ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.126.2005.1
sp. zn. 29 Odo 126/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci navrhovatelů a) Mgr. E. K., a b) L. K., o neplatnost usnesení členských schůzí úpadkyně Č. n. z., spořitelního a úvěrního družstva, za účasti JUDr. P. K., správce konkursní podstaty Č. n. z., spořitelního a úvěrního družstva, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 163/2001, o dovolání obou navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2003, čj. 8 Cmo 139/2003-128, takto:
I. Dovolání navrhovatelů a) a b) se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.5.2002, čj. 26 Cm 163/2001-78, ve znění opravného usnesení ze dne 26.6.2002, čj. 26 Cm 163/2001-83, prohlásil za neplatné usnesení členské schůze Č. n. z., spořitelního a úvěrního družstva (dále jen „Č. n. z.“) ze dne 10.3.2001 (výrok I.), zamítl návrh na prohlášení usnesení členských schůzí Č. n. z. ze dne 15.7.2000 a 18.9.1999 za neplatná (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a konečně uložil Č. n. z. zaplatit náhradu nákladů státu (výrok IV.).
Proti tomuto usnesení podali odvolání jednak navrhovatelé (proti výroku II.) a také JUDr. P. K. (proti výrokům I. a III.). Odvolací soud pak v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, odvolání JUDr. K. směřující proti výroku I. v části, kterou bylo určeno, že usnesení členské schůze Č. n. z. ze dne 10.3.2001 je neplatné, vyjma bodu 8., kterým členská schůze rozhodla o výši uhrazovací povinnosti a o krytí ztráty formou uhrazovací povinnosti, odmítl a konečně rozhodl, že o odvolání JUDr. P. K. proti usnesení soudu prvního stupně ve zbylé části výroku I. bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím. Svůj potvrzující výrok odvolací soud založil na závěru, že oba návrhy na vyslovení neplatnosti usnesení členských schůzí ze dne 15.7.2000 a 18.9.1999 byly podány po uplynutí prekluzívních lhůt uvedených v ustanovení §242 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), tedy opožděně.
Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu podali oba navrhovatelé dovolání, jejichž přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka a) spatřuje zásadní právní význam v řešení otázky „platnosti a neplatnosti členských schůzí u spořitelních a úvěrních družstev dle zvláštního zákona“ a s ní související otázky vztahu rejstříkového řízení a řízení o neplatnost členských schůzí. Pokud jde o dovolací důvody, namítá dovolatelka a) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uplatňuje tak dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Stejné dovolací důvody uplatňuje i dovolatel b).
Oba dovolatelé spatřují naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zejména v tom, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6.8.2001, č.j. F 37257/2000 / Dr. 380, v celém rozsahu zamítl návrh na zápis změn do obchodního rejstříku, jehož se domáhala Česká národní záložna na základě rozhodnutí náhradní členské schůze ze dne 15.7.2000. Důvodem zamítavého rozhodnutí bylo, že soud považoval veškerá usnesení náhradní členské schůze záložny za právní skutečnosti neplatné, tedy za takové, které nemohou být podkladem pro zápis navrhovaných skutečností. Dovoláním napadeným usnesením pak odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh, aby bylo usnesení členské schůze konané dne 15.7.2000 prohlášeno za neplatné. Dovolatel b) navíc namítá porušení ustanovení §159 a §159a o. s. ř. odvolacím soudem.
Pokud jde o druhý dovolací důvod (existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) brojí dovolatelé proti tomu, že v záhlaví usnesení odvolacího soudu je označena jako žalovaná 1) Č. n. z., spořitelní a úvěrní družstvo, ač tento subjekt není účastníkem řízení, neboť vzhledem ke skutečnosti, že na majetek Č. n. z. byl prohlášen konkurs, stal se ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. namísto úpadkyně účastníkem řízení správce konkursní podstaty. Kromě toho oba dovolatelé poukazují na důvody neplatnosti napadaných usnesení. Dovolatelé shodně navrhují, aby usnesení odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
JUDr. P. K. ve vyjádření k dovolání navrhovatele b) uvádí, že považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žádný z uvedených případů však v napadeném rozhodnutí naplněn není.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Odvolací soud založil svůj potvrzující výrok na závěru, že oba návrhy na vyslovení neplatnosti usnesení členských schůzí ze dne 15.7.2000 a 18.9.1999 byly podány po uplynutí prekluzívních lhůt uvedených v ustanovení §242 obch. zák., tedy opožděně. Proti závěru o opožděnosti návrhu a proti výkladu ustanovení §242 obch. zák. dovolatelé žádné konkrétní námitky neuvádějí. Jejich argumentace tedy nemíří proti právnímu posouzení, na němž je výrok odvolacího soudu založen. Jiné otázky (formulované v podáních dovolatelů) tedy nemohou mít zásadní význam pro rozhodnutí této věci.
Odtud se uzavírá, že dovolání nejsou podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustná. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nepřípustná podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, 224 odst.1 a §146 odst. 3, neboť dovolatelé nemají na náhradu těchto nákladů právo a České národní záložně v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
S ohledem na skutečnost, že JUDr. P. K., správce konkursní podstaty Č. n. z., spořitelního a úvěrního družstva, není účastníkem dovolacího řízení (za řízení o nároku týkajícím se majetku patřícího do konkursní podstaty lze považovat řízení o neplatnost usnesení členské ze dne 10.3.2001 uvedeného pod bodem 8, kterým členská schůze rozhodla o výši uhrazovací povinnosti a o krytí ztráty formou uhrazovací povinnosti, avšak výrok odvolacího soudu, kterým bylo o tomto nároku rozhodováno, nebyl dovoláním napaden) dovolací soud k jeho vyjádření k dovolání nepřihlížel.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu