ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.200.2005.1
sp. zn. 29 Odo 200/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Pavla Severin a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovaným 1) G. d. S. M. s. r. o. 2) Fondu národního majetku České republiky, o zaplacení 5,355.225,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 103/99, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2004, č.j. 8 Cmo 347/2002-104, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2004, č.j. 8 Cmo 347/2002-104 se v napadené části tj. ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. května 2002, č.j. 18 Cm 103/99-73, uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni 5.335.225,25 Kč se 14% úrokem z prodlení z částky 2,581.910,10 Kč a 27% úrokem z prodlení z částky 1,635.662,42 Kč v obou případech za dobu od 1. března 1999 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 213.412,- Kč (první výrok), proti první žalované žalobu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou (třetí výrok). Přitom vyšel ze zjištění, že závazek k úhradě žalované pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně K. b. a. s. a státním podnikem R. d. J. dne 14. ledna 1991 nepřešel na první žalovanou (závazek nebyl vložen spolu s privatizovaným majetkem tohoto státního podniku do základního kapitálu druhým žalovaným založené společnosti - první žalované) a druhý žalovaný je proto dlužníkem žalobkyně.
Odvolací soud, poté co nepřipustil změnu žaloby ze dne 30. června 2003 (I. výrok), rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jíž byla uložena druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 5.335.225,25 Kč s příslušenstvím potvrdil (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok).
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyšel ze zjištění, že druhý žalovaný vložil do jím založené akciové společnosti (první žalované) veškerý majetek privatizovaného státního podniku R. d. J. a na první žalovanou tak přešel i závazek, jehož zaplacení je předmětem řízení. Povinnost druhého žalovaného k úhradě žalované pohledávky dovodil z ručitelského závazku, vzniklého podle ustanovení §477 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve spojení s ustanovením §59 odst. 3 obch. zák. ve znění účinném v době založení první žalované. Kromě toho zmíněný závazek druhému žalovanému vznikl i jeho prohlášením obsaženým v notářském zápisu ze dne 25. ledna 1996, jímž převzal ručení za „splnění převedených závazků nabyvatelem“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu - výrokům II. a III. - podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud proti svému rozhodnutí „připustil dovolání“, namítaje nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o řešení otázky vzniku jeho ručitelského závazku. V té souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že jeho ručení za závazky související s procesem privatizace je třeba posuzovat pouze podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 224/1994 Sb. (dále též jen „zákon“), který je zákonem speciálním ve vztahu k obchodnímu zákoníku.
Ručitelský závazek proto nemohl vzniknout ani podle obchodního zákoníku, ani dohodou. Kromě toho namítá, že odvolací soud nerozhodl o celém předmětu odvolacího řízení, neboť odvolání bylo zaměřeno proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., byť odvolací soud rozhodl podle §219 o. s. ř., když okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly soudy nižších stupňů posouzeny rozdílně. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na jiném skutkovém základě a v důsledku toho je rozdílné i jeho právní posouzení věci.
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením, podrobil přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že druhému žalovanému vznikl ručitelský závazek k úhradě žalované pohledávky podle §477 odst. 3 obch. zák. ve spojení s ustanovením §59 odst. 3 obch. zák.
Podle §14 odst. 5 zákona při vkladu privatizovaného majetku do základního jmění obchodní společnosti postupuje Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) v souladu se zvláštními předpisy a s odchylkami stanovenými tímto zákonem.
Podle §15 odst. odst. 3 věty druhé zákona věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí.
V případě vkladu podniku do základního kapitálu společnosti ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. ve spojení s ustanovením §59 odst. 3 obch. zák. sice zakládá zákonné ručení vkladatele za závazky související s vkládaným podnikem, ovšem toto ustanovení se nemůže uplatnit v projednávané věci. Zákon č. 92/1991 Sb. je totiž ve vztahu k obchodnímu zákoníku předpisem speciálním, přičemž upravuje (v ustanovení §15 odst. 3) vznik a rozsah odpovědnosti (ručení) Fondu za splnění závazků, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku, odchylně od obchodního zákoníku.
Z obsahu spisu vyplývá, že druhý žalovaný vkladem majetku státního podniku R. d. J. do základního kapitálu (jmění) jím založené společnosti (první žalované) privatizoval majetek tohoto státního podniku podle zákona, a proto i jeho odpovědnost (ručení) za závazky privatizovaného podniku je třeba posoudit podle téhož právního předpisu.
Jestliže odvolací soud posoudil důvodnost žalobou uplatněného nároku vůči druhému žalovanému podle obchodního zákoníku, aniž respektoval speciální právní úpravu provedenou zákonem, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že ručitelský závazek druhého žalovaného vznikl prohlášením o ručení obsaženém v notářském zápisu ze dne 25. ledna 1996 zn. NZ 48/96 (N 51/96). Je tomu tak již proto, že uvedené „prohlášení“ nelze považovat za právní úkon, jímž osoba (přebírající ručení) věřiteli prohlásila, ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek (viz §303 obch. zák.).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 a 3 věty první o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu