ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.321.2004.1
sp. zn. 29 Odo 321/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele M. P. – o. ž. ú., proti odpůrcům 1. S. O., spol. s r. o. v likvidaci, a 2. M. K., zastoupenému, advokátem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 Cm 7/2001, o zrušení společnosti a jmenování likvidátora, o dovolání M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2002, č. j. 14 Cmo 311/2002 – 48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvého stupně ze dne 23. 5. 2002, č. j. 46 Cm 7/2001-17, ve výroku II., kterým tento soud jmenoval likvidátorem společnosti S. O., spol. s r. o. (dále jen „společnost“) M. K., narozeného 21. 7. 1961, bytem v P., S. 344, PSČ … (dále jen „likvidátor“).
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že podle ustanovení §71 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jmenuje při likvidaci společnosti na základě rozhodnutí soudu likvidátora soud, který o zrušení společnosti rozhodl. Soud může jmenovat likvidátorem i bez jeho souhlasu některého ze společníků nebo statutární orgán anebo člena statutárního orgánu. Společník, statutární orgán, nebo člen statutárního orgánu, kterého jmenoval likvidátorem soud, se nemůže vzdát své funkce. Může však požádat soud o odvolání z funkce likvidátora, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby ji vykonával.
Je zcela nerozhodné, zda člen statutárního orgánu, společník nebo statutární orgán souhlasí s postupem soudu podle ustanovení §71 odst. 2 obch. zák., neboť zákon výslovně určuje, že souhlasu této osoby není třeba. Jestliže zrušená společnost po dobu delší než dva roky nekonala valnou hromadu, nemá statutární orgán a nevyvíjí žádnou činnost, bylo především na společnících, aby v souladu se zákonem rozhodli o jejím dalším osudu. Rozhodnutí soudu zde nahrazuje vůli společníků, kterou obvykle mají projevit sami.
Pokud odvolatel namítá, že funkci likvidátora vykonávat nemůže, avšak důvod neuvádí, nelze jeho námitce přisvědčit. Je možno na okraj poznamenat, že výkon funkce jednatele, kterou odvolatel dříve vykonával, je spojena s činnostmi, které je v rámci péče o svěřený majetek povinen vykonávat statutární orgán a které vyžadují minimální orientaci v ekonomických, účetních a právních vztazích. Sám odvolatel osvědčil svým souhlasem se jmenováním do funkce jednatele, že je schopen vykonávat funkci výkonného orgánu právnické osoby, kterou je i funkce likvidátora.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §71 odst. 2 obch. zák., když rozhodl o jmenování likvidátora z řad osob, které jsou společníky společnosti, a proto podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal likvidátor dovolání. V dovolání uvedl, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací nijak své rozhodnutí o jeho jmenování likvidátorem neodůvodnily s výjimkou citování zákona a obecných skutečností, nemajících žádný vztah k samotné věci. Odvolací soud pouze na okraj poznamenal jednu konkrétní skutečnost spočívající v tom, že odvolatel vykonával funkci jednatele. Tato skutečnost však nemá oporu v žádném zjištění soudu a ani v žádném důkazu, který by byl soudu navržen, nebo soudem proveden. Dovolatel tvrdí, že k likvidaci společnosti došlo právě proto, že mu bylo zabráněno ve výkonu jednatelské funkce, a to ostatními společníky, resp. jedním společníkem, který zcela usurpoval společnost a přivedl ji k úpadku.
Dovolatel tvrdí, že vzhledem k tomu, že mu bylo bráněno v plnění povinností a naplňování práv jak jednatele, tak společníka, po něm nelze spravedlivě požadovat, aby vykonával funkci likvidátora, když likvidaci společnosti nezavinil, právě naopak se snažil společnost zachránit.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud obě usnesení v napadené části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 13., zákona č. 30/2000 Sb., se pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy. O takový případ jde i v projednávané věci, neboť řízení bylo zahájeno před 1.1.2001 a řízení v této věci je řízením podle ustanovení §200e odst. 1 a §9 odst. 4 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání ve věci, již - jde-li o dovolání proti usnesení - obecně upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř.
Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Podle §238a o. s. ř. dovolání rovněž není přípustné, neboť napadené usnesení není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím (srov. odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a usnesení soudu prvního stupně jiné usnesení vydané v téže věci a posléze zrušené rozhodnutím odvolacího soudu nepředchází (srov. odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Jelikož odvolací soud nezaložil přípustnost dovolání ani výrokem svého usnesení (§239 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatel nenavrhl připuštění dovolání (§239 odst. 2 o. s. ř.) nelze než uzavřít, že v projednávané věci není dovolání přípustné. Proto dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť dovolatel procesně způsobil, že dovolání bylo odmítnuto a ze spisu se nepodává, že by ostatním účastníkům řízení vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu