ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1084.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1084/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně P., a. s., proti žalované H. A. k. s., o zaplacení částky 2,405.818,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 281/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2003, č. j. 4 Cmo 143/2002 – 86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2003, č. j. 4 Cmo 143/2002 – 86, potvrdil rozsudek ze dne 26. listopadu 2001, č. j. 16 Cm 281/96 – 49, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 2,405.818,- Kč s příslušenstvím (tam specifikovaným denním úrokem z prodlení). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil úplně a správně skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry. Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že mezi účastníky nevznikla platně smlouva o dílo, když smlouva z 20. ledna 1994, uzavřená mezí žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou, neobsahuje řádné vymezení předmětu díla. Předmět díla přitom nebylo možno zjistit ani z projektové dokumentace, neboť ta neobsahovala nezbytné náležitosti. Otázku platnosti smlouvy o dílo nebylo možno pozitivně posoudit ani s ohledem na ustanovení §269 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.), když projevy vůle smluvních stran k realizaci tohoto ustanovení obchodního zákoníku nesměřovaly. Na §269 odst. 3 obch. zák. pak není v textu smlouvy „vůbec nijak“ odkazováno. Postupy, jimiž měl být předmět díla vyjasněn, se ve stanovených lhůtách rovněž neuskutečnily. Konečně odvolací soud uzavřel, že nevznikla-li smlouva o dílo, není třeba se zabývat ani tím, zda žalovaná od smlouvy o dílo důvodně odstoupila nebo ji vypověděla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že je v rozporu s rozhodnutím odvolacího soudu v jiném sporu a že může mít význam pro uzavírání a platnost smluv o dílo týkajících se rozsáhlých staveb budovaných stavebními organizacemi.
Konkrétně dovolatelka namítá, že od podpisu smlouvy o dílo, nikdo její platnost nezpochybňoval a žalovaná od ní dokonce 31. října 1994 odstoupila; platnost smlouvy začala žalovaná zpochybňovat až po podání žalob ve sporech, jež s ní dovolatelka vede. K závěrům, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, dovolatelka uvádí, že podle jejího přesvědčení uzavření dohody podle §269 odst. 3 obch. zák. nevyžaduje, aby možnost uzavření takové dohody byla uvedena v textu smlouvy o dílo. Dále dovolatelka upozorňuje, že Vrchní soud v Praze v kasačním usnesení č. j. 1 Cmo 355/2000 – 111, o téže smlouvě o dílo uvedl, že při zkoumání předmětu díla má prvořadý význam důkladný rozbor toho, co strany ve smlouvě sjednaly a zdůraznil, že otázku platnosti smlouvy bude v dalším řízení patrně nutné posuzovat i se zřetelem k ustanovení §269 odst. 3 obch. zák. Zaujetí rozdílných stanovisek Vrchního soudu v Praze k platnosti zkoumané smlouvy o dílo má podle dovolatelky zásadní význam pro oba účastníky i pro další soudní praxi, zejména z hlediska možné aplikace ustanovení §269 odst. 3 obch. zák. Dovolatelka dále ve skutkové rovině podrobně zdůvodňuje, proč má smlouvu o dílo za platně uzavřenou a dožaduje se zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není v této věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
O případ podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudek ve věci). Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. dále určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.
Dovolatelka se výslovně nepřihlašuje k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., po obsahové stránce je však její dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, která je uplatnitelná právě prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Z otázek, o jejichž zodpovězení dovolatelka žádá, však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovodit nelze. Tak především Nejvyšší soud uvádí, že posouzení toho, zda se účastníkům v této věci podařilo sjednat platnou smlouvu o dílo ve smyslu ustanovení §536 a násl. obch zák. co do vymezení předmětu díla, judikatorní přesah pro uzavírání a platnost smluv o dílo týkajících se „rozsáhlých staveb budovaných stavebními organizacemi“ nemá.
Nejvyšší soud rovněž nespatřuje důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v argumentu, že napadené rozhodnutí je v rozporu s jiným rozhodnutím odvolacího soudu (v jiném sporu) zabývajícím se výkladem téže smlouvy. Závěry zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2001, č. j. 1 Cmo 355/2000-111 (založeného ve spise), tento rozpor (oproti mínění dovolatelky) nezakládají. Tímto rozhodnutím odvolací soud v jiné věci naopak odklidil rozhodnutí soudu prvního stupně založené na závěru, že táž smlouva o dílo je platná a uložil soudu prvního stupně otázku platnosti smlouvy o dílo dále zkoumat. Tvrzení, že platnost smlouvy začala žalovaná zpochybňovat až po podání žalob ve sporech, jež s ní dovolatelka vede, není v této souvislosti rovněž právně významné, když tento údaj o platnosti smlouvy ničeho nevypovídá.
Uvádí-li dovolatelka, že podle jejího přesvědčení uzavření dohody podle §269 odst. 3 obch. zák. nevyžaduje, aby možnost uzavření takové dohody byla uvedena v textu smlouvy o dílo, pak jde o tvrzení, jemuž neodporuje ani odvolací soud. Ten své rozhodnutí v daném směru založil na jiné úvaze, totiž na tom, že projevy vůle smluvních stran k realizaci tohoto ustanovení obchodního zákoníku nesměřovaly. Zmínka o tom, že na uvedené ustanovení není v textu smlouvy „vůbec nijak“ odkazováno, na tento úsudek navazuje, závěr, že odvolací soud vyslovil předpoklad, že na uvedené ustanovení odkázáno býti musí, odtud ovšem neplyne. Ani z této dovolatelčiny argumentace proto na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usuzovat nelze.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je – ve shodě s ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. – odůvodněn tím, že dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. prosince 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu