ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.282.2004.1
sp. zn. 29 Odo 282/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela, v právní věci žalobkyně … banky, a. s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. Ing. S. H., zastoupenému, advokátkou, a 2. M. B., o 5,752.133,05 Kč s příslušenstvím, ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 463/2002, o dovolání žalovaného 1. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2003, č.j. 9 Cmo 219/2003-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5.3.2003, č.j. 50 Cm 463/2002-58, kterým tento soud ponechal v platnosti vůči žalovanému 1. směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 30.4. 2001, č. j. Sm 190/2001-8 a změnil výrok o náhradě nákladů ve vztahu k žalovanému 1. (dále jen „žalovaný“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že k námitce, uplatněné v odvolacím řízení, týkající se nesprávnosti indosamentu, nemohl v souladu se zásadou koncentrace, vyjádřenou v §175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přihlédnout.
Žalovaný ve včas podaných námitkách namítl nedostatek aktivní legitimace žalobkyně s tím, že směnka byla vystavena na řad „Agentury pro rozvoj a podnikání (ARP)“ a žalobkyně netvrdí, že by směnka na ni byla indosována. Z uvedeného žalovaný dovodil, že žalobkyně není „ani remitentem ani indosantem ze směnky“. Žalovaný dále namítl nedostatek splatnosti směnky. Uvedl, že směnka byla vystavena jako zajišťovací ke smlouvě o úvěru a jednalo se o blankosměnku. Namítl nedostatek dat u podpisu avalistů a dovolával se toho, že směnce „chybí hospodářský důvod“. Poslední námitkou, akcentovanou v odvolacím řízení, je tvrzení, že „remitent tak je na směnce označen, nikdy neexistoval“ a skutečnost, že stejné identifikační číslo a adresu jako na směnce uváděný remitent „A. p. r. a p. (ARP)“ má ARP na tom nic nemění.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při posouzení důvodnosti námitek vycházel ze zjištění učiněných z provedených listinných důkazů. Zjištění takto učiněná nebyla v odvolacím řízení zpochybněna.
Jestliže soud prvního stupně s poukazem na zjištění učiněná ze směnečné listiny neshledal námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně založenou na tvrzení, že se nejedná o „remitenta ani indosanta směnky“, důvodnou, nelze tomuto závěru vytknout pochybení. Předložená směnka nesporně svědčí žalobkyni jako indosatáři směnečných práv. Stejně tak nedůvodná je i námitka nedostatku splatnosti směnky. Zákon č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) nevyžaduje datování podpisu rukojmího ze směnky. Pouhé tvrzení nedostatku hospodářského důvodu směnky bez dalšího rovněž neobstojí, neuváděl-li žalovaný důvod svého podpisu směnky a další okolnosti rozhodné pro přípustnost námitky podle §17 směnečného zákona. V odvolání žalovaný akcentoval námitku nedostatku právní způsobilosti remitenta směnky. S poukazem na listinné důkazy namítl, že remitent směnky neměl právní subjektivitu, neboť jeho zřízení jako rozpočtové organizace nebylo provedeno způsobem předpokládaným zákonem.
Nedostatek právní způsobilosti remitenta však musí vyplývat přímo z označení tohoto účastníka směnečného vztahu. Například listina, ve které je remitent označen jako „společnost s r. o.“ s tím, že ve skutečnosti se jedná o fyzickou osobu, či o sdružení podnikatelů bez právní subjektivity, bude platnou směnkou. Naopak, je-li např. jako remitent označen obecní úřad, pak se jedná o neplatnou směnku. V konkrétním případě to znamená, že lze-li z označení remitenta ve směnce dovodit, že se jedná o právní subjekt (a tak tomu nesporně, vzhledem k doplnění jména identifikačním číslem a adresou, nevzbuzující pochybnosti v dané věci je), jedná se o platnou směnku. Tvrzení, byť by bylo prokázané, že v důsledku pochybení při zřizování rozpočtové organizace taková organizace nevznikla (neexistovala jako subjekt), nemá na platnost směnky vliv. Tím méně může mít na platnost směnky vliv skutečnost, že použitá zkratka názvu v subjektu se na směnce nachází za jménem a nikoli před ním.
V projednávané věci navíc uplatňuje směnečná práva indosatář. Dle §16 směnečného zákona o tom, kdo má směnku v rukou, platí, že je řádným majitelem, prokáže-li své právo nepřetržitou řadou indosamentů. Ochrana nabyvatelů směnky je spojena se směnečně právním převodem směnky – indosací. Nový majitel nabývá směnečná práva originárně, oprávnění remitentova indosatáře není závislé na existenci či neexistenci oprávnění remitenta.
Aniž by soud hodnotil námitku žalovaného týkající se neplatnosti indosamentu (tomuto hodnocení brání zásada koncentrace řízení jak výše uvedeno), lze na doplnění uvést, že neplatnost indosamentu způsobí takové označení indosanta, ze kterého je zřejmé, že nemá právní subjektivitu – i to však musí vyplývat přímo z označení indosanta a obráceně, přestože bude indosant subjektem práva, bude-li v indosamentu k jeho identifikaci použito takové označení, ze kterého bude vyplývat, že právní subjektivitu nemá, bude takový indosament neplatný.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V dovolání uvedl, že dovolání podává proti výroku I. vyjma části výroku o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení a proti výroku II.
Dovolatel má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud neprováděl jím navržené důkazy k prokázání nedostatku právní subjektivity remitenta a dále má za to, že soud věc nesprávně právně posoudil, a to v rozporu s ustanoveními §24 a §16 směnečného zákona.
Dovolatel uvádí, že v námitkách proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu mimo jiné namítal nedostatek aktivní legitimace žalobkyně a také nedostatek právní subjektivity remitenta směnky. V těchto námitkách je tedy pojmově obsažena i námitka neplatnosti indosamentu, byť nebyla takto doslovně vyjádřena.
Dále pak se dovolává toho, že ke své námitce nedostatku právní subjektivity remitenta směnky navrhoval v řízení v prvním stupni příslušné důkazy; tyto důkazy nebyly provedeny.
Podle názoru dovolatele je nedostatek právní subjektivity patrný již z toho, že zřizovací listiny remitenta vykazují tak zásadní nedostatky, že je z nich zřejmá jejich naprostá nulita. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni stačilo, aby prokázala, že je indosatářem v tom smyslu, že je v indosamentu formálně označena tak, že toto označení postačí k její identifikaci a dále, že prokáže své právo nepřetržitou řadou indosamentů.
Dovolatel namítá, že remitent uvedený na směnce nikdy, tedy ani v době vystavení směnky, ani v době její indosance, neexistoval. Z toho plyne, že osoba, která mohla provést indosament, chybí. Takovým indosamentem nemohla být směnečná práva ze směnky převedena na žalobkyni. I kdyby případná neexistence ve směnce uvedeného remitenta (absence jeho právní subjektivity) nebyla na překážku platnosti směnky a vzniku závazku ostatních na směnce podepsaných osob, jak tvrdí odvolací soud, je taková směnka nefunkční a neurčitá. Dovolatel se domnívá, že lze těžko za platnou směnku považovat listinu, v níž označený remitent v důsledku neexistence právní subjektivity v době vystavení směnky (10. 2. 1998) a i v době indosace směnky (28. 8. 2001) nemohl nabýt jakýchkoli práv ani povinností.
S ohledem na soukromoprávní zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, je postavení žalobkyně zcela nejisté. Tomuto výkladu odpovídá podle dovolatele i dikce ustanovení §14 směnečného zákona, kdy indosamentem se převádějí všechna práva ze směnky a tudíž se nemohou převést práva, která remitent nikdy nenabyl.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že má za to, že dokazování provedené soudem prvního stupně bylo dostatečné. Důkazy, které předložila, jasně implikují závěr, že Agentura pro rozvoj podnikání je právnickou osobou s právní subjektivitou a byla jí i v době vystavení a indosování směnky. Žalobkyně má za to, že nedostatek právní způsobilosti musí přímo vyplývat s označení remitenta na směnce. K uznání listiny za platnou zákon nevyžaduje, aby ve směnce označený remitent skutečně existoval. Pro účel posuzování platnosti směnky nerozhoduje skutečná schopnost deklarovaného remitenta být subjektem směnečného vztahu, ale objektivní možnost označeného remitenta tímto být.
Podle žalobkyně musí být jméno remitenta dostatečně objektivně způsobilé tohoto účastníka směnečného vztahu přesně určit. Z pohledu platnosti směnky není rozhodující preciznost označení remitenta, když doslovná shodnost obchodní firmy není požadována. Podstatná je určitost údaje, možnost remitenta identifikovat. Je připuštěno použití zkratek např. JZD, ZD, BD. S ohledem na tuto skutečnost je zcela zřejmé, že označení remitenta na směnce je dostatečně určité, nevyvolávající pochyby, na čí řad má být placeno (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 466/95).
K převodu práv ze směnky žalobkyně konstatuje, že ve smyslu ustanovení §14 směnečného zákona nabývá směnečný věřitel, na něhož byla směnka převedena směnečně právním způsobem, práv ze směnky. Na postavení, a tím i obsah práv a povinností majitele směnky, nabyvšího jí směnečně právním způsobem, nemá vliv obsah práv a povinností kteréhokoli z předchozích směnečných věřitelů.
Žalobkyně poukazuje na to, že dovolatel neuvádí, v čem spatřuje neexistenci remitenta, v čem tkví nedostatky ve zřizovací listině, kromě pouhého konstatování této domněnky.
Co se týče námitky neplatnosti indosamentu, má žalobkyně za to, že tuto nelze subsumovat pod námitku aktivní legitimace a nedostatku právní subjektivity indosanta, v čemž se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam v projednávané věci dovolací soud neshledal
Dovolatel se domáhal připuštění dovolání pro řešení otázky, zda může mít nedostatek právní subjektivity remitenta vliv na platnost idosamentu, který učinil na směnce, a tedy aktivně legitimovat indosatáře k vymáhání plnění ze směnky.
Řešením této otázky však se odvolací soud zabývat nemůže, neboť nedostatek právní subjektivity remitenta dovolatel netvrdil v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. V námitkách pouze uváděl, že „právní subjekt s označením A. p. r. a p. (ARP), IČ …, se sídlem L. 3, P. 1 nikdy neexistoval, existoval pouze subjekt stejného identifikačního čísla s názvem ARP-A. P. R. P. „v té době se sídlem P. 2, G. 24“, který byl „příspěvkovou ústřední vládní institucí“, takto ale není remitent ve směnce označen. Jinými slovy namítal nesprávné označení remitenta. Námitku nedostatku právní subjektivity remitenta, kterou odůvodňoval tím, že jeho zřízení jako rozpočtové organizace nebylo provedeno způsobem předpokládaným zákonem, uváděl až v průběhu dalšího řízení.
Z uvedeného vyplývá, že vzhledem k zásadě koncentrace směnečného řízení se dovolací soud uvedenou námitkou zabývat nemůže, přičemž na tom nic nemění to, že se jí zabýval – byť z jiného pohledu – odvolací soud.
Vzhledem k uvedenému se dovolací soud nemohl zabývat ani související námitkou neplatnosti indosamentu, neboť její posouzení závisí na posouzení otázky nedostatku právní subjektivity remitenta.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s .ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., tak, jak se uvádí ve výroku a přiznal dovolatelce náhradu nákladů dovolacího řízení podle ustanovení §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinný nesplní dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 18. ledna 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu