ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2665.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2665/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky M. V., zastoupen advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 27. 6. 2005, sp. zn. 17 Co 187/2003, vydanému v právní věci vedená u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 300/92 (žalobkyně Mileny Veselé, zastoupené JUDr. Pavlem Čapkou, advokátem, proti žalovanému J. kraji, o uzavření dohody o vydání nemovitostí) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24. 3. 1992, se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 3 s pozemky parc. č. 2843 (o výměře 244 m2) a parc. č. 2842 (o výměře 1495 m2) v katastrálním území Z. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti získala žalobkyně v roce 1938. Do domu čp. 3 ve Z. byli později přiděleni nájemníci a pak byl v tomto domě zřízen dětský domov. Nájemné za dům bylo placeno malými částkami a nepravidelně a pětičlenná rodina žalobkyně žila z příjmu 1.800,- Kč měsíčně, takže za této situace se žalobkyně podvolila nátlaku ze strany finančního odboru Okresního národního výboru ve Z. a převedla dne 18. 7. 1967 dům v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek na stát. O vydání domu, který takto převzal stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., za kupní cenu 170.670,- Kč, vyzvala žalobkyně písemně 27. 9. 1991, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k převodu domu čp. 3 ve Z. došlo za kupní cenu odpovídající tehdy platnému cenovému předpisu. V době prodeje byl už v domě dětský domov a do budovy byly vloženy investice v částce 500.000,- Kč. Podle názoru žalovaného nebyla kupní smlouva z 18. 7. 1967 uzavřena ze strany žalobkyně v tísni a tím méně za nápadně nevýhodných podmínek.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze 4. 8. 1994, čj. 6 C 300/92-38, bylo žalovanému uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1691 s pozemkem parc. č. 2883 (o výměře 244 m2) a s pozemkem parc. č. 2842 (o výměře 145 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 683 pro katastrální území Z. do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze 17. 5. 1995 sp. zn. 17 Co 574/94, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu neměl soud prvního stupně podklady pro posouzení toho, zda byla či nebyla smlouva z 18. 7. 1967 uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek; tyto podklady si bude muset soud prvního stupně opatřit, což se neobejde bez znaleckého posudku o ceně stavební nemovitosti v době jejího prodeje.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní sodu ve Znojmě rozsudek z 30. 9. 1996, čj. 6 C 300/92-108, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně, aby Dětskému domovu ve Z. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1691 se stavební parcelou č. 2843 a zahradou parc. č. 2842 v katastrálním území Z. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; ani státu nebylo přiznána náhrada zálohové placených nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením z 21. 10. 1998, sp. zn. 17 Co 45/97, zrušil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 30. 9. 1998, čj. 6 C 300/92-108, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně bude muset opětovně zabývat otázkou tísně při uzavírání kupní smlouvy z 18. 7. 1967 na straně žalobkyně a také otázkou žalobkyní tvrzených nápadně nevýhodných podmínek při tomto prodeji nemovitostí. K oběma otázkám bude nutno trvat na tom, aby žalobkyně své nároky a tvrzení prokázala navrženými důkazy, zejména jí uváděnými důkazy listinnými.
Po zrušovacím usnesení dovolacího soudu bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 28. 4. 2000, čj. 6 C 300/92-214. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby bylo Dětskému domovu ve Z., uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1691 se stavební parcelou č. 2843 a zahradou parc. č. 2842 v katastrálním území Z. Bylo také rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení; také státu nebyla přiznána náhrada zálohově placených nákladů v tomto řízení 17.201,90 Kč.
K odvolání žalobkyně byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 28. 4. 2000, čj. 6 C 300/92-234, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval důvodnosti žaloby žalobkyně z pohledu restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) v návaznosti na ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dále vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že jeho závěry k otázce, zda žalobkyně byla či nebyla v tísni při uzavírání kupní smlouvy z 18. 7. 1967, byly předčasné, takže je nutné se posouzením stavu tísně na straně žalobkyně znovu zabývat. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se zabýval i otázkou nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání uvedené smlouvy, při opírání se o revizní znalecký posudek, ale zároveň při vypořádání se s námitkami žalobkyně, které proti tomuto posudku vnesla.
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě z 18. 4. 2002, čj. 6 C 300/92-245, bylo připuštěno, aby do řízení vstoupil místo dosavadního žalovaného Dětského domova ve Z. J. kraj .
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 18. 4. 2003, čj. 6 C 300/92-245, byl vůči žalovanému J. kraji zamítnuta žaloba žalobkyně o uzavření dohody o vydání nemovitostí (budovy čp. 1691 ve Z., pozemku parc. č. 2843 /o výměře 244 m2) i pozemku parc. č. 2843 /o výměře 1.495 m2/ v katastrálním území Z., tedy nemovitostí tvořících památkově chráněné území. Bylo také rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Rovněž státu nebyla přiznána náhrada nákladů placených v tomto řízení částkou 20.281,90 Kč.
I rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 18. 4. 2003, čj. 6 C 300/92-304, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 30. 9. 2003, sp. zn. 17 Co 214/2003, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se v průběhu řízení o této právní věci stala spornou otázka, zda žalobkyně uplatnila u povinné osoby včas svůj nárok na vydání věci. Odvolacímu soudu proto nezbylo než odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení u soudu prvního stupně.
Okresní soud ve Znojmě posléze rozhodl rozsudkem z 21. 1. 2005, čj. 6 C 300/92-479, o zamítnutí žaloby žalobkyně M. V. o uložení povinnosti žalovanému J. kraji uzavřít s ní dohodu o vydání budovy čp. 1691 ve Z. a pozemků parc. č. 2842 (o výměře 1.495 m2) a parc. č. 2843 (o výměře 244 m2) v katastrálním území Z. Bylo také rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Rovněž bylo rozhodnuto, že náklady řízení zálohově placené státem částkou 20.281,90 Kč si hradí stát sám.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že se tento soud zabýval znovu otázkou naplnění restitučního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tedy zda v daném případě věci, o něž v tomto řízení jde, přešly v rozhodném období (25.2.1948 až 1. 1. 1990) na stát na základě kupní smlouvy uzavřené vtísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Pokud šlo o žalobkyní tvrzený stav tísně v době uzavření kupní smlouvy uzavřené 18. 7. 1967, poukazoval soud prvního stupně na to, že vlastně nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně podnikla nějaké kroky nutné k realizaci návratu do domu ve Z., třebaže tu samou smlouvou byla dána možnost uvolnění bytu pro potřeby členů rodiny žalobkyně. Dále soud prvního stupně měl za to, že skutečnost, že žalobkyni bylo při jednání o prodeji domu státu sděleno, že lze případně uplatit i možnost vyvlastnění budovy, v níž je umístěn dětský domov, nebyla sama o sobě s to vyvolat u žalobkyně stav tísně; stejně tak pokládal soud prvního stupně za nedoložené, že by stav tísně na straně žalobkyně byl vyvolán obecně žalobkyní uváděným nátlakem ze strany bývalého Okresního národního výboru ve Z. vůči žalobkyni před i při prodeji nemovitostí smlouvou z 18. 7. 1967. Soud prvního stupně pokládal dále za doloženo, že „přes problémy s nepřijetím syna žalobkyně na střední školu, byl mu posléze umožněn přístup ke vzdělání“; odepření vydání cestovního pasu manželu žalobkyně téměř 20 roků před prodejem domu ve Z. a tomuto manželovi udělená důtka 8 roků po prodeji domu je pro zdůvodnění tísně na straně žalobkyně bezpředmětné, protože to postrádá souvislost s předmětem tohoto soudního sporu; také vzhledem k příjmům rodiny žalobkyně, které odpovídaly tehdy běžné životní úrovni, nelze z nich, podle názoru soudu prvního stupně, dovozovat stav hospodářské tísně na straně žalobkyně.
Soud prvního stupně dále uváděl, že po doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem má za to, že nebyla naplněna ani zákonem stanovená podmínka, že by kupní smlouva z 18. 7. 1967 byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Za nemovitosti byla vyplacena částka 170.670,40 Kč a podle tehdy platných cenových předpisů měla kupní cena činit 127.000,- Kč, takže prodej nemovitostí tu byl pro prodávající výhodný a nešlo tu o nápadně nevýhodné podmínky prodeje.
Podle názoru soudu prvního stupně tu také nedošlo k postižení žalobkyně z důvodů jejích politických postojů, příslušnosti k určité sociální, majetkové či náboženské skupině nebo z jiných důvodů, které jsou uváděny v ustanovení §2 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě z 21. 1. 2005, čj. 6 C 300/92-474, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 27. 6. 2005, sp. zn. 17 Co 187/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud byl toho názoru (na rozdíl od soudu prvního stupně), že žalobkyně písemně vyzvala 27. 9. 1991 povinnou osobu (Okresní úřad ve Z., který výzvu postoupil Školskému úřadu ve Z.) k vydání nemovitostí, takže tato výzva byla učiněna řádně a včas.
Plně se však odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že na straně žalobkyně nebyla prokázána tíseň ani nápadně nevýhodné podmínky v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy z 18. 7. 1967 ohledně nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení jde. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, týkajícími se toho, zda v daném případě došlo k politické perzekuci nebo k postupu poručujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody (ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 87/1991 Sb.), přičemž měl odvolací soud za to, že k porušení uvedených zásad nedošlo. Odvolací soud měl také za to, že „nebyla shledána intenzita postižení sféry zájmů žalobkyně v daných souvislostech“, takže tyto zásahy nemohou být podřazeny pod ustanovení §6 a §2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k neúplnému zjištění skutkového stavu věci. Odvolací soud byl toho názoru, že tu nebylo potřebné vypracování seperrevizního znaleckého posudku“ podle návrhu žalobkyně; provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné, bylo by to nehospodárné a vedlo by to ke zbytečnému oddálení soudního rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud proto zhodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §150 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 8. 8. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště 3. 10. 2005 k doručení Okresnímu soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka co do přípustnosti dovolání měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tu jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především vytýkala, že v občanském soudním řízení v této právní věci, v jehož průběhu došlo již ve čtyřech případech ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž ve třech z těchto případů se soud prvního stupně v dalším průběhu řízení nezabýval otázkami a pokyny odvolacího soudu a neřídil se důsledně těmito pokyny.
Podle názoru dovolatelky spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, zejména pokud jde o posouzení tísně a nápadně nevýhodných podmínek na straně žalobkyně při uzavírání kupní smlouvy z 18. 7. 1967.
Pokud šlo o posouzení otázky nápadně nevýhodných podmínek, poukazovala dovolatelka na to, že např. revizní znalecký posudek znaleckého ústavu Nemoconsult, s.r.o., zpochybňoval znalecký posudek znaleckého ústavu S., s.r.o., a to i např. ohledně vybavení prádelny u domu čp. 3 ve Z. pračkou, dále ohledně stavu nemovitostí v roce 1967, kdy došlo ke kupní smlouvě. Podle názoru dovolatelky je vypracovaný revizní posudek znaleckého ústavu neobjektivní a nevěrohodný; na základě tohoto posudku nebylo možné zjišťovat skutkový stav věci a rozhodovat na jeho základě o nápadně nevýhodných podmínkách uváděné smlouvy z roku 1967.
Dovolatelka pokládala závěry soudů obou stupňů ohledně tísně na straně žalobkyně při prodeji nemovitostí kupní smlouvou z 18. 7. 1967 rovněž za nesprávné. Dovolatelka poukazovala zejména na případy perzekuce manžela žalobkyně, na kterého byla žalobkyně při svém onemocnění obrnou značně odkázána. Šlo zejména o to, že zcela bezvýsledné bylo úsilí manžela žalobkyně dostat se na uvolněné místo faráře evangelické církve ve Z.; perzekuční postup tehdejšího režimu k manželu žalobkyně vyplýval i z toho, že mu už v roce 1948 byl odmítnut cestovní doklad pro cestu od zahraničí, později byla manželu žalobkyně udělena ze strany ONV S. dokonce udělena důtka s výstrahou za jeho počínání ve funkci faráře evangelické církve; do roku 1989 byl manžel žalobkyně trvale sledován politickými orgány jako osoba nepřátelská vůči tehdejšímu politickému režimu. Ve vztahu k synovi žalobkyně došlo k jeho nepřijetí na střední školu v roce 1958, a to s odůvodněním, že bylo třeba dát „přednost žákům z dělnických rodin s příznivějšími politickými a ideologickými předpoklady“. Podle názoru dovolatelky tu šlo o dlouholetý proces politického nátlaku vůči rodině žalobkyně, jehož výsledkem bylo, že dovolatelka za uvedené situace její rodiny učinila právní úkon převodu nemovitostí na stát, který by jinak nebyl. Dovolatelka je proto přesvědčena, že u ní byly dány zákonné předpoklady ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka souhrnně vytýkala soudů, že v této právní věci, že „veškeré důkazy byly hodnoceny jako důkazy mající význam k prokázání nároku žalobkyně, které však nikterak nezpochybňovaly a naopak dokládaly stanovisko žalovaného“.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posuzovat jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádum podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, případně právní otázku, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 300/92 Okresního soudu ve Znojmě), že by tu odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ovšem třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo která by byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle tohoto ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1.1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené vtísni za nápadně nevýhodných podmínek.
K tomuto ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, podrobně vyloženo:
Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat nárok podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být při kupní smlouvě dotčené osobě značně nevýhodné podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání a před smluvním stavem.
Dovolatelka vyslovovala v daném případě ve svém dovolání přesvědčení, že tu soud prvního stupně, ale i odvolací soud provedené důkazy nesprávně zhodnotil a v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
V této souvislosti bylo třeba mít v dovolacím řízení na zřeteli právní závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo vyloženo: Vadná anebo i nesprávná skutková zjištění v občanském soudní řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, které jsou stanoveny v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno, něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě, v němž námitky dovolatelky spočívaly především ve výtkách neúplného nebo nesprávného zjištění skutkového stavu, jmenovitě v neprovedení „superevizního znaleckého posudku“ a dále pokud šlo o doložení zákonného předpokladu nápadně nevýhodných podmínek uzavřené kupní smlouvy z 18. 7. 1967, kterou nemovitosti, o něž v tomto řízení šlo, přešly na stát.
Dovolací soud však musel zároveň konstatovat, že z již citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolateky. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by to odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože ani v tomto rozhodnutí odvolacího soudu nešlo, jak již shora uvedeno, o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu