ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.261.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 261/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Základní odborové organizace E. B. – S., zastoupené obecným zmocněncem JUDr. V. P., proti žalovanému O. s. p. z. a v. – A. s. o České republiky, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 1003/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2004, č. j. 11 Co 550/2003-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 5. 2003, č. j. 10 C 1003/2002-43, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí (budov, pozemků) v obci a k. ú. L., zapsaných u Katastrálního úřadu L. na listě vlastnictví č. 566. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
V řízení nebyl zpochybňován rozsah resp. identifikace konkrétních nemovitostí; spornou otázkou (podstatnou též pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě) se stalo, zda žalobce má, jako organizační jednotka žalovaného, právní subjektivitu. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvostupňovým – dovodil, že právní subjektivita žalobce je dána. Učinil tak s odkazem zejména na článek 33 odst. 2 a článek 36 odst. 3 stanov žalovaného (o jednání organizačních jednotek vlastním jménem), přičemž ani formulace prvně citovaného článku o dispozici organizačních jednotek s majetkem „jen v rozsahu daném ústředním výborem“ (tento rozsah nebyl dosud určen) právní subjektivitě organizačních jednotek nebrání.
Tutéž právní otázku, tedy zda má žalobce, jako organizační jednotka žalovaného občanského sdružení, právní subjektivitu, označil jako určující pro rozhodnutí ve věci samé žalovaný ve svém dovolání. Dovolatel akcentoval již zmíněný text článku 33 odst. 2 platných stanov odborového svazu, podle jehož znění „Základní a územní organizace mohou vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se jen v rozsahu daném ústředním výborem.“ Nebyl-li tento rozsah určen a ve stanovách nejsou výslovně uvedeny organizační jednotky s právní subjektivitou ve smyslu §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, pak závěr o právní subjektivitě žalobce nelze poprávu učinit. Dovolatel dále, v kontrastu s nynějším rozsudkem odvolací instance, poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2003 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2000 v jiných věcech leč obdobného obsahu, v nichž bylo řízení pro nedostatek právní subjektivity organizační jednotky občanského sdružení zastaveno. Žalovaný závěrem dovolání navrhl, aby dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a současně se zrušením rozsudků obou nižších instancí věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě. V otázce přípustnosti dovolání sdílí dovolací soud názor žalovaného, že dovolání je přípustné pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Lze to dovodit, kromě aspektů obecného významu pro věc určující právní otázky, též v intencích §237 odst. 3 o. s. ř. z dovolatelem prezentované kontradikce rozhodování odvolacích instancí.
Právní otázku nastolenou dovoláním bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy pod tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání však není důvodné.
Posouzení určující právní otázky
1. Je nepochybné, že výchozí požadavek pro právní subjektivitu organizační jednotky občanského sdružení, konstituovaný obecně judikaturou (R 15/95), totiž zde v úvahu přicházející uvedení způsobu ustavení organizační jednotky ve stanovách, byl naplněn. Všechny průběžně platné stanovy O. s. p. z. a v. (dříve Č. a M., nyní A. s. o. České republiky) v částech o organizační struktuře odborového svazu upravují (vesměs v článku 11 a násl.) způsob vzniku základní či územní organizace; je tedy vždy jednoznačně zjistitelné, zda v konkrétním případě jde o organizační jednotku vzniklou v souladu se stanovami.
2. Počínajíc stanovami odborového svazu z roku 1990 se v příslušném článku (37 odst. 1, posléze v roce 1993 čl. 33 odst. 1, 2) uvádí, že základní organizace mají „majetek…ve vlastnictví“, se svým majetkem „samostatně hospodaří“ a samostatně „odpovídají za své závazky“. Již tím je – zejména pro dobu rozhodnou pro vznik žalobce resp. jeho právního předchůdce - dán významný atribut právní subjektivity základních organizací žalovaného, tj. existence vlastnictví k určitému majetkovému substrátu, odpovědnost za něj a možnost samostatného disponování s ním. V návaznosti na §6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb. je tu namístě závěr, že již takto, za nezpochybněného předpokladu ustavení organizační jednotky postupem naznačeným výše v bodě 1., získaly na základě stanov žalovaného řádně ustavené organizační jednotky právní subjektivitu – bez toho, že by měl být proveden ve stanovách jejich výslovný výčet.
3. Skutečností je, že od roku 1997 vykazují nové stanovy žalovaného změnu v tom ohledu, že nabývání práv a zavazování se vlastním jménem je u základních organizací bezprostředně spjato s „rozsahem daným ústředním výborem“ (článek 32 odst. 1 z toho roku, článek 33 odst. 1, 2 stanov z roku 2001). To však, podle názoru dovolacího soudu, znamená v kontextu s již výše citovanými pasážemi stanov nikoli neexistenci právní subjektivity základních organizací žalovaného, ale její potenciální omezení, resp. co do rozsahu dispozic s majetkem podmíněnost příslušným aktem ústředního orgánu odborového svazu.
Ani při přijetí takové limitace to však neznamená, že by jí byla dotčena platnost těch majetkových dispozic, které se udály ve vztahu k základním organizacím (jejich právním nástupcům), mezi nimi či uvnitř nich před datem 15. 2. 1997, kdy nabyly účinnost první ze dvou stanov s citovaným omezením.
5. V této věci relevantní organizační a z toho plynoucí majetkové převody se odehrály takto: - na podkladě závěrů mimořádného sjezdu o ukončení existence Revolučního odborového hnutí ze dne 2. 3. 1990 došlo dne 21. 12. 1992 k zápisu předmětných nemovitostí do katastru ve prospěch Základní organizace (ZO) O. s. p. z. a v. Č. a M., Státní statek K.;
- dne 29. 8. 1996 byla stávající základní organizace rozdělena na ZO Statek K. a ZO E. B. – S.;
- ke dni 30. 4. 1998 došlo opět ke sloučení obou ZO; sloučený subjekt začal vystupovat pod nynějším jménem žalobce (následně byly v roce 2000 předmětné nemovitosti zapsány ve prospěch žalobce, ale téhož roku katastrální úřad změnil zápis in favorem žalovaného).
6. Z vypočteného plyne, že právní předchůdce žalobce, ZO O. s. p. z. a v. Č. a M., Státní statek K., nabyl platně vlastnictví k předmětným nemovitostem v době, kdy to ještě ani stanovy žalovaného, odkazem na „rozsah daný ústředním výborem“, nijak nezpochybňovaly (viz body 2., 3. výše).
7. Je záhodno tu zmínit dva sporné právní momenty.
První se váže k textu stanov odborového svazu z roku 1993, jež podmiňuje převod nemovitostí základní organizace na jinou osobu souhlasem ústředního výboru (čl. 33 odst. 4). Ve vztahu k rozdělení základní organizace dne 29. 8. 1996, jak je zmíněno v bodě 5., však nutno beze vší pochybnosti konstatovat, že nešlo o převod vně odborového svazu či ZO, ale o organizační opatření, na jehož základě nemovitosti zůstaly v dispoziční sféře nově vzniklých resp. oddělených subjektů.
Druhý zasahuje již do období stanov platných od 15. 2. 1997; sloučení rozdělených ZO v roce 1998 v jeden právní subjekt (nynějšího žalobce) se však nejeví jako, ze stejných důvodů jako v předchozím odstavci, odporující stanovám, které již v té době vázaly nabytí a nakládání s majetkem základními organizacemi na akt ústředního výboru odborového svazu. Ani zde nešlo primárně o originární nabytí majetku ze strany ZO, ale především o důsledek opětného sloučení předtím rozdělených základních organizací.
8. Všechny výše vyřčené argumenty ústí v závěr, že žalobce nepozbyl právní subjektivitu, nabytou již jeho právním předchůdcem, a že jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem není dotčeno omezením, které ve formě ingerence ústředního orgánu odborového svazu počalo průběžně limitovat rozsah vlastnictví základních organizací odborového svazu.
In margine lze dodat, že, na rozdíl od vcelku jasného právního stavu před rokem 1997, nastává podle všeho u žalovaného následné období právní nejistoty ohledně majetkových dispozic základních organizací, jak se ostatně zdá vystopovat i ze závěru dovolání. Vázanost těchto dispozic na akt ústředního výboru je zajisté výchozím principem. Současně je ovšem otázkou, zda – v případě absence konkrétnější úpravy ve vnitrospolkových aktech či nedostatku včasné ingerence ústředního orgánu ad hoc – tu nevzniká konkurence mezi (textově poněkud vágní) závazností příslušné pasáže stanov jako klíčové organizační normy a mezi vlastnickou svobodou i oprávněními organizačních jednotek, jsou-li právními subjekty.
Ze všech shora uvedených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolací instance za správný a dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Úspěšnému žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu