ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1198.2003.1
sp. zn. 29 Odo 1198/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Nemocnice s poliklinikou v T., proti žalované V. z. p. Č. r., o 15 055 134,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 196/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2003, č.j. 64 Co 54/2003-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2003, č. j. 64 Co 54/2003-71 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. března 2002, č. j. 20 C 196/97-36, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 28. března 2002, č. j. 20 C 196/97-36, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit jí částku 15 055 134,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z uvedené částky od 19.4.1997 do zaplacení a z částky 5 927 738,- Kč od 19. 4. 1997 do 2.9.1997 a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku vycházel soud zejména ze skutečnosti, že účastnice uzavřely dne 30.12.1993 Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče podle zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění a podle nařízení vlády č. 216/1992 Sb., kterým se vydává zdravotní řád. Současně ujednaly, že se jejich vzájemný vztah bude řídit zákonem č. 513/1991 Sb. (obchodním zákoníkem – dále též jen „obch. zák.“) v platném znění. Dne 30.6.1996 uzavřely účastnice k této smlouvě dodatek č. 12, ve kterém se dohodly, že úhrady zdravotní péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním, poskytnuté pojištěncům pojišťovny zdravotnickým zařízením, budou v období od 1.4.1996 do 31.12.1996 omezeny v dodatku specifikovaným způsobem.
Soud se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že dodatek č. 12 byl uzavřen žalobkyní pod nátlakem vyvíjeným jednak ze strany žalované, jednak na přímý příkaz zřizovatele žalobkyně, tj. Okresního úřadu v T. Zabýval se platností tohoto dodatku i z hlediska §49 obč. zák. a poukázal na to, že „možnost obchodní tísně patří k podnikatelskému riziku“ a proto se pro obchodní vztahy vylučuje možnost odstoupit od smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Soud se zabýval i dalším žalobkyní tvrzeným důvodem neplatnosti dodatku č. 12, totiž tím, zda tento dodatek odporuje ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 550/1991 Sb. Dovodil, že z popisu relevantních ustanovení základní smlouvy a dodatku č. 12 smlouvy vyplývá, že způsob omezení úhrady v dodatku č. 12 se od základní smlouvy co do své podstaty neodlišuje, neboť obě úpravy spočívají na stejných kriteriích, v obou případech jde o překročení úhrady na jednoho pojištěnce. Přitom v jednom případě bylo toto překročení vyjádřeno v procentech, ve druhém překročením koeficientu inflace uvedeného v dodatku. Smluvní úprava dodatku zřejmě zčásti předjímá i pozdější úpravu obsaženou v novele, provedené zák. č. 149/1996 Sb., i když tato novelizovaná úprava v době uzavírání dodatku č. 12 ještě neplatila. Soud uzavřel, že dodatek č. 12 smlouvy je platným právním úkonem, kterým byla dohodnuta možnost jednostranného započtení pohledávky.
Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že se žalovaná nedostala do prodlení s plněním, a tak nebyly splněny podmínky pro přiznání smluvní pokuty. Pokud jde o smluvní pokutu z částky 5 927 738,- Kč, jde o rozdíl vyplývající z původně vyčíslené regulační srážky a nově vypočtené regulační srážky; ani v tomto případě nebyla žaloba shledána důvodnou.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 257 555,- Kč.
Odvolací soud nejprve dovodil, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §115a o.s.ř., žalobkyně na výzvu soudu ze dne 5. 6. 2001 nereagovala, a proto soud měl právem za to, že žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dodatek č. 12 je platným právním úkonem s tím, že přímé fyzické, případně psychické donucení, zejména bezprávnou výhrůžkou, nelze zaměňovat s osobní tísní statutárního orgánu žalobkyně projevující se v oblasti odměňování.
Za nepřípadnou považoval odvolací soud námitku žalobkyně, že se soud prvního stupně nezabýval neplatností sporného dodatku ve vztahu k §13 odst. 3 zák. č. 550/1991 Sb. a poukázal na to, že soud prvního stupně vycházel zřejmě z právního názoru Nejvyššího soudu, uvedeného v rozsudku ze dne 11.4.2000, č.j. 29 Cdo 1491/99-91. Dovodil, že smluvní strany byly oprávněny ke smluvnímu omezení úhrad vykázaných zdravotních výkonů, když úprava ve smluvním dodatku zjevně zčásti předjímá pozdější úpravu provedenou novelou zákonem č. 149/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné dovolání, s tím, že napadený rozsudek má zásadní právní význam z důvodu, že žalobu ve stejné věci podala řada nemocnic. Namítla, že rozhodnout ve věci samé nebylo možné jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně hodlala prokázat navrženými výpověďmi svědků, že k uzavření dodatku došlo pod nátlakem. Závěr, že dodatek byl uzavřen svobodně ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., vyvodily soudy „pouze z nepřítomnosti přímého fyzického donucení resp. pouze z listinných důkazů vyvozené nepřítomnosti psychického donucení.“ Podle názoru dovolatelky soudy pominuly, že došlo k zásahu do obchodních smluvních vztahů exekutivou bez zmocnění v zákoně. S odvoláním na čl. 36 Listiny základních práv a svobod uvedla, že postupem soudu jí nebyla poskytnuta ochrana před nezákonným uplatňováním státní moci.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že nezdůvodnil svůj závěr o neplatnosti předmětného dodatku z důvodu rozporu s §13 odst. 3 zákonem č. 550/1991 Sb. a pouze v obecné souvislosti poukázal na analogický, již soudy rozhodnutý případ nemocnice v K. Vyslovila přesvědčení, že ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb. má kogentní povahu a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě se žalobkyně výslovně dovolává ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (což v daném případě nepřichází v úvahu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. I když žalobkyně dovolací důvod výslovně nekonkretizovala, je z obsahu dovolání nepochybné, že poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, tedy na dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který je ve vztahu k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jediným možným dovolacím důvodem.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po stránce právní zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka spatřuje zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky platnosti dodatku č. 12 ze dne 30.3.1996 ke smlouvě uzavřené účastníky dne 30.12.1993, o poskytování a úhradě zdravotní péče a poukazuje na nesprávné právní posouzení tohoto dodatku z hlediska ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. a ustanovení §39 téhož zákona, totiž na to, že byl uzavřen nesvobodně a v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §13 odst. 3 zák. 550/1991 Sb.
Tuto tvrzenou otázku zásadního právního významu lze zobecnit tak, zda případný psychický nátlak zřizovatele žalobkyně na statutární orgán žalobkyně, založený především na usnesení vlády, a tedy nátlak státních orgánů (orgánů veřejné správy) vůbec, je způsobilý vyvolat důvodnou bázeň a přimět tak statutární orgán k učinění nesvobodného právního úkonu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. s právním důsledkem absolutní neplatnosti takového úkonu. Ve vztahu k řešení této právní otázky pak Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. v rozhodném znění právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Uzavřel-li některý z účastníků smlouvy smlouvu na základě psychického donucení, bylo jeho jednání postiženo nedostatkem svobody vůle, ať již se tak stalo pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka smlouvy nebo třetí osoby. Aby výhrůžka působila neplatnost právního úkonu (a to neplatnost absolutní), musí především jít o výhrůžku bezprávnou (protiprávní), tj. musí jí být vynucováno něco, co jí být vynucováno nesmí; může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li tento příslušný právní úkon). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje nebo osobám jemu blízkým (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1999, pod číslem 12, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v této věci).
V návaznosti na tvrzení dovolatelky o existenci bezprávné výhrůžky, pak dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně, který rozhodl ve věci bez jednání, byl v rozporu s ustanovením §115a o. s. ř.
Bez nařízení jednání může soud rozhodnout, jen jestliže má za to, že účastníky předložené listiny prokazují všechna potřebná skutková zjištění, tedy jestliže byl na základě předložených listin náležitě zjištěn skutkový stav věci; v opačném případě nelze postupovat podle §115a a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle §115a o. s. ř. nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno.
V dané věci předloženými listinami rozhodně nebyla prokazována ani prokázána bezprávná výhrůžka. K tomu měl zjevně sloužit v žalobě uplatněný důkazní návrh výslechem svědků W., V. a N.
Soud prvního stupně tedy nemohl rozhodnout bez jednání, i když se žalobkyně k výzvě dle §101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, neboť nebyl splněn zákonný předpoklad, že ve věci lze i co do tvrzení týkajících se bezprávné výhrůžky „rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů“, přičemž v daném případě nelze ani z reakce žalobkyně (č. l. 26) učiněné na výzvu soudu, dovodit, že s rozhodnutím bez jednání souhlasila.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je nutno zrušit jak rozsudek soudu prvního stupně, trpící popsanou vadou řízení, tak i rozsudek soudu odvolacího, který neučinil opatření, směřující k odstranění této vady, a tudíž zatížil řízení stejnou vadou, a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. František Faldyna, CSc. , v. r.
předseda senátu