ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.308.2004.1
sp. zn. 29 Odo 308/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalovanému Z. d. R., o zaplacení částky 889.648,87 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 121/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2002, č.j. 5 Cmo 369/2001-93, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2002, č.j. 5 Cmo 369/2001-93, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdkyně žalobkyně Konsolidační banka Praha s.p.ú. Praha podala u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 27.11.2000 žalobu, kterou se po žalovaném domáhala zaplacení částky 889.648,87,- Kč s příslušenstvím. Poukázala na to, že původní dlužník Jednotné zemědělské družstvo R. uzavřel s K. b. – pobočkou v P. úvěrovou smlouvu reg. č. 64/90. Na základě této smlouvy byl poskytnut úvěr na trvale se obracející zásoby (T.) ve výši 4,000.000,- Kč. Dlužník předložil dne 25.2.1991 K. b. s.p.ú. listinu „Žádost o převzetí pohledávky z úvěrů na T.“, dne 18.3.1991 postoupila K. b. P. s.p.ú. pohledávku z úvěrů na T. K. b. s.p.ú., která dne 2.4.1991 potvrdila listinou „ Potvrzení o převzetí pohledávky z úvěrů na T.“, že převzala pohledávku dlužníka. Dne 1.3.1993 postoupila K. b., s.p.ú. pohledávku z úvěru na T. K. b. P. s.p.ú. včetně soupisu postoupených pohledávek Po transformaci Jednotného zemědělského družstva uzavřela žalobkyně se žalovaným dne l0.4.1995 smlouvu, v níž žalovaný uznal pohledávku z úvěru na T. co do důvodu a výše.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22.5.2001, č.j. 13 Cm 121/2001-72 stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 889.648,87 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení v částce 35.588,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Soud vzal po provedeném dokazování za prokázano, že závazek z úvěrové smlouvy ze dne 11.4.1990 je závazkem žalovaného vůči žalobci, i když nebylo přímo doloženo, že podle citované úvěrové smlouvy byly finanční prostředky poskytnuty. Ze žádosti o převzetí pohledávky z úvěru na T. a návazné smlouvy o podřízení závazkových vztahů režimu obchodního zákoníku a narovnání je však zřejmé, že tyto prostředky poskytnuty byly a v uvedených listinách to žalovaný sám potvrzoval. Soud vzal také za prokázáno, že pohledávka byla postupně platně převedena na žalobkyni. Uvedl s odkazem na §22 odst. 1 a 2 hospodářského zákoníku (dále též „hosp. zák.“), že žalovaný se nemůže domáhat relativní neplatnosti smlouvy, kterou byla pohledávka převedena na žalobkyni, neboť takové právo náleží jen postupiteli a postupníkovi. Soud se rovněž zabýval dohodou o narovnání ze dne 10.4.1995, a uvedl, že je nesporné, že se týká právních vztahů založených za účinnosti hospodářského zákoníku. Poukázal na ustanovení §763 obch. zák., který je sice kogentním ustanovením, ale neznamená, že by si účastníci nemohli své závazky vzniklé za účinnosti hospodářského zákoníku podřídit smlouvou pozdější úpravě obchodního zákoníku Dohoda o narovnání je samostatnou dohodou a řídí se právní úpravou platnou ke dni jejího uzavření (10.4.1995), a to ustanovením §585 obč. zák., vzhledem k ustanovení §1 obch. zák. V řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o tom, že žalovaný nejednal v dobré víře.
Soud prvního stupně dále dovodil, že s ohledem na podstatu smlouvy o narovnání, podle které zanikl dosavadní závazek a byl zřízen závazek nový, nelze zkoumat, zda předchozí závazky vznikly platně či nikoliv. Nebylo proto také nutné se zabývat námitkou žalovaného, že dohoda mezi K. b. s.p.ú. a K. b. P. s.p.ú. nenabyla účinnosti. Neakceptoval rovněž námitku žalovaného ohledně nezákonnosti požadovaných úroků z prodlení, s odůvodněním, že nelze než podle nového ujednání účastníků posuzovat i otázku úroků z prodlení s tím, že účastníci sjednali v dohodě úroky v souladu s ustanovením §361 obch. zák.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), žalobkyni stanovil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 15.100,- Kč (výrok II.), a další povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně (podle odůvodnění jde o náklady řízení před odvolacím soudem) v částce 80.584,- Kč (výrok III.), v obou případech do rukou zástupce žalovaného.
Odvolací soud též usnesením ze dne 5.12.2001, č.j. 5 Cmo 369/2001-86 rozhodl, že namísto s K. b. P. s.p.ú. bude v řízení jako se žalobkyní pokračováno s Č. k. a. se sídlem v P., která se stala ve smyslu §19 zák. č. 23/2001 Sb. právní nástupkyní předchozí žalobkyně K. b. P. s.p.ú.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. Zabýval se především úvěrovou smlouvou reg. č. 64/90 ze dne 11.4.1990 a uvedl, že předmětná listina neobsahuje dohodu o tom, kdy bude úvěr čerpán, neobsahuje závazek úvěr splatit, ani postup a lhůty splácení úvěru. Neobstojí tedy jako platná úvěrová smlouva, úvěr mohl být poskytnut jen bezesmluvně a povinnost jej vrátit může být pouze právem na vrácení neoprávněně získaného majetkového prospěchu podle §123 hosp. zák. Souhlasil se soudem prvního stupně co do závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že úvěr čerpán byl. Nemohlo se tak nicméně stát na základě smlouvy; ani žádost o převzetí úvěru ani potvrzení o převzetí úvěru nemohou být úvěrovou smlouvou.
Odvolací soud připustil, že účastníci si mohli vzájemné vztahy narovnat dohodou podle §585 obč. zák., avšak v daném případě k narovnání nedošlo. Nejde jen o to, že smlouva o narovnání se týká závazkových vztahů z hospodářských smluv o úvěru na TOZ. Kdyby žalobkyni nebylo a nemohlo být známo, že důvod úvěru je vadný, přesto by podle §586 obč. zák. mohlo dojít k platnému narovnání. Sama žalobkyně však úvěrovou smlouvu předkládá, vychází z ní a tedy musela mít znalost o jejím obsahu. Nemůže jí proto svědčit dobrodiní dobré víry. Žalobkyně se dovolává smlouvy o narovnání jako důvodu pro plnění a tento důvod dán není.
Námitka, že nárok je prekludován, není podle odvolacího soudu podepřena žádným tvrzením ani důkazem. Námitka promlčení pak nemůže být v odvolacím řízení posuzována s ohledem na §205a o. s. ř., neboť účastníci byli soudem prvního stupně řádně poučeni podle §119a odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vyslovila názor, že závěry odvolacího soudu jsou chybné. Připustila, že úvěrová smlouva neobsahuje nezbytné náležitosti. Rozhodující však je skutečnost, že prostředky, které měly být podle úvěrové smlouvy poskytnuty, skutečně poskytnuty byly a strany se podle smlouvy chovaly. Protože v důsledku různých organizačních a vlastnických změn v letech od podpisu úvěrové smlouvy do roku 1995 se stala vzájemná práva a závazky stran pochybnými a spornými, strany dobrovolně uzavřely smlouvu o narovnání ze dne 10.4.1995, která nově a zcela jasně upravovala jejich vztahy Uzavřením dohody o narovnání zanikla práva a závazky, které této dohodě předcházely a odvolacímu soudu nepřísluší zkoumat jejich platnost; rozhodné je pouze to, že dohoda o narovnání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 415/2001.
Dovolatelka dále namítá, že pro posouzení otázky, zda jednala v dobré víře, je třeba aplikovat závěr rozhodnutí uveřejněného pod číslem 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poukázala na to, že z jejího jednání je nepochybné, že jednala v dobré víře a že skutečně poskytla žalovanému úvěr. Oba účastníci smluvních vztahů v době před a při uzavírání dohody o narovnání existenci dluhu nezpochybňovali, podle uzavřených právních dokumentů se chovali a žalovaný nebo jeho právní předchůdce větší část poskytnutých prostředků platili v souladu s uzavřenou smlouvou o úvěru na T. Žalovaný svůj dluh uznal, a to jak před uzavřením smlouvy o narovnání, tak opětovně v této smlouvě. Žalovaný se nikdy nedostatku dobré víry nedovolával ani nenamítal, že by byl uveden v omyl, ani takové jednání neprokázal. Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalobce nebylo v dobré víře, aniž by strany tento názor vyslovily a již vůbec toto tvrzení nebylo doloženo. Odvolací soud tak pochybil při posuzování smlouvy o narovnání.
V závěru dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3 článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání je podáno včas (§240 o. s. ř.), oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. l o. s. ř.) a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání.
Z obsahu dovolání je nepochybné, že dovolatelka odůvodňuje své dovolání podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., totiž tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolatelka spatřuje nesprávné posouzení v závěru odvolacího soudu, že vzhledem k neplatnosti hospodářské smlouvy o úvěru na T., uzavřené před dohodou o narovnání, je neplatná i dohoda o narovnání a dále v tom, že žalovaný, který věděl o vadách předcházející smlouvy o úvěru, se nemůže dovolávat dobrodiní dobré víry.
I když účastníci podřídili své závazkové vztahy vzniklé před 1.1.1992, jak vyplývá ze smlouvy o úvěru na T. ze dne 11.4.1990, obchodnímu zákoníku, je nutno posuzovat dohodu o narovnání sjednanou citovanou smlouvou podle ustanovení §585 obč. zák. Obchodní zákoník tento právní institut nezná, takže ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 obch. zák. je nezbytné aplikovat obecnou občanskoprávní úpravu i na obchodní závazkové vztahy.
Podle ustanovení §585 odst. 1 obč. zák. mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být upravena veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.
Z citovaného ustanovení nepochybně vyplývá, že v důsledku uzavření dohody o narovnání zanikl dosavadní závazek, který byl mezi účastníky sporný nebo pochybný, a byl nahrazen závazkem novým, v dohodě o narovnání. Jestliže dosavadní závazek zanikl, nelze po uzavření dohody o narovnání zkoumat, zda nový závazek vznikl na základě platného nebo neplatného právního úkonu.
Účelem uzavření dohody o narovnání je odstranit spory a pochybnosti stran o dosavadním závazku a předejít tak možným dalším sporům a právní nejistotě. Z tohoto hlediska je proto úvaha odvolacího soudu o právních vadách hospodářské smlouvy, předcházející dohodě o narovnání, nesprávná a není ani v souladu se stávající judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000). Okolnost, zda hospodářská smlouva byla (ne)platná, není proto pro platnost dohody o narovnání sama o sobě rozhodná.
Názor odvolacího soudu, že žalobkyně, která si byla vědoma vadnosti dohody o narovnání předcházející hospodářské smlouvy a z této smlouvy při uzavírání dohody vycházela, se nemůže dovolávat dobré víry, není v souladu s ustanovením §586 obč. zák., který řeší následky omylu při uzavírání dohody o narovnání. Přitom nedostatkem dobré víry se soud zabývá, vznesl-li tuto námitku účastník.
Podle ustanovení §586 odst. 1 obč. zák. omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o zvláštní případ omylu, kdy strany nebo některá z nich se omylem domnívají, že některé právo je mezi nimi sporné nebo pochybné, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není; v ostatních případech se uplatní obecná úprava omylu podle ustanovení §49a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98).
Podle ustanovení §586 odst. 2 obč. zák. narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Z citovaného ustanovení vyplývá, že jde o případ, kdy účastníci dohody o narovnání vycházeli z domnělého práva, takže toto právo neexistovalo. Dobrá víra při uzavírání dohody musí být oboustranná. Strana, která tvrdí nedostatek dobré víry při uzavírání dohody má v tomto směru důkazní břemeno. Žalovaná přitom v odvolacím řízení žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné činit závěr o absenci dobré víry dovolatelky, ani netvrdila. Pouhé konstatování vadnosti hospodářské smlouvy o úvěru na T. bez dalšího zkoumání postavení účastníků k uplatňovanému právu samo o sobě pro závěr o absenci dobré víry nestačí. Závěr odvolacího soudu, že postavení žalobkyni dobrá víra nemůže svědčit jelikož žalobkyně vychází z úvěrové smlouvy, neobstojí, neboť pro uzavření dohody o narovnání nebylo zásadně rozhodné, zda uplatňovaná pohledávka z poskytnutého úvěru se opírá o smlouvu o úvěru anebo o jiný právní důvod; právě okolnost, že předchozí (narovnávaný) závazek je sporný či pochybný a jeho existence je tudíž nejistá, je základem pro dohodu stran o narovnání.
Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání ve věci samé (§243a odst. l o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2005
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu