ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1014.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1014/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně A. E. spol. s r. o., proti žalovanému R. H., o 600.000,- Kč s příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 605/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2004, č. j. 5 Cmo 293/2003-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. září 2001, č. j. 12 Cm 605/99-224, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. února 1999, č. j. Sm 166/98-7, v částce 600.000,- Kč, se 6% ročním úrokem od 21. července 1998 do zaplacení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud, vědom si toho, že námitky žalovaného nejsou formulovány zcela jednoznačně a výslovně se v nich nehovoří o tom, že žalovaný vynaložil částku 600.000,- Kč dle pokynů žalobkyně, vyšel z toho, že včasné námitky žalovaného obsahují tvrzení, že žalovaný žalobkyni ničeho nedluží, a tedy v sobě subsumují, že prostředky poskytnuté mu žalobkyní žalovaný vynaložil podle jejích pokynů. V tom směru zavázal odvolací soud soud prvního stupně závazným právním názorem ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí.
Dále odvolací soud konstatoval, že námitka odvolatele, že soud prvního stupně neprovedl žádné další důkazy je nedůvodná. Odvolací soud provedení dalších důkazů soudu prvního stupně neukládal. Soud prvního stupně přitom v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, proč neprovedl důkaz svědeckou výpovědí Ing. P.
Odvolací soud však přitakal žalovanému v tom, že konstrukce náhrady škody, o kterou opřel soud prvního stupně svůj rozsudek, nemá žádné opodstatnění, neboť z předmětného mimosměnečného ujednání nelze dovodit, že by směnka kryla i takové nároky. Zásadní otázkou, kterou je třeba posoudit, je to, zda žalovaný prokázal svou námitku, že žalobkyni ničeho nedluží, tedy zda částku 600.000,- Kč, kterou mu v hotovosti poskytla žalobkyně použil tak, jak bylo ujednáno při jejím předání, tj. na výdaje vynakládané v souvislosti se založením nové společnosti A. B., s. r. o. Konkrétní pokyny ohledně založení nové společnosti pak, jak vyplynulo ze zjištění soudu prvního stupně, a plnou moc k vyřízení všech záležitostí týkajících se založení společnosti A. B., s. r. o. k podpisu nájemní smlouvy o pronájmu obchodních a kancelářských prostor, k podpisu a převzetí leasingové smlouvy na osobní automobil a k založení bankovního účtu, udělil žalovanému zcela logicky již Ing. Petrlík, jakožto zakladatel a budoucí jednatel nové společnosti. Ten také jako jednatel budoucí společnosti A. B., s. r. o. podepsal manažerskou a mandátní smlouvu.
Z tzv. mimosměnečného ujednání, jímž bylo dokazováno před soudem prvního stupně vyplývá, že směnka, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“), sloužila ke krytí závazků žalovaného vůči žalobkyni a dále závazků týkajících se společnosti A. B., s. r. o. Je třeba tomu rozumět tak, že směnka měla mimo jiné zajistit to, že žalovaný použije částku 600.000,- Kč, kterou poskytla žalobkyně, k dohodnutému účelu, jak je zmíněn shora a jak vyplynul z dokazování provedeného soudem prvního stupně, a pokud by se tak nestalo, zajišťovala vrácení této částky žalobkyni.
Rozhodné je tedy to, zda žalovaný naložil s poskytnutými prostředky, jak bylo dohodnuto mezi ním a žalobkyní, či nikoli. Jen tuto otázku měl soud prvního stupně posoudit.
Pokud jde o částku 262.500,- Kč, týkající se nájmu nebytových prostor, soud prvního stupně již ve svém původním rozsudku správně poukázal na to, že žalobkyně žalovaného písemně zmocnila pouze k nájmu prostorů v ulici H., a tedy nebyl platně zmocněn k nájmu jiných prostor (když plná moc v daném případě vyžadovala písemnou formu, neboť zákon č. 116/1990 Sb., ve znění platném v rozhodné době, předepisoval pro smlouvu o nájmu nebytových prostor písemnou formu). Proto nelze výdaje, které žalovaný vynaložil v souvislosti se zajištěním jiných nebytových prostor, tj. jak částku 262.500,- Kč, tak i zprostředkovatelskou provizi 60.000,- Kč v této souvislosti vyplacenou, považovat za výdaje vynaložené podle pokynů žalobkyně. Pokud jde o částku 180.220,- Kč, týkající se nákupu nábytku, soud prvního stupně zjistil, že nábytek nakupoval žalovaný až po 25. lednu 1998, kdy nejpozději byl žalobkyní vyzván k tomu, aby jí částku 600.000,- Kč vrátil a v činnosti směřující k založení společnosti A. B., s. r. o. nepokračoval. Nelze proto ani tento výdaj žalovaným učiněný považovat za postup podle pokynů žalobkyně.
Pokud jde o částku 120.000,- Kč pak bylo prokázáno, že osobní automobil převzal žalovaný v pátek 23. ledna 1998 a nejpozději v pondělí dne 25. ledna 1998 se dozvěděl o tom, že má žalobci vrátit svěřené prostředky. On však automobil vrátil, jak bylo prokázáno předávacím protokolem, až v září 1998, a tedy jej využíval pro své potřeby. Navíc, jak vyplynulo ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, uzavřel žalovaný ohledně předmětného automobilu smlouvu kupní, a tedy zcela jinou smlouvu, než požadovala žalobkyně. Ani tento výdaj tedy nelze považovat za výdaj učiněný dle pokynů žalobkyně. Je sice pravděpodobné, že žalovaný využíval předmětný automobil i k činnosti směřující k založení nové společnosti, avšak nic o tom, v jakém rozsahu se tak stalo a jaké konkrétní náklady žalovaný právě a jen v souvislosti s tím vynaložil, prokázáno nebylo.
Ohledně námitky žalovaného na započtení částky 29.890,- Kč, jakožto odměny z mandátní smlouvy, jež mu dle jeho tvrzení náleží, konstatoval odvolací soud, že taková námitka vybočuje z okruhu námitek, že žalovaný žalobkyni nic nedluží a že prostředky používal dle jejich pokynů, vůbec nebyla uplatněna ve včas podaných námitkách a nelze se jí tudíž s ohledem na koncentraci směnečného řízení vůbec zabývat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Je sice pravda, že výrok rozsudku odvolacího soudu je formulován jako potvrzující, nicméně podstatné je, že odvolací soud posoudil věc rozdílně od posouzení soudu prvního stupně. Ze samotného textu odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že konstrukce soudu prvního stupně, o níž opřel svůj rozsudek, nemá opodstatnění a důvody pro které odvolací soud dospěl ke svému rozhodnutí jsou odlišné. Co do důvodu odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že je zřejmé, že to, zda žalovaný naplnil dohodu uzavřenou mezi ním a žalobkyní, interpretoval pouze podle plné moci ze dne 21. ledna 1998 založené na č. l. 36 spisu. Dovolatel má za to, že zmocnění v této plné moci je třeba chápat jako zmocnění pro úkony směřující k tomu, aby společnosti A. B., s. r. o. mohla okamžitě po svém zápisu do obchodního rejstříku vyvíjet zamýšlenou podnikatelskou činnost. Nemůže být pochyb o tom, že pod věci související se vznikem společnosti lze podřadit celou řadu právních úkonů, a to počínaje sepisem návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku, zajišťováním živnostenských oprávnění až po pronájem nebytových prostor a jejich vybavení kancelářským zařízením. Dovolatel soudí, že v intencích plné moci udělené Ing. P. jednal s prostředky, které mu jmenovaný svěřil, podle jeho pokynů. Tvrdí, že i kdyby byla pravda, že pokud jde o obstarání jiných nebytových prostor nejednal podle pokynů Ing. Petrlíka, pokud jde o ostatní věci tj. nákup nábytku a ekonomického softwaru v intencích plné moci jednal. Ohledně leasingu osobního automobilu poznamenává, že uzavřít leasingovou smlouvu, kde by leasingovým nájemcem byla tzv. předběžná společnost, nebylo možné, a proto otázku obstarání osobního automobilu řešil způsobem, který popsal ve své účastnické výpovědi. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím či potvrzujícím.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 25. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1998, pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.
V projednávané věci soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti poté, co posoudil, zda žalovaný vynaložil jednotlivé položky, ze kterých se skládá žalovaná částka, v souladu s pokyny žalobkyně a uzavřel, že tomu tak nebylo. Odvolací soud posoudil vynaložení jednotlivých položek shodně se soudem prvního stupně a žalovanému přisvědčil jen potud, že nárok žalobkyně nelze opřít o povinnost k náhradě vzniklé škody, ale že tento nárok je založen na právu žalobkyně požadovat po žalovaném svěřené prostředky, které žalovaný nevynaložil v souladu s jejími pokyny. Práva a povinnosti obou účastníků tedy oba soudy posoudily shodně, a to tak, že žalovaný vynaložil svěřené prostředky v rozporu s ujednáním účastníků při jejich svěření. Rozsudek odvolacího soudu proto nemá povahu měnícího rozsudku, a dovolání tedy podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné není.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozsudku rozhodl ohledně sporné částky shodně, jako v rozsudku prvém.
Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, 238a a §239, neboť nejsou splněny podmínky v nich určené, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný nakládal se svěřenými prostředky v rozporu s plnou mocí udělenou mu Ing. Perlíkem, pak postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak dovolání přípustné není. Proto dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. srpna 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu