ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.449.2004.1
sp. zn. 29 Odo 449/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina v právní věci žalobců a) A., a. s., a b) S. p. K., a. s., obou zastoupených, advokátkou, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému, advokátem, o určení neplatnosti smluv o půjčce cenných papírů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 161/2002, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2003, č. j. 12 Co 299/2003 – 85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. března 2003, č. j. 8 C 161/2002 – 59, Okresní soud v Klatovech zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala určení neplatnosti smlouvy o půjčce cenných papírů, uzavřené se žalovaným 2. května 2002 (bod I. výroku), jakož i žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala určení neplatnosti smlouvy o půjčce cenných papírů, uzavřené se žalovaným 3. května 2002 (bod II. výroku). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
K odvolání obou žalobkyň odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, maje závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu za správný. Shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že souběžně s tímto řízením probíhalo další řízení, v němž se žalobkyně domáhaly vydání stejných cenných papírů (18.000 akcií, resp. 12.000 akcií) jako těch, jež byly předmětem smluv o půjčkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání.
Dovolání žalobkyně a) bylo usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 1. dubna 2004, č. j. 8 C 161/2002 – 103, které nabylo právní moci 27. dubna 2004, odmítnuto jako opožděné.
Žalobkyně b) opírá přípustnost dovolání o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že ač zásadně správně vycházel z teze, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán tam, kde lze žalovat na plnění, nezabýval se otázkou, zda naléhavý právní zájem není dán i tehdy, lze-li žalovat na plnění třetí osobu (zde člena jejího statutárního orgánu, který smlouvy podepisoval). Přitom poukazovala na ustanovení §194 odst. 5 obch. zák., které upravuje povinnosti členů představenstva, dovozujíc, že naléhavý právní zájem člena představenstva žalobkyně tkví v tom, že by mu rozhodnutí ve věci přivodilo příznivější postavení v případě jeho obrany proti eventuelním požadavkům na náhradu škody. Proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření pokládá právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, s tím, že dovolání žalobkyně b) není přípustné a navrhuje je odmítnout.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (v rozsahu týkajícím se žalobkyně b/) upravuje ustanovení §237 o. s. ř. pod písmeny b) a c). O případ popsaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však nejde, když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se žalobkyně výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní v řešení otázky, zda naléhavý právní zájem na požadovaném určení lze ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. dovodit i tehdy, nebude-li naléhavý právní zájem svědčit žalobci, ale osobě třetí, odlišné od účastníků řízení (zde fyzické osobě, která je členem kolektivního statutárního orgánu dovolatelky).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou, podle níž určovací žaloba podle §80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Platí též, že žaloba o určení není zpravidla na místě tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b/ o. s. ř. (srov. v judikatuře např. již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). V rozsudku ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. A konečně, v rozsudku ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 9, ročník 1999 (str. 489), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c/ o. s. ř.), nemá jen ten kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně legitimována k žalobě o určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není účastníkem této smlouvy, jestliže by kladné rozhodnutí o takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.
Posledně citované rozhodnutí a závěr v něm přijatý dává odpověď i na dovoláním předestřenou otázku, totiž, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy nemůže být založen existencí naléhavého právního zájmu třetí osoby na takovém určení. Je tomu tak proto, že svědčí-li aktivní věcná legitimace a naléhavý právní zájem přímo oné třetí osobě, nic jí nebrání v tom, aby svá práva a právem chráněné zájmy realizovala v občanském řízení určovací žalobou, kterou podá sama svým jménem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu žalobkyní b) uplatněných dovolacích argumentů zásadně právně významným, není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně b) bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (v dovolacím řízení). Výše této odměny se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“) a se zřetelem k tomu, že advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání) činí (dle §5 písm. c/, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky) celkem 1.550,- Kč. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) tak Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně b) celkem 1.625,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. února 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu