ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.1282.2004.1
sp. zn. 29 Odo 1282/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně T., s. r. o., proti žalované H. B. C. R. a. s., o zaplacení částky 959.706,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 272/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2004, č.j. 9 Cmo 476/2002-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. března 2004, č.j. 9 Cmo 476/2002-149, potvrdil rozsudek ze dne 20. června 2002, č.j. 30 Cm 272/2000-93, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení částky 959.706,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 61.725,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že proto, aby žalobní požadavek na náhradu škody bylo možno považovat za důvodný, musel by být naplněn základní předpoklad pro vznik práva na náhradu škody, tj. porušení právní povinnosti ze závazkového vztahu, popř. porušení povinnosti stanovené obchodním zákoníkem, žalovanou. Jelikož tím, že uzavřeli dne 22. dubna 1998 smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru (dále též jen „smlouva o úvěru“), žádný z účastníků právní povinnost neporušil, považoval odvolací soud pro posouzení, zda shora uvedený předpoklad vzniku práva na náhradu škody byl naplněn, za rozhodující, zda žalovaná tím, že od smlouvy o úvěru odstoupila (respektive ji vypověděla), jednala „v souladu s touto smlouvou“.
Vycházeje z toho, že výše uvedenou smlouvou byl žalobkyni poskytnut úvěr na koupi nemovitostí „v R. ul. 9“, zabýval se odvolací soud dále otázkou, zda kupní smlouva ze dne 15. prosince 1997 uzavřená mezi žalobkyní (jako kupující) a T., státním podnikem „v likvidaci“ (jako prodávajícím), kterou měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k těmto nemovitostem, je platná. Přitom uzavřel, že předmětná kupní smlouva je podle ustanovení §39 občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, (s ustanovením §45 odst. 1 a 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. prosince 2000), když její strany nedostály podmínkám určeným vládou České republiky (srov. ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.) co do úhrady kupní ceny při podpisu kupní smlouvy.
Jelikož smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru byla „pevně účelově vázána“ právě na koupi nemovitostí, přičemž žalobkyně „nedisponovala platnou smlouvou“ na takovou koupi, odvolací soud přisvědčil názoru žalované, že byla oprávněna smlouvu o úvěru (v souladu se sjednanými úvěrovými podmínkami) vypovědět.
Proto shledal požadavek žalobkyně na náhradu škody představovanou částkami: a) 230.000,- Kč, kterou žalobkyně zaplatila žalované dle smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru jako odměnu za zpracování úvěru; b) 178.400,- Kč zaplacené, dle tvrzení žalobkyně, žalované na provizi za připravenost zdrojů dle smlouvy o úvěru; c) 43.740,- Kč, kterou žalobkyně uhradila JUDr. Z. P., notářce, za vyhotovení zástavní smlouvy k zajištění závazku ze smlouvy o úvěru; d) 507.566,- Kč požadované z titulu rozdílu mezi zaplacenými a přijatými úroky z poskytnutého hypotečního úvěru, uplatněný s odkazem na skutečnost, že žalovaná „finanční prostředky (tj. prostředky poskytnuté žalobkyni smlouvou o úvěru) z účtu žalobkyně „odcizila“, nedůvodným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [písmeno a)] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno b)].
Dovolatelka soudům obou stupňů zejména vytýká, že se nezabývaly výší jejího nároku a že „nesprávně vyložily příslušné vládní usnesení“ (rozuměj rozhodnutí vlády vydané podle ustanovení §45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., v rozhodném znění). Zdůrazňujíc, že „vládní usnesení“ není obecně závazný právní předpis, odvolacímu soudu vytýká, že jeho „výklad“ je protiprávní, když „neodůvodněně vykládá vůli vládního usnesení a ve svém odůvodnění si protiřečí“. Podle dovolatelky byla „vůle vlády“ jasná, totiž převést „bez likvidace majetek bývalého státního podniku na žalobkyni“. Současně dovolatelka poukazuje na vědomost žalované, že likvidátor T., státního podniku „v likvidaci“ (prodávajícího dle kupní smlouvy) bezdůvodně nepřijímá připravené peněžní prostředky z úvěru, jakož i na to, že „tyto prostředky ani nepovolil převést ve prospěch kupujícího na vázaný účet“.
Další pochybení soudů obou stupňů - podle názoru dovolatelky - spočívá v tom, že se nezabývaly žalovanou částkou a její strukturou, a v tomto směru ani nepřipustily a nekonaly důkazní řízení. Přitom akcentuje, že „neoprávněnost čerpání finančních prostředků ve prospěch banky nespočívá pouze na hodnocení faktu platnosti či neplatnosti kupní smlouvy, ale příčinnou souvislost je rovněž třeba spatřovat v neoprávněném a smlouvou o poskytnutí úvěru neopravňujícím čerpání finančních prostředků z účtu žalobkyně.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná vyslovuje přesvědčení, že v daném případě nejsou naplněny důvody přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s tím, že závěr odvolacího soudu, podle kterého neporušila žádnou povinnost vůči žalobkyni, je správný.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky akcentující vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrady, podle nichž se soudy nižších stupňů nezabývaly výší a strukturou požadované náhrady škody.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatelky co do „výkladu usnesení vlády“ a co do „neoprávněného čerpání finančních prostředků“ žalovanou z účtu žalobkyně. Je tomu tak již proto, že jimi není zpochybněn právní závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož žalovaná smlouvu o poskytnutí úvěru vypověděla po právu (pročež po právu použila poskytnuté úvěrové prostředky z účtu žalobkyně na úhradu úvěru, jenž se stal splatným), a neporušila tak žádnou právní povinnost.
Protože podle přesvědčení Nejvyššího soudu není právní závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro vznik nároku žalobkyně na náhradu škody vůči žalované ani v rozporu s hmotným právem (s ustanoveními §373 a §757 obchodního zákoníku, jakož i §415 a násl. občanského zákoníku), není dovolání přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální náhrady 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 7.575,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 30. srpna 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu