ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1001.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1001/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela rozhodl v právní věci žalobkyně J. H., proti žalovanému Z. o. d. B., o zaplacení částky 47.777,- Kč, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 413/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. února 2003, č. j. 6 Co 134/2003-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 5 C 413/2002 – 14, Okresní soud v Písku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 47.777,- Kč (bod I. výroku) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13.801,- Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. února 2003, č. j. 6 Co 134/2003-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.416,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud, jenž vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též jen „transformační zákon“). Stejně jako soud prvního stupně pokládal odvolací soud za dostatečné k prokázání skutečnosti, že žalobkyně podala řádnou písemnou přihlášku ve smyslu posledně zmíněného ustanovení to, že ji žalovaný zařadil do registru oprávněných osob a vypočetl její majetkový podíl. Za významné měl odvolací soud v této souvislosti i to, že žalovaný s žalobkyní po delší dobu ohledně způsobu vypořádání transformačního podílu jednal. Přichází-li žalovaný s námitkou, že žalobkyně nepodala písemnou přihlášku, až po 10 letech od doby, kdy byl žalobkyni vydán registr člena a oprávněných osob, jde podle odvolacího soudu o námitku účelovou. Konečně odvolací soud poznamenal, že sama skutečnost, že žalovaný nemá v současné době písemnou přihlášku k dispozici (navíc za situace, kdy žalovaný je právním nástupcem zemědělského družstva, u kterého měla být přihláška podána), nemůže svědčit o tom, že přihláška nebyla podána. Návrh žalovaného na provedení důkazu výslechem svědkyně M. S. odvolací soud zamítl, s tím, že provedení tohoto důkazu je v odvolacím řízení - se zřetelem k ustanovení §205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením §119a odst. 1 o. s. ř. - nepřípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Konkrétně dovolatel poukazuje na to, že žalobkyně, která není oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. a/ a c/ transformačního zákona, podle jeho přesvědčení neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání toho, že je oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. b/ transformačního zákona. Uvádí, že žalobkyně nesplnila podmínku písemného přihlášení se v zákonem stanovené lhůtě, přičemž soudy obou stupňů učinily nesprávný závěr o existenci písemné přihlášky z registru členů a oprávněných osob. Soud prvního stupně neprovedl dovolatelem navrhovaný důkaz přihláškou žalobkyně, maje jej za nadbytečný. Odtud dovolatel dovozuje, že se soud důsledně neřídil ustanovením §6 o. s. ř., tedy že nepostupoval tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Protože žalovaný nemohl předvídat, jak bude soud prvního stupně hodnotit provedené důkazy, měl právo uplatnit nové skutečnosti a důkazy podle ustanovení §205a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Proto navrhl, aby byl proveden výslech svědka (osoby, která se jako pracovnice žalovaného účastnila procesu transformace), jímž mělo být prokázáno, proč dovolatel stanovil žalobkyni majetkový podíl, aniž by se byla písemně přihlásila. Tím by bylo prokázáno, že žalovaný určil žalobkyni majetkový podíl na základě podkladů z Katastrálního úřadu v P., které si opatřil z vlastní iniciativy. Navrženým důkazem měla být zpochybněna věrohodnost důkazu registrem členů a oprávněných osob a odvolací soud tudíž pochybil, jestliže návrh na provedené tohoto důkazu jako nepřípustný zamítl.
Dovolatel rovněž poukazuje na to, že u Okresního soudu v Písku byla projednávána a následně zamítnuta (rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 6 Co 643/2003-32) žaloba manžela žalobkyně J. H., s tím, že bylo prokázáno, že žalobce není oprávněnou osobou. Podle toho co vypověděl, totiž přihlášku podal poté, když obdržel registr členů a oprávněných osob (zpracovaný 30. prosince 1992). Podle dovolatele lze důvodně předpokládat (a bylo by i logické), že žalobkyně i její manžel postupovali shodně. Jestliže tedy podmínku pro to, aby se stal oprávněnou osobou podle §14 písm. b/ transformačního zákona, nesplnil manžel žalobkyně, nepodala přihlášku v zákonem stanovené lhůtě ani žalobkyně. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde (rozsudek okresního soudu byl prvním rozsudek ve věci). Oproti očekávání dovolatele není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dále určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. Tento závěr potvrzují právě dovolací tvrzení; dovolatel spojuje vadu řízení s tvrzeními, že odvolací soud měl připustit provedení konkrétního důkazu výslechem svědkyně, a že soud prvního stupně měl provést důkaz přihláškou; z těchto tvrzení však potřebný judikatorní přesah dovodit nelze.
Dovolatel po formální stránce uplatňuje i dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahového hlediska však své námitky formuluje nikoli jako námitky proti nesprávnému právnímu posouzení věci (vycházejícímu ze skutkového stavu věci zjištěného odvolacím soudem), nýbrž jako námitky proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a jako námitky spojované s výše zmíněnými vadami řízení. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v důvodech rozsudku uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž v podrobnostech odkazuje), námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo (zde námitkou, že odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav, jestliže měl za prokázáno, že žalobkyně svůj nárok u dovolatele řádně přihlásila), uplatňuje dovolatel dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). V právní teorii srov. shodně např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, str. 1067. Jinak řečeno, byť dovolatel tyto dovolací argumenty přiřazuje dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., po obsahové stránce jimi vystihuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž tu – jak rozebráno výše – způsobilým dovolacím důvodem, jehož prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, není.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení je – ve shodě s ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. – odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a u žalobkyně žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2005
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.
předseda senátu