ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2902.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2902/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky,CSc., a JUDr.Ludvíka Davida,CSc., v právní věci žalobce O. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s.p., zastoupenému advokátem, o náhradu za budovy ve výši 657.246 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 10 C 55/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.6.2003, čj. 21 Co 519/2003-474, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil u soudu dne 20.3.2000 nárok na náhradu za znehodnocené budovy, resp. budovy, které nelze vydat, a to jako osoba oprávněná podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“). Okresní soud v Hradci Králové původně rozsudkem ze dne 14.12.2000, čj. 10 C 55/2000-63, žalobu zamítl z důvodu prekluze a promlčení nároku žalobce; po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem rozhodl znovu rozsudkem z 3.6.2003, čj. 10 C 55/2000-438. Žalobě vyhověl do výše 137.088,10 Kč a žalobci přiznal z této částky i úroky z prodlení, ve zbytku žalobu zamítl. Řídil se právním názorem odvolacího soudu, jak byl vyjádřen v jeho předchozím zrušujícím usnesení, a dospěl tentokrát k závěru, že nárok žalobce na náhradu podle §14 odst. 3 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), prekludován není, zčásti je však promlčen, protože od některých rozhodnutí pozemkového úřadu, jimiž byly žalobci vydány předmětné nemovitosti, uplynuly do doby podání žaloby více než 3 roky.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil. Potvrdil výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku přisouzenou soudem prvního stupně s výjimkou úroků z prodlení, a změnil zamítavý výrok tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 436.517,40 Kč, přičemž návrh na zaplacení úroků z prodlení zamítl. Ohledně částky 83.640,49 Kč s příslušenstvím rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; (v něm došlo posléze k zastavení řízení).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb., který odkazuje v postupu při uplatňování nároků na vydání nemovitostí s tím souvisejících nároků na zákon o půdě. Nárok žalobce včetně včasnosti jeho uplatnění posoudil proto podle §13 až §16 zákona o půdě. Žalobce nesplňoval původní zákonnou podmínku zákona trvalého pobytu oprávněných osob a vztahuje se na něj proto ustanovení §13 odst. 5 zákona o půdě, podle něhož lhůta k uplatnění nároku pro tyto osoby se stanoví do 31.12.1996, přičemž žalobce výzvu k plnění žalovanému předal 23.9.1996. Přitom konečný časový limit je dán uplynutím šesti měsíců ode dne rozhodnutí pozemkového úřadu, pokud od něj právo odvisí (§16 odst. 3 zákona o půdě). Odvolací soud dále vyslovil názor, že zákon neurčuje počátek lhůty k uplatnění výzvy, ale pouze konečný limit. K uplatnění nároku proto může dojít i před rozhodnutím pozemkového úřadu, jak tomu bylo u některých nemovitostí, za něž žalobce požaduje náhradu. Odvolací soud s ohledem na judikaturu Ústavního soudu dále dovodil že i předčasně uplatněné právo má zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech ostatních zákonných podmínek. Neshledal proto, že by nárok žalobce byl prekludován.
Odvolací soud se neztotožnil s výkladem soudu prvního stupně o promlčení části nároku. Nepovažoval za správné, že soud prvního stupně odvíjel promlčecí dobu od data právní moci jednotlivých rozhodnutí pozemkového úřadu, jimiž byly nemovitosti žalobci vydávány - promlčecí doba totiž počíná běžet dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle §16 odst. 4 zákona o půdě je určena doba plnění do 6 měsíců od doručení výzvy, tedy v dané věci do 23.3.1997. Tam, kde nároky závisely na rozhodnutí pozemkového úřadu, nastaly právní účinky dříve podané výzvy až dnem právní moci takového rozhodnutí, a tímto dnem začala běžet promlčecí lhůta. Pod tímto zorným úhlem odvolací soud počítal počátek běhu promlčecí lhůty mezi daty 1.9.1997 až 14.9.1989 a dospěl k závěru, že žaloba byla podána před koncem tříleté promlčecí lhůty, takže k promlčení nedošlo ani u části nároků, ohledně nichž soud prvního stupně žalobu z důvodu promlčení zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem, když na věc aplikoval ustanovení §13 zákona o půdě. Správně měl aplikovat §16 odst. 3 téhož zákona, který dle jeho názoru stanoví konec prekluzivní lhůty k uplatnění nároku uplynutím šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. Počátek i konec prekluzivní lhůty je tedy dán, a byl-li nárok uplatněn po jejím uplynutí, ale i před jejím započetím, je nutno učinit závěr, že nárok uplatněn nebyl, resp. byl uplatněn neúčinně, protože právní stav, tj. vlastnictví žalobce k vydaným nemovitostem, v době výzvy dosud neexistoval. Dovolatel přitom poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 30.10.2003, sp.zn. Cdo 1794/2003 a dodává, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Ústavního soudu z 24.3.1998, sp.zn. II.ÚS 111/97, není případný, protože se týká podání výzvy k vydání nemovitostí za situace, kdy zákon o půdě dosud nebyl účinný. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené zákonem (§241 a §241a o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) (v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně po předchozím zrušení jeho prvního rozsudku) a podle §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.(v části měnící rozsudek soudu prvního stupně). Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích podaného dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Tím je právní závěr odvolacího soudu, že nároky žalobce na náhradu za znehodnocené budovy, resp. budovy, jež nelze vydat, nezanikly v důsledku prekluze podle §16 odst. 3 zákona o půdě. Oprávněnost nároků a jejich výše nebyly zpochybňovány a nejsou předmětem přezkumu dovolacím soudem.
Právní závěr soudu není správný, pokud použil na danou věc právní předpis, který se na ni nevztahuje, nebo použil správný předpis, ale nesprávně jej vyložil. Dovolací soud shledal, že odvolací soud použil v dané věci správné právní předpisy a správně je vyložil, a s jeho právním závěrem se plně ztotožňuje. Výtku dovolatele, že odvolací soud nevzal v úvahu ustanovení §16 odst. 3 zákona o půdě, resp. je nesprávně vyložil, nepovažuje za odůvodněnou, a odkazuje v tomto směru na logické a podrobné zdůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek Nejvyššího soudu, citovaný v dovolání, není v rozporu se závěrem odvolacího soudu, protože se zabývá případem, kdy výzva byla podána v prodloužené lhůtě 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, a neřeší případ, kdy byly výzva podána před vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu.
Dovolací soud shrnuje, že v §16 odst. 3 zákona o půdě je výslovně stanoveno, že výzva k vydání náhrady musí být podána ve lhůtách uvedených v §13, což v případě žalobce je lhůta do 31.12.1996. Jak vyplývá ze spisu, tato základní lhůta byla dodržena, což je směrodatné, a k prekluzi nároku proto nedošlo. Druhá věta ustanovení §16 odst. 3 zákona o půdě pak stanoví i další možnou lhůtu, jež se odvíjí od rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí. Nelze ji však chápat tak, že by výzva podaná v souladu se zákonem, tj. s ustanovením §13 odst. 3 zákona o půdě, pozbyla účinnosti při pozdějším vydání rozhodnutí pozemkového úřadu. Jak správně vyložil odvolací soud, výzva pouze nabyla plné účinnosti splněním podmínky vlastnictví vydané nemovitosti, tj. nastala právní situace, kdy mělo být započato s plněním.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání podle §243b odst. 2, věta před středníkem o.s.ř., zamítl.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že v řízení byl úspěšný žalobce, prokazatelné náklady dovolacího řízení mu však nevznikly (§243b odst. 5,
§224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu