prvý žalovaný není vlastníkem. Protože však byla žaloba zamítnuta, nejde o procesní vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že soud aplikoval ustanovení §11 odst. 4 rozdílně s jinými rozhodnutími soudů. Vytýká soudu, že při posuzování, zda žalovaný je oprávněnou osobou, vycházel z listin, jež nemohou být řádným dokladem. Zejména z nich nelze zjistit, zda otec žalobce zemřel, když nebyl předložen jeho úmrtní list. Z toho dovozuje, že jak správní orgán, tak oba soudy věc posoudily v rozporu s právem. Stejně nahlíží na to, že soud se nezabýval dědickým řízením po smrti původního vlastníka a A. P. a tím, zda žalovaný je jedinou oprávněnou osobou. Nesprávné právní posouzení v otázce výkladu §11 odst. 4 zákona o půdě spatřuje dovolatel v tom, že soudy nepovažovaly za rozhodující skutečnost, že prvý žalovaný nevlastní žádný zemědělský majetek a zemědělskou výrobu neprovozuje ani nezajišťuje; takže nelze na jeho případ aplikovat nález Ústavního soudu sp.zn. II ÚS 196/95, ani Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 28 Cdo 809/98, které se týkaly případů, kdy přestavěné objekty sloužily v širším smyslu k zajištění zemědělské výroby. Dovolatel také upozorňuje na to, že předmětem jeho činnosti je vzdělávací, vědecká a výzkumná činnost, nikdy neprovozoval zemědělskou nebo lesní výrobu a zámeček čp. 44 přestavěl jako školící zařízení navazující na všechny ostatní jím vlastněné objekty. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené v §241 a §241a o.s.ř. a opírá se o možný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, je dovolání přípustné jen na základě závěru dovolacího soudu, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Pokud k takovému závěru dovolací soud dojde, může rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen z hlediska právního posouzení věci, nikoli z hlediska jeho skutkových závěrů. Dovolací soud se proto nemůže zabývat skutkovými zjištěními soudu, jež dovolatel napadá v prvé řadě, tj. zda byly prokázány okolnosti zakládající postavení prvého žalovaného jako oprávněné osoby. Je tedy třeba vyjít ze zjištění, že povodní vlastník nemovitostí v době jejich přechodu na stát, A. P. starší zemřel, prvý žalovaný je jeho syn a jeho sourozenci vydání nemovitostí nepožadovali. Závěry odvolacího soudu, že je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 zákona o půdě, pak odpovídají plně hmotnému právu i stávající judikatuře a dovolací soud proto z tohoto hlediska nepovažuje rozsudek odvolacího soudu za právně významný ve smyslu §237odst. 3 o.s.ř. a tedy neshledává, že by dovolání bylo z tohoto důvodu přípustné.
Pokud jde o druhý okruh důvodů uplatněných dovolatelem, shledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za odpovídající rozhodování Nejvyššího soudu a ostatně i Ústavního soudu, které judikují, že důvodem pro nevydání budovy podle §11 odst. 4 zákona o půdě není skutečnost, že budova byla přestavěna, pokud může sloužit pro ubytování osob v souvislosti se zemědělskou výrobou. Rovněž z tohoto hlediska proto nemá rozsudek odvolacího soudu takový právní význam, aby dovolání bylo shledáno přípustným k této otázce. Dovolací soud však takový význam napadeného rozsudku shledal v posouzení dílčí otázky, zda je dána souvislost obytné stavby se zemědělskou výrobou za situace, kdy oprávněná osoba, jíž byla nemovitost vydána, sama přímo zemědělskou výrobu neprovozuje. K posouzení této otázky proto shledal dovolání přípustným.
Předtím, než dovolací soud přistoupil k výkladu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, se však musel vyrovnat s posouzením uplatněného nároku z hlediska procesního. Podle žalobního návrhu měl soud rozhodnout, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, tedy by šlo o žalobu na určení vlastnického práva ve smyslu §80 písm.c) o.s.ř. Vlastnické právo žalobce totiž nebylo předmětem řízení u správního orgánu, který rozhodoval o vydání nemovitostí do vlastnictví prvého žalovaného, resp. o následném jeho vlastnictví podle zvláštního zákona, jímž je zákon o půdě. V řízení podle části páté o.s.ř. proto nebylo možno učinit předmětem řízení jiný právní vztah (§244 odst. 1 o.s.ř.). Pokud by soud takto důsledně žalobu projednal, bylo by namístě ji bez dalšího zamítnout s ohledem na pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, na jehož základě došlo ke vzniku vlastnictví prvého žalovaného podle zvláštního předpisu. Dovolací soud však - stejně jako soud odvolací - vyšel z úvahy, že žalobce měl zřejmě na mysli učinit návrh podle páté části o.s.ř., soud prvního stupně takto jeho návrh projednal, byť žalobce nepoučil o potřebě úpravy žalobního petitu, a o návrhu žalobce rozhodl věcně podle páté části o.s.ř. S ohledem na to, že návrh byl zamítnut, nebylo třeba volit další procesní kroky k jeho opravě a z důvodu procesní ekonomie bylo možno rozhodnout posoudit z hlediska hmotného práva.
Rovněž dovolací soud proto přezkoumal právní závěry odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě z toho hlediska, zda v dané věci byla při vydání Č. z. dána souvislost se zemědělskou výrobou. Pro posouzení této otázky nemá význam okolnost, že žalobce neprovozuje a neprovozoval zemědělskou výrobu, protože předmětem nároku podle §6 odst. 1 zákona o půdě je vydání nemovitostí, které v době odnětí byly užívány pro účely zemědělské nebo lesní výroby, i když později tento charakter ztratily (viz §30 zákona o půdě). Z tohoto hlediska bylo nesporně zjištěno, že zámeček patřil k rozsáhlé zemědělské usedlosti a byl využíván pro ubytování osob zejména při honech lesní zvěře. Prvý žalovaný uplatnil nárok na vydání všech nemovitostí jako celku, a postupně mu byly vydány. Jde o soubor nemovitostí, jež mají zemědělský a lesní charakter, takže budova sloužící ubytování a stravování osob může být i nadále využita v souvislosti s rozmanitými činnostmi, jež jsou s tím spojeny. Přitom, jak poukázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18.6.1995, sp.zn. II.ÚS 186/95, je třeba připustit, že větší rozsah zemědělské výroby s sebou přirozeně nese větší potřebu činností, které vysloveně nelze nazvat zemědělskou výrobou, ale jsou jí rozsahem podřízeny nebo s ní funkčně souvisí, a proto jim nelze upřít souvislost s předmětem zemědělské výroby. Dovolací soud za takovouto činnost považuje i formu rekreace, jež se v souvislosti se zemědělskou výrobou prosazuje.
K tomu dovolací soud dále dodává, že za rozhodující okamžik, kdy je třeba uvažovat o souvislosti se zemědělskou výrobou ve smyslu §11 odst. 4 zákona o půdě, není okamžik rozhodování soudu, ale doba počátku účinnosti tohoto zákona, který za předmět restituce považuje zemědělskou usedlost jako celek. Na to pak navazuje logický závěr, že je na vůli oprávněné osoby, jíž byly nemovitosti vydány, jak jako vlastník již nadále se svým majetkem naloží. V dané věci vyplývá z obsahu spisu, že prvý žalovaný se rozhodl o využití zemědělského majetku formou akciové společnosti, jejímž předmětem činnosti je mj. zemědělská výroba.
Za této situace se dovolací soud plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že vydání nemovitostí nebránilo ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, protože předmětný zámeček souvisí s předmětem zemědělské výroby a dovolání proto zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na náhradu jeho nákladů (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady řízení dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu