ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2408.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2408/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání O. D., zast. advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2004, sp. zn. 27 Co 211, 212/2004 (v právní věci žalobkyně O. D., zast. advokátkou proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 875/2001) takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2004, sp. zn. 27 Co 211/2004 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 8 C 875/2001, společně s usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25.února 2004, sp. zn. 8 C 875/2001 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 17.6. 2004, č.j. 27 Co 211, 212/2004–61 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 13.1. 2004, č.j. 8 C 875/2001-35, spolu s usnesením téhož soudu ze dne 25.2. 2004, č.j. 8 C 875/2001-37, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o vydání pozemku specifikovaného v enunciátu prvoinstančního rozhodnutí.
Žalobkyně v žalobě podané u nalézacího soudu dne 26.7. 2001 uvedla, že dne 22.4. 1991 vyzvala v souladu s ustanovením §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích žalovanou o vydání sporné nemovitosti, s tím, že v roce 1976 ji převedla na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Stejně tak vyzvala i Město M., neboť v době podání výzvy nebylo zřejmé, kdo je povinnou osobou. Žalovaná přípisem ze dne 26.7. 1991 žalobkyni sdělila, že není osobou povinnou k vydání, neboť věc nedrží. Výzvě naopak vyhovělo Město M., s nímž žalobkyně uzavřela dne 26.1. 1993 dohodu o vydání věci. Následně ovšem žalovaná iniciovala řízení o neplatnost uvedené dohody (resp. později o určení vlastnictví žalované), které bylo zakončeno rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30.9. 1998, sp. zn. 6 C 145/94 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11.1. 2000, sp. zn. 25 Co 521/99). Tímto rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že vlastníkem sporného pozemku je Česká republika, a to na základě právního závěru o neplatnosti dohody o vydání ze dne 26.1. 1993, kdy vydávajícím subjektem nebyla skutečně povinná osoba. Až tímto rozhodnutím se žalobkyně dozvěděla, že povinnou osobou k vydání není Město M., ale Česká republika. Žalobkyně proto po právní moci uvedeného rozhodnutí vyzvala žalovanou k vydání věci. V důsledku negativního stanoviska žalované pak svůj nárok uplatnila u soudu.
Soudy obou instancí žalobkyní uplatněný restituční nárok zamítly. Nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo třeba soudně uplatnit v propadné jednoroční lhůtě (§5 odst. 4) vázané na účinnost tohoto zákona, konkrétně do 1.4. 1992. Žalobkyně však podala žalobu až dne 26.7. 2001. Uplynutím prekluzivní lhůty nárok žalobkyně domáhat se vydání pozemku soudní cestou zanikl. Jako odůvodněný nebyl uznán ani právní názor žalobkyně, podle kterého se měla - po dobu řízení o určení vlastnictví žalované k pozemku – uvedená propadná lhůta stavit. Zákon č. 87/1991 Sb. ani občanský zákoník nepředpokládají zastavení či přerušení prekluzivních lhůt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka připomíná chronologii projednávané věci, kdy žalovaná odmítla vydání pozemku s tím, že není držitelem, načež žalobkyně uzavřela dohodu o vydání ideální jedné poloviny věci s Městem M. Dovolatelka byla na základě této dohody zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastník, a byla přesvědčena o svém vlastnictví předmětné nemovitosti, kterou později darovala své dceři. Teprve až na základě žaloby podané dne 31.1. 1994, která dospěla k rozsudku Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 6 C 145/94 dne 30.9. 1998 bylo hodnověrně určeno, že skutečnou osobou povinnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je žalovaná. Žalobkyně tedy ani při nejlepší vůli a znalosti věci nemohla v propadné lhůtě do 1.4. 1992 uplatnit svá restituční práva u povinné osoby. Překážka uplatnění výkonu jejích práv přitom byla způsobena jednáním žalované, která na počátku odmítala své postavení osoby povinné a zmařila tak uplatnění majetkových restitučních práv žalobkyně. Dovolatelka pokládá toto jednání ze strany českého státu vůči občanovi za protiprávní postup zakládající další objektivní křivdu a vyzývá k posouzení sporu v širších souvislostech jejích restitučních práv.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat přípustností (§236 odst. 1 o.s.ř.) uplatněného mimořádného opravného prostředku. Dovolatelka v této souvislosti upozorňují na vhodnost aplikace §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a to s tím odůvodněním, že v dané věci bude posuzována otázka zásadního právního významu, kterou je „zájem společnosti na spravedlivém, řádném a včasném rozhodování o uplatněných právech občanů České republiky, zejména s ohledem na cíle restitučního procesu, kterými je především zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy.“
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že v daném případě je naplněna podmínka zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpornost jeho závěrů s hmotným právem.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.; vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V předmětné věci soudy obou instancí dovodily prekluzi žalobkyní uplatněného nároku uplatněného až 26.7. 2001 s tím, že příslušná zákonná lhůta skončila již 1.4. 1992.
Nejvyšší soud České republiky připouští, že z formálního hlediska došlo k aplikaci správných právních ustanovení, nemohl však přehlédnout, že okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o oprávněnosti použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Žalobkyně vyzvala žalovanou řádně a včas o vydání předmětu sporu. Žalovaná její požadavek přípisem ze dne 26.7. 1991 odmítla s tím, že není držitelem věci a není tak povinnou osobou. Žalobkyně na základě tohoto stanoviska žalované (ve spojení s postojem Města M., které uznalo svůj status povinné osoby) uzavřela dohodu o vydání věci se třetím subjektem. Tuto dohodu žalobkyně považovala za platnou až do soudního určení vlastnického práva žalované, která uvedené řízení iniciovala a vyhrála s poukazem na to, že osobou způsobilou k vydání věci původně nebylo Město M., ale právě žalovaná. Česká republika tak nejprve v době výzvy žalobkyně deklarovala, že není povinnou osobou, aby následně zvrátila mezitím vzniklý právní stav argumentem přesně opačným. Stát tak svým jednáním vyvolal situaci, která by mohla vést k poškození oprávněné osoby.
Dovolací soud je toho názoru, že takovýto přístup nemůže požívat soudní ochranu, zvlášť vyskytne-li se v rámci procesu legislativně upraveného úsilí o nápravu minulých křivd. Dovolací soud, vědom si své povinnosti (§1 o.s.ř.) postupovat tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, nemohl dojít k jinému závěru, než umožnit restituentce projednání nároku uplatněného žalobou. Ostatně jak bylo vysloveno již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 27.11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 691/01 (publ. ve Sb.n.u.US Svazek č. 28 Nález č. 148 str. 341): „Smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona.“
Stát, který je jedním z protagonistů restitučního procesu, se v předmětném sporu ocitá v postavení, které je neslučitelné s jeho posláním. Pokud stát jako zákonodárce při přijímání zákona č. 87/1991 Sb. deklaroval svou „vůli, aby k podobným křivdám už nikdy nedocházelo“, není možné přitakat jednání, kterým by stát k tíži restituenta profitoval z omylu, k jehož vzniku přispěl.
V dané věci oprávněná osoba neměla důvod uplatnit svůj nárok u soudu v zákonné lhůtě vůči žalované, protože v té době již vedla (později úspěšně dokončené) jednání o mimosoudním vypořádání svého nároku s jiným subjektem. Předmětná žaloba o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci vůči žalované co by – jak se teprve mezitím ukázalo - skutečně povinné osobě byla podána dne 26.7. 2001. Vzhledem k – do značné míry -jedinečným a zákonem stěží předvídatelným okolnostem souzené pře lze konstatovat, že odmítnutí této žaloby pro nenaplnění podmínky dané §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. by bylo nejen v příkrém rozporu s účelem a cílem celé restituční legislativy, ale i s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
V souzené věci, kdy dovolatelka věc dohodou z roku 1993 zdánlivě úspěšně restituovala a následně několik let užívala je třeba předestřený případ interpretovat i v kontextu s obsahem jejího základního práva spočívajícího v legitimním očekávání uspokojení jejího nároku tak, jak bylo vymezeno v např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17.6. 2004. Pojem \"majetek\" obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, má totiž autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski proti Polsku 2002). Může zahrnovat jak \"existující majetek\", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším \"legitimní očekávání\" (ésperance légitime/legitimate expectation).
Dovolací soud proto ve světle výše uvedených vývodů uzavírá, že v dané věci se jeví spravedlivým, aby oprávněná osoba dostala procesní možnost prokázat svůj tvrzený restituční nárok oproti žalované na základě žaloby uplatněné u prvoinstančního soudu. Dovolací soud se vzhledem k okolnostem sporu samozřejmě zabýval i možností nápravy práv žalující strany formou odkazu na event. řízení o náhradu škody. Toto řešení by však pro oprávněnou osobu znamenalo další ztížení přístupu k jejím objektivním právům a jako takové jej nelze v rámci rozhodování o restitučním nároku přijmout.
Dovolací soud proto vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (§243b odst. 2 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (zamítnutí nároku pro rozpor s §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.), dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i prvoinstanční rozhodnutí a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.), ve kterém bude vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d a §226 o.s.ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v dalším řízení (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu