ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2245.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2245/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. F., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2004, sp. zn. 24 Co 139/2004 (v právní věci žalobce S. ž. d. c. s.o., proti žalovanému J. F., zast. advokátem, o zaplacení 85.764,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 3099/2002) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 6.5. 2004, č.j. 24 Co 139/2004–56 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26.11. 2003, č.j. 5 C 3099/2002-35, kterým byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 85.764,- Kč s příslušenstvím vyčísleným v enunciátu rozsudku nalézacího soudu, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 28.1. 1999 byla mezi stranami sporu uzavřena nájemní smlouva ohledně pozemků pod objektem ve vlastnictví žalovaného. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 28.000,- Kč ročně a od roku 2000 bylo v souladu s uzavřenou nájemní smlouvou zvýšeno na částku 28.588,- Kč. Nájemní vztah byl ukončen v létě roku 2003. Tvrzení žalovaného o výpovědi (datované dne 20.9. 1999), která byla žalobci doručena koncem roku 1999, bylo vyvráceno svědeckou výpovědí H. K. Nalézací soud proto uznal žalovaného povinným k zaplacení nájemného za rok 2000, 2001 a 2002, včetně úroků z prodlení.
Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, když neshledal, že by postup okresního soudu byl zatížen žalovaným namítanou procesní vadou. Žalovaný se nezúčastnil jednání 26.11. 2003, na kterém svědkyně K. vypověděla, že od něj žádnou výpověď nepřejala, tato skutečnost však jde k tíži žalobce, který byl o termínu konání jednání řádně zpraven. Žalovaný totiž byl osobně účasten na jednání dne 7.10. 2003, které bylo zakončeno tím, že účastníci vzali na vědomí další termín jednání (26.11. 2003) s tím, že se dostaví bez písemného obeslání (č.l. 31). Žalovaný se na toto jednání nedostavil, přičemž byl podle obsahu protokolu omluven. Z obsahu spisu nevyplývá, jaký byl důvod jeho omluvy, zda byla omluva včasná a především, zda žalovaný požádal o odročení jednání. Za situace, kdy žalovaný ve svém odvolání netvrdil ani nedoložil splnění zákonných předpokladů pro odročení jednání prvoinstančního soudu, schválil odvolací soud postup okresního soudu jako správný. Tím, že soud jednal v nepřítomnosti žalovaného nedošlo k žádné vadě řízení uvedené v §212 odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.).
Odvolací soud dále posuzoval přípustnost důkazů předložených žalovaným až v odvolacím řízení. Jednalo se o důkazy, které mají prokázat tvrzení žalovaného o podané výpovědi nájmu (listina, kterou měla podepsat pracovnice žalobce H. K. při převzetí výpovědi v roce 1999 a o svědky, kteří se v této době předání nepřímo účastnili). Z charakteru navrhovaných důkazů je ovšem zřejmé, že nemohly nastat (vzniknout) až po vyhlášení rozsudku okresního soudu ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., a proto jsou v odvolacím řízení nepřípustné
Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu a prvoinstanční rozsudek jako správný potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že žalovaný se necítil povinen hradit nájemné za období 2000-2, vzhledem k jím uplatněné výpovědi. Dokazování při výslechu H. K. dne 26.11. 2003 trpělo vadou, protože svědkyně neinformovala soud o jednáních se žalobcem ani nesdělila, jak bylo rozhodnuto o jeho písemné výpovědi nájmu ze dne 20.9. 1999. Naopak svědkyně využila nepřítomnosti žalovaného a její nepravdivá tvrzení ovlivnila rozhodování soudu.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
V daném případě, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu a kdy do úvahy nepřichází aplikace §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je jediným ustanovením, které by mohlo založit přípustnost podaného dovolání ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Toto ustanovení však otevírá možnost dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, je-li dán jeho zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V předmětném sporu ovšem na půdě odvolacího soudu nešlo o řešení právních otázek, na které by mohl být vztažen režim výše citovaného ustanovení.
Dovolání žalovaného v prvé řadě napadá postup nalézacího soudu, který dne 26.11. 2003 jednal v jeho nepřítomnosti. K této situaci ovšem došlo poté, co bylo na jednání dne 7.10. 2003 před stranami sporu (včetně žalovaného) prohlášeno toto usnesení: „Jednání se odročuje na 26.11. 2003 v 9,30 hod. do dv. č. 7/I. za účelem předvolání navržené svědkyně s výhradou důkazů dalších. Přítomní berou termín na vědomí a dostaví se bez obeslání.“ Dne 26.11. 2003 proběhlo jednání, k němuž se žalovaný nedostavil. Podle obsahu protokolu byl omluven, přičemž není zřejmý způsob omluvy – podle tvrzení zástupce žalovaného v odvolacím řízení šlo o omluvu telefonickou.
Podle §101 odst. 3/ o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
V dané věci, kdy byl žalovaný řádně obeznámen s konáním jednání, a kdy tento nijak nepožadoval odročení jednání, na které se nedostavil, postupoval nalézací soud naprosto správně, když jednal v jeho nepřítomnosti. V této otázce se tedy nemůže jednat o naplnění přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Zásadní právní významnost rozhodnutí odvolacího soudu nemohla být shledána ani u zbývajících námitek dovolatele, které směřovaly proti dokazovaní a hodnocení důkazů ve vztahu k tvrzené výpovědi nájmu žalovaným na konci roku 1999. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu mohlo projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, které lze úspěšně napadat pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod – polemizující se skutkovými zjištěními odvolacího soudu – je proto na místě v případech přípustnosti založené ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., nikoliv ovšem v předmětné věci, ve které může být potvrzující rozsudek odvolacího soudu otevřen dovolacímu přezkumu pouze z důvodu posouzení (zásadně významných) právních otázek.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto v dané věci dovolací soud nemohl dospět k závěru o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., ani ve smyslu žádného jiného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejbližším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí (§243 o.s.ř.), který uplatnil žalovaný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu