ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.490.2004.1
sp. zn. 29 Odo 490/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela, v právní věci žalobce P. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. H., o 310.000,- Kč s příslušenstvím, ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 28/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 9 Cmo 376/2003-39, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 4. 2003, č. j. 47 Cm 28/2003-18, v napadeném výroku, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení částky 180.000,- Kč se 6% úrokem ode dne 26. 5. 2002 do zaplacení a částky 600,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud především uvedl, že soud prvního stupně zamítl „požadavek žalobce opírající se o směnku s tím, že listina předložená k důkazu existence směnky nesvědčí aktivní legitimaci žalobce.“
Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil. Konstatoval, že směnka představuje abstraktní formu závazku. Zákon č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) proto klade na formální stránku směnky důraz zřídka obvyklý u jiných závazkových právních vztahů. Předpokladem je (nejen) písemná forma právních úkonů, které se k směnce váží, včetně jejich umístění na listině směnky. Důsledný formalismus právních úkonů spojený se směnkou je vyvolán postavením směnky jako předmětu obchodu. Účelem je zcela bez jakýchkoli pochybností vymezit směnečný závazek nejen formálně, ale rovněž i obsahově. Nesporné založení směnečného závazku předpokládá vymezení účastníků, vymezení nositelů práv a povinností ze směnky.
V projednávané věci uplatňuje žalobce proti žalovanému právo z listiny, v jejímž textu je obsažen příkaz výstavce (žalobce) směnečníkovi (žalovanému) k zaplacení směnečné sumy „na řad váš vlastní“. Přikazuje vlastně směnečníkovi, aby sám sobě uhradil směnečnou sumu, zakládá tudíž aktivní legitimaci směnečníka jako věřitele ze směnky. Potud nelze vytknout soudu prvního stupně pochybení, jestliže neshledal žalobu v části dotčené odvoláním důvodnou. Pokud se týká návrhu žalobce na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru grafologie k důkazu tvrzení o formulaci příkazu k úhradě, je třeba uvést, že tento návrh byl uplatněn až v řízení odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v přítomnosti žalobce četl listiny žalobcem předložené, mimo jiné i předmětnou listinu předloženou k důkazu směnky a před vyhlášením rozsudku poučil žalobce podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), je tvrzení žalobce a návrh na doplnění dokazování uvedené až v odvolání tvrzením z hlediska §205a o. s. ř. nepřípustný,, nezakládající odvolací důvod.
Jestliže soud prvního stupně na základě provedených zjištění učiněných z důkazů navržených žalobcem dospěl k závěru, že nárok žalobce v rozsahu zamítavé části rozsudku není důvodný, nelze tomuto závěru vytknout pochybení. Proto odvolací soud podle §219 o. s. ř. rozsudek v odvoláním dotčené části potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V dovolání především namítá, že odvolací soud nesprávně četl text „zaplaťte na řad náš vlastní 180.000,- Kč“ jako „zaplaťte na řad váš vlastní 180.000,- Kč“. Odvolací soud tedy dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Protože žalovanému nebylo před vynesením rozsudku soudem prvního stupně známo, že soud zpochybňuje obsah směnky, nenavrhoval před soudem prvního stupně provedení důkazu v tom směru.
Dále dovolatel argumentuje proti závěru odvolacího soudu o tom, že podle ustanovení §205a o. s. ř. nebylo možné provádět v odvolacím řízení žalobcem navržené důkazy. Dovozuje, že vzhledem k tomu, že prvopis směnky byl hlavním důkazem k prokázání jeho nároku v řízení, a tedy důkazem, na kterém spočívalo rozhodnutí ve věci, byl důkaz znaleckým posudkem v odvolacím řízení přípustný. Rovněž uvádí, že svůj nárok na zaplacení 180.000,- Kč nedokazoval pouze předmětnou směnkou, ale předložil k důkazu též uznání dluhu ze dne 16. 5. 2002, ve kterém žalovaný svůj dluh v této výši uznává a zavazuje se jej žalobci zaplatit. To platí i o námitce, že odvolací soud nepřihlédl k uznání dluhu, což podle dovolatele zakládá rozpor s hmotným právem. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Protože rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem ve věci, není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je tedy přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, či namítané vady řízení přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal. Veškeré námitky uplatněné žalobcem v dovolání se pojí s tvrzenými nedostatky ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů, popřípadě s vadami řízení. Tvrdí, že pokud odvolací soud k uznání dluhu nepřihlédl, rozhodl v rozporu s hmotným právem. Takové námitky však, jak vyplývá ze shora uvedeného, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu