ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.46.2005.1
sp. zn. 29 Odo 46/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů a) W., spol. s r. o., b) B. s. r. o., c) L. spol. s r. o., a d) Ing. F. P., proti odpůrkyni K.-T., s. r. o., o neplatnost usnesení valné hromady o vyloučení navrhovatelů z odpůrkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 46/98, o dovolání odpůrkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, čj. 14 Cmo 392/2002-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.9.2002, čj. 7 Cm 46/98-131, kterým tento soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti K.-T., s. r. o. (dále jen „společnost“) ze dne 17.12.1997 č. 1/97 o vyloučení navrhovatelů ze společnosti.
Společnost podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „o.s.ř.“). Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že soudy měly nejprve řešit zásadní otázku splacení základního kapitálu a teprve poté se zabývat plněním dalších povinností dovolatelky souvisejících s usnesením o vyloučení navrhovatelů. Jelikož tak soudy neučinily, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dále soudům vytýká, že následkem uvedeného pochybení nesplnily ani další zákonem jim uloženou povinnost upozornit rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisu. Rejstříkový soud by pak měl jednat i bez návrhu tak, aby uvedl zápis do souladu se skutečností. Na základě zápisu by pak soudy musely nutně konstatovat povinnost navrhovatelů k úhradě vkladu, a tudíž dát za pravdu odpůrkyni, že vyloučení navrhovatelů bylo po právu. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (jak tomu bylo s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 13. a 15., zákona č. 30/2000 Sb.), se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Podle ustanovení §200e odst. 1 a 3 o.s.ř. ve vazbě na ustanovení §9 odst. 3 písm. j) o.s.ř. se v případech, kdy podle ustanovení části prvé, druhé a čtvrté obchodního zákoníku rozhoduje soud – a o takový vztah v projednávané věci jde – rozhoduje usnesením. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto povahu usnesení, i když tak není označeno. Uvedený nedostatek v označení však není takovou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238a o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud usnesení soudu prvního stupně nezměnil, ale potvrdil. Napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b) až f) o.s.ř.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. nelze opřít.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v dané věci ― jak se podává z doplnění odůvodnění odvolání odpůrkyně ve spisu na č. l. 156 ― naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Odvolací soud založil svůj potvrzující výrok na závěru, že společnost nepostupovala při vylučování společníků v souladu s ustanovením §113 obchodního zákoníku, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řádně nevyzvala společníky se stanovením lhůty tří měsíců k dodatečnému splacení vkladů. Nadto konstatoval, že je pochybné, zda navrhovatelé vůbec na vkladech do společnosti něco dlužili.
Proti závěru o tom, že společnost řádně nevyzvala společníky se stanovením tříměsíční lhůty k dodatečnému splacení vkladů, dovolatelka žádné konkrétní námitky neuvádí. Její argumentace tedy nemíří proti jednomu ze dvou závěrů, na kterém bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Ohledně závěru, že neprokázala existenci dlužné pohledávky na splacení vkladu pak dovolatelka namítá pouze nedostatky skutkových zjištění – takové nedostatky však přípustnost dovolání založit nemohou. Jiné otázky (formulované v podáních dovolatelky) tedy nemohou mít zásadní význam pro rozhodnutí této konkrétní věci.
Odtud se uzavírá, že dovolání není podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Protože dovolání není přípustné, nemohl se dovolací soud zabývat ani námitkami, kterými dovolatelka vytýká odvolacímu soudu vady řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, 224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť dovolatelka, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a navrhovatelům v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2005
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu