ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2730.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2730/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Dr. M. P. – F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ České republice, úřadu pro zastupování ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 46, a 2/ P. f. Č. r., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 1139/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, čj. 20 Co 583/2003-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí blíže specifikovaného pozemku v katastru obce R. Okresní soud v Břeclavi shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že došlo k přechodu jejího vlastnického práva na stát „na základě prohlášení tohoto majetku za opuštěný, když žalobkyně se trvale zdržovala v cizině, přičemž na území republiky zanechala nemovitost“. Právní důvod přechodu vlastnictví zřejmě spatřoval v prohlášení finančního odboru Okresního národního výboru v B. ze dne 24. 5. 1988, jímž byla předmětná nemovitost prohlášena za opuštěný majetek ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 obč. zák. v tehdy platném znění, a prohlášena jeho prozatímní správa Československým státem. Jako vlastník pozemku byla v důsledku toho zapsána v katastru nemovitostí Česká republika – Okresní úřad B. Žalobkyně se mohla domáhat vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), což však neučinila, a tento její nárok zanikl v důsledku prekluze. Nemůže se proto domáhat určení svého vlastnictví na základě obecného předpisu, jestliže danou problematiku upravuje zvláštní předpis, jímž je zákon o půdě. Soud prvního stupně se proto dále nezabýval právními otázkami, „zda k přechodu vlastnického práva k dané nemovitosti na stát došlo anebo nedošlo v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením §453 odst. 2 obč. zák.“. Pokud jde o pasivní věcnou legitimaci ve sporu, soud prvního stupně vyjádřil názor, že pasivně legitimována je prvá žalovaná jako vlastník pozemku, zapsaný v katastru nemovitostí.
K odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. I on dospěl k závěru, že v minulosti došlo k přechodu vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku na stát, a to již před rokem 1988, kdy bylo vydáno prohlášení Okresního národního výboru v B. o opuštěném majetku ve smyslu §453 odst. 2 obč. zák. Naplnění uvedeného ustanovení spatřoval odvolací soud v tom, že žalobkyně po odchodu do Holandska v roce 1969 již předmětný pozemek neobhospodařovala, ani nikdo z její rodiny, a nedisponovala s ním. Teprve po roce 1991 zjistila, že pozemek je zapsán na stát, z čehož lze dovodit, že teprve po tomto roce se o něj začala zajímat. Odvolací soud z toho dovodil, že po odchodu žalobkyně do Holandska došlo k přechodu jejího vlastnictví na stát opuštěním věci, tzv. derelikcí. K opuštění věci může dojít i konkludentně, pokud z vnějšího projevu původního vlastníka lze dovodit, že se vzdává vlastnického práva k určité věci a nemá na jejím užívání zájem. Šlo o právní úkon jednostranný; dopad ustanovení §453 odst. 2 obč. zák. v tehdy platném znění byl vázán na okolnost, že vlastník věci není znám. V případě nemovitostí, vedených dříve v evidenci nemovitostí (nyní v katastru nemovitostí) na určitý subjekt, nelze striktně vykládat, že známý vlastník by nemovitost nemohl vůbec opustit. Pokud žalobkyně neuplatnila nárok na vydání pozemku podle restitučních předpisů (konkrétně v daném případě podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o půdě, který pamatoval na vydání pozemků, zanechaných na území republiky poté, co se občan zdržoval v cizině, musela by jednoznačně prokázat, že o svůj majetek zájem projevovala, např. se kontaktovala se Správou pro věci majetkové a devizové, s tím, že tento orgán, případně jiný orgán nebo osobu, pověřila, aby prováděl správu majetku, že se zajímala o osud této nemovitosti, a pokud by např. byl majetek v družstvu, zajímala by se o to, jakým způsobem je s pozemkem v družstvu hospodařeno, a to alespoň do roku 1975, než došlo k úpravě režimu hospodaření s pozemky které byly sdruženy do roku 1975 v zemědělským družstvech. Protože toto žalobkyně v řízení neprokázala ani netvrdila, dospěl odvolací soud k závěru, že skutečně došlo k opuštění nemovitostí a tím ze zákona k přechodu vlastnictví k této nemovitosti na stát. Pokud je proto stát zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku, je zápis po věcné stránce správný a vyjadřuje faktický stav. Odvolací soud se dále zabýval pasivní legitimací Pozemkového fondu a dospěl k závěru, že jde o žalobu, v níž se žalobkyně domáhá toho, aby namísto České republiky byla jako vlastník pozemku zapsána ona, takže pasivně legitimována je Česká republika, kterou již zastupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; nemůže být proto zastupována dalším subjektem, tj. P. f. jako správcem jejího zemědělského majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný po právní stránce, pokud dovodil, že žalobkyně opustila předmětný pozemek s následkem přechodu jejího vlastnictví na stát. Nesouhlasí se závěrem soudu, že o svůj majetek zájem neprojevovala, naopak zájem projevovala přiměřeně situaci, kdy za minulého režimu jí byla odňata možnost samostatně se rozhodovat, jak s pozemkem naloží, a to za situace, kdy většina pozemků ve vlastnictví občanů byla užívána tehdejšími jednotnými zemědělskými družstvy nebo státními statky bez pohledu na souhlas a vůli vlastníků. K prokázání těchto skutečností navrhovala výslech svědků, tyto důkazy však soud neprovedl, čímž jí odňal možnost prokázat, že o svůj majetek zájem projevovala. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu a případně i rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání navrhoval P. f. ČR zamítnutí dovolání. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž tvrzení žalobkyně o způsobu pozbytí jejího vlastnického práva odpovídá skutkové podstatě uvedené v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 229/1991 Sb. Z takového právního důvodu a na základě takových okolností se žalobkyně mohla a měla včas domáhat svého práva v souladu s příslušným ustanovením tohoto zákona ve stanovené prekluzívní lhůtě. Tak se však žalobkyně nezachovala. Nemůže se proto dnes domáhat svého vlastnického práva určovací žalobou podle §126 o. z. V tomto směru P. f. ČR odkazoval na závěry velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle nichž oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o. s. ř. Dovolací soud při úvaze, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. nepřichází v úvahu, (rozsudkem odvolacího soudu byl totiž potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci), vyšel z toho, že zamítnutí žaloby proti druhému žalovanému se opírá o jinou právní úvahu, než proti prvému žalovanému. Odvolací soud se věcně zabýval problematikou vlastnictví žalobkyně ve vztahu k prvé žalované, České republice. Pokud jde o druhého žalovaného, P. f. Č. r., žalobu proti němu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace. Proti tomuto závěru dovolatelka neuvedla žádné námitky a v dovolání se postavením P. f. v řízení vůbec nezabývala; současně však navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen celý. Dovolací soud je vázán ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř., tj. přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uvedených v dovolání. Neshledal proto dovolání ve vztahu k druhému žalovanému za způsobilé pro úvahu o tom, zda je rozsudek odvolacího soudu v tomto směru po právní stránce zásadně významný ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání, pokud směřovalo i proti druhému žalovanému, odmítl podle §243b dost. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání však dovolací soud neshledal ani ve zbývající části dovolání, pokud jde o uplatnění nároků proti České republice. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je potvrzujícím rozsudkem ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, přicházela by přípustnost dovolání do úvahy pouze za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Podle uvedených ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm.b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má přitom po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.
Odvolací soud nejdříve zcela správně vyšel z tvrzení žaloby a výsledků dokazování v této věci, podle nichž předmětný pozemek nabyla podle odstupní smlouvy ze dne 6.11.1948, po svém odchodu v roce 1969 do Holandska jej již neobhospodařovala, ani nikdo z její rodiny a nedisponovala s ním. Teprve po roce 1991 zjistila, že pozemek je zapsán na stát a z toho lze dovodit, že se o něj začala zajímat. Odvolací soud proto zcela přiléhavě dospěl k závěru, že po odchodu žalobkyně do Holandska došlo k přechodu vlastnictví pozemku na stát opuštěním, tj. derelikcí věci. Ta zvláštní formu nevyžadovala, ježto šlo o právní úkon jednostranný. Důsledky ustanovení §453 odst. 2 o.z. ve znění účinném do 31.12.1991, se totiž vztahovaly na okolnost, že vlastník věci není znám. K nápravě podobných případů sloužila řada restitučních zákonů, v této věci i zákona č. 229/1991 Sb., jmenovitě §6 odst. 1 písm. g) zákona, vztahujícího se na případy, kdy oprávněná osoba mohla se domáhat vydání nemovitosti, která byla zanechána původním vlastníkem na území České republiky poté, kdy se občan zdržoval v cizině.
Dosud popsaný skutkový stav, posouzení jehož správnosti a úplnosti se vymyká z mezí dovolacího přezkumu, pak ovšem odůvodňuje závěr o nedůvodnosti určovací žaloby podané žalobkyní v této věci. Postup k nápravě uvedeného stavu umožňoval zákon č. 229/1991 Sb., jako předpis restituční. Ten vymezoval podmínky vydání věci z hlediska osobního, věcného i časového. Ohledně vztahu předpisů restituční povahy a ustanovení občanského zákoníku i ustanovení občanského soudního řádu byl v tomto směru v rozhodnutí tzv. velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (vydaného ve smyslu ustanovení §19 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) vysloven závěr, podle něhož oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (od 25.2.1948 do 1.1.1990) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 o.z., a to formou ochrany vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat o vydání věci podle předpisů restituční povahy.
S přihlédnutím k citovaným závěrům, od nichž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit, tak žaloba žalobkyně nemohla obstát. Tomu odpovídající zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně a na něj navazující potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu je proto věcně správný.
S dalšími úvahami odvolacího soudu (vyjádřenými v závěru prvního odstavce na straně druhé versa napadeného rozsudku) se dovolací soud nemůže ztotožnit. To však nic nemění na správnosti potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolací soud proto dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vzhledem k svému výsledku a podstatné části odůvodnění není rozhodnutím, které by řešilo některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Neshledal proto dovolání podle §237 odst. písm. c) a odst. 3 o.s.ř. přípustné ani ve vztahu k prvnímu žalovanému. Ze shora uvedených důvodů přikročil proto k odmítnutí dovolání v plném rozsahu.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud za použití §243c odst. 1 o.s.ř. a §150 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná, druhému žalovanému vznikly náklady na odměně právního zastoupení za podané vyjádření k dovolání. Dovolací soud však bral do úvahy okolnosti celého případu, složitost postupně se vyvíjejících názorů právní praxe na posuzování podobných nároků oprávněných osob a shledal v nich důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu