ECLI:CZ:NS:2005:29.ODO.497.2003.1
sp. zn. 29 Odo 497/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce R. L., proti žalované Ing. L. K., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně A. S. m., s. r. o., o určení výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 21/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2002, č. j. 13 Cmo 107/2002 – 30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 15. února 2002, č. j. 12 Cm 21/99-17, Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že „pohledávka žalobce přihlášená za žalovaným konkursního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 92 K 24/97, ve výši 38.901,- Kč, tj. v celkové výši 74.126,- Kč je uznána s přednostním právem uspokojení“. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce přihlásil v konkursu vedeném na majetek úpadkyně A. S. m., s. r. o., (dále též jen „úpadkyně“), pracovněprávní pohledávku v celkové výši 74.126,- Kč, kterou správkyně konkursní podstaty úpadkyně popřela co do výše (co do částky 38.901,- Kč) a že Městský soud v Praze žalobce usnesením ze dne 8. prosince 1998, č. j. 92 K 24/97-200, vyzval, aby ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení výzvy podal žalobu o určení svého práva. Usnesení bylo žalobci doručeno uložením na poště dne 14. prosince 1998 a žalobce je osobně převzal 28. prosince 1998. Na tomto základě dospěl soud - odkazuje na ustanovení §46 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném v roce 1998 a na ustanovení §24 odst. 1 a §66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - k závěru, že žaloba je opožděná, když třicetidenní lhůta k podání žaloby žalobci uplynula 13. ledna 1999 a žaloba byla podána až dne 26. ledna 1999. Námitku žalobce, že ohledně uvedené výzvy nebyl učiněn druhý pokus o doručení písemnosti, neshledal důvodnou, s tím, že nešlo o písemnost, kterou by bylo zapotřebí doručit účastníku do vlastních rukou.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 13 Cmo 107/2002 – 30, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že výzvu k podání žaloby bylo možné doručit postupem podle §46 o. s. ř. a na tomto základě uzavřel, že odvolání není důvodné.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda výzvu k podání incidenční žaloby lze doručit postupem podle §46 o. s. ř., přičemž vyslovuje přesvědčení, že to možné není. Konkrétně poukazuje na to, že při nedostatku výslovné úpravy má výzva soudu podle §24 odst. 1 ZKV pro konkursní věřitele s popřenou pohledávkou zcela zásadní význam. Zákon o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění odkazoval (v §3 odst. 1) na přiměřené užití občanského soudního řádu, přičemž dovolatel má za to, že na danou situaci mělo být přiměřeně užito ustanovení §175i o. s. ř., které upravuje (pro dědické řízení) obdobnou situaci, s tím, že přiměřenou aplikaci občanského soudního řádu nelze omezit jen na obecnou část zákona. Postup soudů nepokládá dovolatel za správný ani v případě, že výzvu bylo možné doručit podle §46 o. s. ř., uváděje, že si k jeho námitkám neověřily rozhodné skutečnosti týkající se doručení zásilky. V době doručování zásilky se v místě doručování dlouhodobě nezdržoval, když se svou manželkou a dětmi fakticky bydlí na adrese R. 488, v P. Ke 14. prosinci 1998 proto nemohla nastat „fikce o náhradním doručení zásilky“; dnem doručení zásilky je proto až 28. prosinec 1998, kdy zásilku skutečně převzal. Dovolatel také „nerozumí tomu“, že poštovní doručovatelka nepředala zásilku jeho matce, která až do své nedávné smrti přebírala poštu na uvedené adrese i pro další osoby zde trvale hlášené. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodu 3., článku II., části první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud má dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, zda výzva konkursního soudu k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky měla být konkursnímu věřiteli, jehož nevykonatelnou pohledávku popřel správce konkursní podstaty, doručována jako písemnost určená do vlastních rukou adresáta.
Dovolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., je dovolací soud vázán, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k datu konání přezkumného jednání a k datu vydání výzvy (8. prosince 1998) jakož i k době, kdy měla být výzva doručena dovolateli (podle soudu 14. prosince 1998 a podle dovolatele 28. prosince 1998), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o konkursu a vyrovnání ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. a občanského soudního řádu ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb., č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákona č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb.
Podle ustanovení §3 ZKV, není-li stanoveno jinak, použijí se pro konkurs a vyrovnání přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (odstavec 1). Soud rozhoduje usnesením (odstavec 2 věta první).
Ustanovení §23 ZKV pak určuje, že konkursní věřitelé pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí, mohou se domáhat určení svého práva; žalobu musí podat proti popírajícím konkursním věřitelům i správci, smějí se v ní dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu, rozhodne o pravosti a výši pohledávky příslušný správní orgán (odstavec 1). K popření pohledávky stanoví soud přiměřenou lhůtu s poučením, že při zmeškání lhůty podle §24 odst. 1 ZKV nelze k takovým pohledávkám přihlížet, a že při zmeškání lhůty podle §24 odst. 2 ZKV se takové pohledávky budou napříště pokládat za nesporné (odstavec 2). Konkursní věřitelé pohledávek sporných co do pravosti, výše či pořadí, kteří nebyli při přezkumném jednání přítomni, vyrozumí soud o tom, kdo popřel pohledávku a z jakého důvodu (odstavec 5).
Z ustanovení §24 odst. 1 se dále podává, že správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.
Zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam přihlášených pohledávek budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané pohledávky mohou být – jak se podává z §21 odst. 2, §23 a §24 ZKV – účinně popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními věřiteli i správcem konkursní podstaty. Závěr, že přes rozdílnou dikci §24 ZKV správce konkursní podstaty rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí pohledávky, Nejvyšší soud – vycházeje z úvah formulovaných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXI., str. 202 /378/ – učinil např. v důvodech rozhodnutí uveřejněných pod čísly 44/2002 a 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jak plyne z ustanovení §24 odst. 1 ZKV, k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky popřené správcem konkursní podstaty byl konkursního věřitele, jehož pohledávka byla takto popřena (přihlašovatele pohledávky), v rozhodné době povolán vyzvat konkursní soud. Jak dále plyne z ustanovení §3 odst. 2 věty první ZKV, výzva soudu podle §24 odst. 1 ZKV má formu usnesení, přičemž zákon o konkursu o vyrovnání žádnou speciální úpravu týkající se doručování tohoto usnesení konkursnímu věřiteli, který nebyl přítomen při přezkumném jednání, při kterém k popření jeho nevykonatelné pohledávky došlo, nemá. V intencích §3 odst. 1 ZKV tedy bylo nutné při doručování této výzvy postupovat přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu.
Občanský soudní řád v rozhodném znění upravoval obecné postupy soudu při doručování písemností v ustanoveních §45 až §50.
Podle §47 odst. 1 o. s. ř. v rozhodném znění pak platilo, že do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu.
Občanský soudní řád pak povinnost doručit do vlastních rukou účastníka každé usnesení soudu neukládá (srov. §168 odst. 2 o. s. ř. a oproti tomu úpravu doručování týkající se rozsudků, obsaženou v §158 odst. 2 o. s. ř.).
Výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu tedy důvod doručit zkoumanou výzvu do vlastních rukou adresáta nezakládají, neboť o této písemnosti (o tomto usnesení konkursního soudu) tak zákon nestanoví a předseda senátu tento způsob doručení písemnosti nenařídil.
Zbývá prověřit správnost dovolatelova názoru, že byla namístě přiměřená aplikace ustanovení §175i o. s. ř.
Ustanovení §175i o. s. ř. určuje, že nebylo-li řízení zastaveno podle §175h o. s. ř., vyrozumí soud ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl dědic soudem o právu dědictví odmítnout vyrozuměn; tuto lhůtu může soud z důležitých důvodů prodloužit. Současně dědice poučí o náležitostech a o účincích odmítnutí dědictví (odstavec 1). Vyrozumění včetně poučení doručí soud do vlastních rukou nebo je dá ústně a v protokolu uvede, že se tak stalo (odstavec 2).
Jak se podává též z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. II. ÚS 179/01, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročníku 2002, pod pořadovým číslem 153, ve svazku číslo 28, části I, ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání předepisující při absenci jiné úpravy přiměřenou aplikaci občanského soudního řádu, nedává soudu prostor pro libovůli v dotčeném směru. Je-li úprava, kterou zákon o konkursu a vyrovnání postrádá, obsažena v občanském soudním řádu, je povinností soudu občanský soudní řád „přiměřeně“ aplikovat (nemůže jeho užití vyloučit). Tamtéž Ústavní soud uzavřel, že k cílům konkursu soud přihlíží v rámci přiměřené aplikace občanského soudního řádu. Jinak řečeno, plyne-li z ustanovení §3 odst. 1 ZKV povinnost soudu uplatnit přiměřeně úpravu doručování obsaženou v občanském soudním řádu, nemůže soud svou úvahou tuto úpravu vyloučit; při úvaze, jakým způsobem bude ustanovení občanského soudního řádu aplikovat na konkursní poměry, však musí přihlížet účelu zákona o konkursu a vyrovnání (§1 odst. 1 ZKV) a k cíli konkursu (§2 odst. 3 ZKV).
Z takto formulovaných závěrů plyne, že při přiměřené aplikaci ustanovení občanského soudního řádu o doručování soudních písemností na konkursní řízení, nelze v žádném případě pominout obecnou úpravu doručování písemností. To ovšem neplatí pro přiměřenou aplikaci ustanovení, jež jsou ustanoveními speciálními (slouží jako odchylka od obecné úpravy jen pro určité situace nebo jen pro určité druhy řízení). Konkursní řízení není řízením dědickým a neexistuje žádný zákonný podklad, na jehož základě by rozhodnutí konkursního soudu vydaná v konkursním řízení měla být poměřována (byť i jen pro účely jejich doručování) ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují řízení o dědictví (ustanoveními §175a až §175zd o. s. ř.). Naopak, právě skutečnost, že ustanovení §175i o. s. ř. upravuje doručení tam výslovně pojmenovaného rozhodnutí soudu vydaného v dědickém řízení, vylučuje jeho uplatnění při doručování usnesení jiných, vydaných v řízeních, jež s řízením o dědictví nikterak nesouvisí.
Závěr, že výzva k podání žaloby o určení výše pohledávky nemusela být doručena do vlastních rukou konkursního věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla takto popřena, nelze zvrátit ani poukazem na „významnost výzvy“. Skutečnost, že v konkursním řízení soud rozhoduje usnesením (§3 odst. 2 věta první ZKV), totiž způsobuje, že jinak než do vlastních rukou adresáta je doručována řada dalších rozhodnutí konkursního soudu, včetně těch, jimiž se rozhoduje ve věci samé. Např. z dikce §13 odst. 2 ZKV plyne, že s výjimkou dlužníka neplatí požadavek doručení do vlastních rukou adresáta ani pro doručení usnesení o prohlášení konkursu.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem je co do závěru, že usnesení z 8. prosince 1998 nemuselo být doručováno do vlastních rukou dovolatele, správný.
Vytýká-li dovolatel soudům nižších stupňů, že si k jeho námitkám neověřily rozhodné skutečnosti týkající se doručení zásilky a že v době doručování zásilky se v místě doručování dlouhodobě nezdržoval, pak z obsahového hlediska nejde o kritiku právního posouzení věci, nýbrž o tvrzení o vadách řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud se tedy zabýval tím, zda tvrzenými vadami řízení trpí a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jak se podává z obsahu spisu, v žalobě dovolatel žádná tvrzení o okolnostech, za kterých došlo k doručení výzvy, neuplatňoval (srov. č. l. 1 až 3). Poprvé se dovolatel k doručení výzvy vyjádřil v průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 15. února 2002 (srov. č. l. 14), přičemž šlo o námitku, že měl být učiněn druhý pokus o doručení zásilky (jinak řečeno, že písemnost měla být doručována jako písemnost určená do vlastních rukou adresáta). Stejnou (a poslední) námitku uplatnil žalobce v odvolání (srov. č. l. 22). Soudy nižších stupňů se pak (jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí) s touto námitkou dovolatele řádně a správně vypořádaly. Tvrdí-li nyní dovolatel, že se v místě doručení výzvy v rozhodné době nezdržoval a že „fakticky bydlí jinde“, pak jde z pohledu výše řečeného o tvrzení, které bylo poprvé uplatněno až v dovolacím řízení a k němuž Nejvyšší soud, jenž není skutkovou instancí, přihlédnout nemůže (§241a odst. 4 o. s. ř.). Se zřetelem k povaze tohoto tvrzení, nelze soudům nižších stupňů také vytknout, že uvedený údaj neprověřovaly z úřední povinnosti (ze spisu se takový údaj nepodával, když doručenka, která měla v rozhodné době povahu veřejné listiny, dokládala opak a dovolatel ji potud v předchozích fázích řízeních nezpochybnil). Nadto nelze přehlédnout, že adresu, na které se dovolatel podle svého tvrzení již od roku 1998 fakticky nezdržuje, stále uvádí (naposledy v dovolání) jako adresu svého bydliště.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nedůvodného.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolatel s dovoláním úspěšný nebyl (§243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř.) a u žalované žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r.
předseda senátu