ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.355.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 355/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené advokátem, proti žalované Ing. H. B., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 240/92, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 10. 2004, č.j. 8 Co 2174/2004-733, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalobkyni 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl potvrzen ve zbylé části řízení, tj. o vydání nemovitostí (tamtéž blíže identifikovaného domu, zastavěné plochy, zahrady) v k.ú. J. v rozsahu další jedné osminy vlastnictví žalované, rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 3. 2003, č.j. 6 C 240/92-645. Ve výrocích o nákladech řízení a poplatkové povinnosti byl rozsudek prvostupňového soudu změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo nahradit žalované na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 7.650,- Kč v zákonné lhůtě a že poplatková povinnost na žalovanou nepřechází.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2004, č.j. 28 Cdo 2543/2003-720, jeho předchozí rozsudek ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve věci posuzované podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále „zákon o mimosoudních rehabilitacích“), dovodil, že žalobkyně řádně a včas uplatnila nárok již výzvou podle citovaného zákona, že je oprávněnou osobou podle §3 odst. 1, odst. 4 písm. e/ tohoto zákona a že jí vzhledem ke kupní smlouvě, uzavřené v rozhodném období v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, svědčí restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalovaná pak byla shledána povinnou osobou podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud jde o nabytí částí nemovitostí darem od osob blízkých (které je nabyly od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy). Nejvyšší soud však při aplikaci posledně citovaného ustanovení dospěl k závěru, že rozsah nabytí nemovitostí žalobkyní je větší než předtím určil odvolací soud, jenž oproti rozsudku soudu prvního stupně (o povinnosti vydat id. jednu polovinu nemovitostí, druhá polovina byla zamítnuta) stanovil, že žalovaná má vydat žalobkyni pouze jednu čtvrtinu nemovitostí ze soudem prvního stupně přiznané poloviny.
Proti nynějšímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Domáhala se přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). K úvaze dávala též přípustnost pro tzv. skrytou diformitu rozhodnutí nižších instancí podle písm. b/ téhož ustanovení. Za rozhodnou považovala zejména právní otázku, zda je podle §4 odst. 2 in fine zákona o mimosoudních rehabilitacích povinnou osobou ve vztahu ke čtvrtinovému podílu, zděděnému po matce J. P. na základě rozhodnutí Státního notářství v Jindřichově Hradci ze dne 11.9.1975, č.j. D 731/74-23. Dovolatelka připouštěla, že ve stanovisku občanskoprávního kolegia NS ČR, sp.zn. Cpjn 50/93, uveřejněném jako R 34/l993, je sice tato otázka řešena, podle ní však nikoli úplně a jednoznačně a skýtá dvojí možný výklad. Dovolatelka tedy uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a dodávala, že shledává též dovolací důvod podle písm. a/ posledně citovaného ustanovení; ten měl spočívat v opomenuté skutečnosti, že žalovaná se již k předchozímu dovolání žalobkyně vyjádřila. Své námitky k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rozdělila žalovaná do tří skupin, a to 1/ již zmíněnou otázku aplikace §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (má-li zde být žalovaná povinnou osobou, je nepřípustně rozšiřován okruh povinných osob nad rámec zákona), 2/ posouzení údajných nápadně nevýhodných podmínek, které přitom nebyly s uzavřením kupní smlouvy ze dne 16.10.1965 ze strany prodávajících v době převodu na stát naplněny, a 3/ opět ve vztahu k §4 odst. 2 cit. zák. dovolatelka namítala, že její rodiče nenabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Závěrem dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v příslušném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zdůrazňovala, že právní aspekty věci, vyzdvižené dovolatelkou, již byly Nejvyšším soudem řešeny, a že tedy její dovolání je jen polemikou s již vysloveným právním názorem dovolacího soudu. Jednotlivé podmínky vydání věcí, jak je stanoví zákon o mimosoudních rehabilitacích, byly podle žalobkyně splněny, správně posouzeny a žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
Dovolací soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala své dovolání včas. Co se týče přípustnosti dovolání, pak přicházela v úvahu pouze přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, neboť za procesní situace, kdy byl odvolací soud po kasaci svého rozsudku dovolacím soudem vázán jeho právním názorem, nešlo o procesní stav předvídaný pod písm. b/ posledně citovaného ustanovení. Přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak odpovídá dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tedy případné nesprávné právní posouzeni věci odvolacím soudem. Pokud jde o procesní vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pak tento dovolací důvod nelze, jak dovolací soud konstantně judikuje, při přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam použít.
Dovolatelka předložila dovolacímu soudu k posouzení, jak lze shrnout, tři právní otázky případného zásadního významu, a to:
1/ její pasivní věcná legitimace resp. rozsah vydávaného podílu vlastnictví podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích;
2/ posouzení otázky nabytí předmětných nemovitostí od státu jejími právními předchůdci v rozporu s právními předpisy (opět aplikace §4 odst. 2 cit. zák.);
3/ oprávněnost restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. g/ zákona o mimosoudních rehabilitacích na straně oprávněné osoby (otázka nevýhodných podmínek).
Nutno konstatovat, že takto položené právní otázky již není důvod přezkoumávat. Dovolací soud by jen opakoval své dřívější právní posouzení věci, jak se již shora rekapituluje. Jedinou otázkou způsobilou k nynějšímu (hmotněprávnímu) dovolacímu přezkumu je, v intencích předchozí kasace Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25.8.2004, rozsah vydávaného podílu vlastnictví žalované k nemovitostem.
Podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými osobami (kromě státu či tam vymezených právnických osob) též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolnosti uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Výklad tohoto ustanovení byl podán již v citovaném stanovisku občanskoprávního kolegia NS pod R 34/1993 a v návazných rozhodnutích téhož soudu pod sp.zn. 3 Cdon 310/96, či publikovaných v Souboru rozhodnutí NS ve svazku 2, C 82 a C 227. Druhonabyvatel (vůči státu) se jako osoba blízká může stát povinnou osobou; formulací „pokud na ně věc byla těmito osobami převedena“ ovšem není zamýšleno dědění.
Nabyla-li tedy žalovaná jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí jako dědický podíl po matce, jednu čtvrtinu darem od bratra a jednu polovinu darem od otce, pak obojí nabytí darem spadá pod §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.Tři čtvrtiny, tedy 75% rozsahu vlastnictví k nemovitostem, byly vzaty jako výchozí k vydání. Žalobkyně však, vzhledem k rozsahu adekvátního spoluvlastnického podílu před přechodem věcí na stát, mohla oprávněně žádat jen jednu polovinu, tedy 37,5%. Pochybil tedy jak soud prvního stupně přiznáním jedné čtvrtiny k vydání (50 %), tak i – v předchozím rozsudku – soud odvolací, přiznal-li žalobkyni pouze čtvrtinu (25%). Důvodným se tak stalo navýšení podílu žalobkyně oproti předchozímu rozsudku odvolacího soudu o jednu osminu (o 12,5%), jak vysvětlil dovolací soud a jak to akceptoval nyní soud odvolací.
Hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem je tedy kompletně správné. Judikatura Nejvyššího soudu k témuž je bezrozporná a konstantní, což lze uzavřít i ve vztahu k rozhodování soudů odvolacích. Žádná z alternativ v §237 odst. 3 o.s.ř. tedy nebyla naplněna a dovolání žalované tak nelze považovat za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. povinnost žalované zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Tyto náklady však bylo nutno, v relaci k výchozí sazbě odměny za zastoupení při jednom úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) krátit 2x o 50%, neboť vyjádření bylo provedeno stávajícím zástupcem jako jediný úkon v dovolacím řízení (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 483/2000 Sb.). Představovala-li výchozí sazba odměny za úkon částku 4.500,- Kč podle §8 písm. a/ cit. vyhl., pak po zmíněném dvojím krácení činila tato odměna částku 1.125,- Kč. S přičtením režijního paušálu 75,- Kč pak vznikl součet náhrady nákladů řízení ve výši 1.200,- Kč, jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu