ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1102.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1102/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) Mgr. A. S., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. a. s. v likvidaci, 2) Č. P. E., a. s., a 3) JUDr. M. L., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně K., a. s., zastoupenému Mgr. G. B. advokátkou, o určení pravosti pohledávky a o určení práva na oddělené uspokojení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 248/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č.j. 13 Cmo 238/2002-94, takto:
I.Dovolání se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2002, č.j. 51 Cm 248/99-58, zamítl žalobu na určení, že „pohledávka K. b. P. s. p. ú., přihlášená do konkursního řízení sp. zn. 91 K 63/97 ve věci úpadce K., a. s., ve výši Kč 225,370.979,11 je po právu a je zjištěna jako pohledávka II. třídy s nárokem na oddělené uspokojení ve výši 191,270.319,76 Kč“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně se v přihlášce pohledávky do konkursního řízení dovolala právního důvodu smlouvy o restrukturalizaci závazků klienta, o podřízení závazkových vztahů, vzniklých před 1. lednem 1992, obchodnímu zákoníku a o změně závazkových vztahů (dále jen „smlouva“), kterou ale „nebyla založena“ žádná pohledávka žalobkyně vůči úpadkyni. „V rámci incidenční žaloby“ se žalobkyně dovolala - v rozporu s ustanovením §23 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) - jiného právního důvodu. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně „v dané věci“ není aktivně věcně legitimována, když smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. prosince 1992 uzavřenou mezi K. b., a. s. (postupitelem) a K. b., s. p. ú. (postupníkem) na žalobkyni (její právní předchůdce) pohledávky dotčené smlouvou (tj. pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 1. listopadu 1990 a ze smlouvy o podřízení závazkových vztahů vzniklých před 1. lednem 1992 na základě hospodářských smluv o úvěru právnímu režimu obchodního zákoníku a o narovnání vzájemných vztahů ze dne 31. května 1995) převedeny nebyly.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. března 2004, č.j. 13 Cmo 238/2002-94, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé v části, kterou byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 255,361.075,69 Kč a v části, v níž byla zamítnuta žaloba „požadující“ právo na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 191,270.319,76 Kč potvrdil (první výrok) a ve výroku ve věci samé v části, kterou byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 9.903,42 Kč a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně „dovodil“ správná skutková zjištění a tomu odpovídající právní závěr, podle něhož žalobkyně neprokázala, že je věřitelkou pohledávky přihlášené do konkursního řízení s právním důvodem vzniku pohledávky na základě smlouvy ze dne 1. června 1995.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení věci.
Dovolatelka popisuje „vývoj závazkového vztahu“ mezi ní a úpadkyní a zdůrazňuje, že prokázala jak vznik pohledávky, tak i „její přechod z K. b. na K. b., s. p. ú. a poté i na svou právní předchůdkyni“, včetně toho, že úpadkyně až do dne návrhu na prohlášení konkursu vznik ani „přechod“ pohledávky nezpochybňovala.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2004, č.j. 77 K 44/2004-22, prohlášen konkurs na majetek I. a. s. v likvidaci (původně první žalované - popírající konkursní věřitelky) a správcem její konkursní podstaty byl ustaven Mgr. A. S., který se stal bez dalšího namísto konkursní věřitelky účastníkem konkursního řízení vedeného na majetek její dlužnice - úpadkyně K., a. s. (srov. např. závěry formulované v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 81/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož spor o určení pravosti pohledávky a o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky je sporem vyvolaným konkursem, v jehož rámci se o procesním nástupnictví nerozhoduje, jednal Nejvyšší soud s Mgr. A. S. jako s prvním žalovaným.
Dále - jak je zřejmé z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddílu B., vložky 835 - byl usnesením uvedeného soudu ze dne 1. července 2003, č.j. 95 K 63/99-752, které nabylo právní moci 25. července 2003, zrušen konkurs na majetek úpadkyně Č. P. E., a. s. po splnění rozvrhového usnesení. Právní mocí tohoto usnesení zanikly účinky konkursu uvedené v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) ZKV; platnost a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím nebyla dotčena (§44 odst. 5 věta druhá a §45 odst. 1 ZKV). Nejvyšší soud proto nadále v dovolacím řízení jednal s Č. P. E., a. s. (která se bez dalšího stala rovněž účastnicí konkursního řízení vedeného na majetek shora uvedené dlužnice) jako s druhou žalovanou. Byť ke zrušení konkursu a zániku účinků prohlášení konkursu došlo již v průběhu odvolacího řízení, odvolací soud - nesprávně - v odvolacím řízení nadále jednal a rozhodl, maje za druhého žalovaného (jako popírajícího věřitele) Mgr. J. M., správce konkursní podstaty úpadkyně Č. P. E., a. s. K této vadě řízení ovšem Nejvyšší soud nemohl (z důvodů níže uvedených) přihlédnout.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (v rozsahu dovoláním dotčeném) rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tak může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), co do „přechodu“ pohledávky na žalobkyni (její právní předchůdce), podle přesvědčení Nejvyššího soudu, především postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc. Výhrada, že žalobkyně vznik pohledávky prokázala, je pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamná, když na tom, zda pohledávka vznikla či nikoli, odvolací soud své právní posouzení věci nezaložil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je pak vyloučena i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá - mimo jiné - na závěru, podle něhož se žalobkyně v žalobě v rozporu s ustanovením §23 ZKV dovolala jiného právního důvodu, než v přihlášce pohledávky. Tento závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním zpochybněn, v důsledku čehož věcný přezkum správnosti posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak jako celek nepřípustné (srov. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
¨
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu